Spisovatelovy deníky 3

 

    Myslím, že Hudsonův záliv je prvním dílem, v němž naplno využívám možnosti literatury; jako kdybych si teprve s touto knihou uvědomoval, co má literatura vlastně být a co nabízí mně jako spisovateli. V jejím stínu všechny ostatní projekty, které mám rozepsané (i které jsem kdy napsal), blednou bezvýznamností a banalitou. Přesto - i když mám pocit, že jsem našel klíč ke knize - se mi nedaří prolomit tu hradbu a rozepsat se, ačkoliv v jednom kuse zachytávám za běžných dní ty pocity a myšlenky, které bych rád vyjádřil či zachytil na papír.

    Psát deník je asi podvádění, protože mám pocit, že „píšu“, ačkoliv samozřejmě nepíšu absolutně nic; přijde mi to podobné, jako když slovo nahrazuje čin - tedy například „začnu cvičit“ - kdy neustálé omílání o nějaké aktivitě vyvolává v člověku pocit skutečného vykonávání této aktivity. Tohle je stejné, jen prázdné plácání. Snažím se však sám sebe přesvědčit, že se tímto rozepisuji. Ano, ano, určitě...

    Přemýšlím, kde je hranice lenosti a nevděku, a kde je má neschopnost ospravedlnitelná nahodilostí doby & kultury, do níž se člověk narodil. Paradoxní je, že tohle je jedno z témat HZ, a přesto nedokážu prolomit ty vlny debility, které na mě dorážejí každou vteřinou života.

    Které, níž, jež, kde, co --- to je spisovatel!

    Představa, že existuje „správnost“ uměleckého růstu je mylná. Všichni marní umělci hladoví po správném způsobu (obraceje se k Velikánům, či přinejmenším Úspěšným (což je ještě horší, raději ty Velikány, prosím)) a toto ego je nutno zardousit ještě v zárodku. Kultura se odhaluje ve svém jádru jako nezpochybnitelně debilní a nespolehlivá v úsudku (důkaz: posmrtná sláva). Vzpomínám si na Melvilla (ale tato domněnka může být mylná (utváří se takto legendy?), každopádně mi skvěle poslouží k vystižení mé pointy), o němž jsem kdesi četl, že po Bílé Velrybě „upadl do sentimentality“, dokud se nevzmohl svým posledním románem Billy Bud... Aťsi je to jak chce - tvrdit, že „pád do sentimentality“ je pro umělce špatný, je donebevolající kreténství, neboť pokud tímto směrem vykročím, znamená to, že je to cesta, kterou jako umělec potřebuji či je mi přirozená (a je snad lepšího argumentu, než přirozeností?) či ji po mně požaduje doba nebo úsvit doby nové!!! Ortodoxie kultury musí být popřena! Vyplav sinicemi zarostlý underground horskou bystřinou totalitní krásy! Nakonec však argumentovat dobou je také naprosto grandiózně debilní, neboť tím popíráš svou individualitu a osobní stezku... ach jo.

    Myšlenka, že navěky zůstanu člověkem A (přerod v člověka B až Z je největším prohřeškem proti době a jejím lidem, a tato doba a její lidé tě budou nenávidět a zavrhnou tě, ty odvážný Člověče), a že bych se měl této identity navěky držet, je srovnatelná s uměleckou smrtí, neboť vede ke kreativní degradaci a zaprodání své duše ďáblu (koukám na vás, Jakubo Katalpo). Ale i můj názor zde odkrývá svou nezpochybnitelně debilní stranu - myšlenka nepřetržitého růstu je přece jen filozofií rakoviny a kdo jsem já, abych soudil spokojenost sám se sebou, popřípadě stálost uměleckého projevu, nalezení stylu a jazyka? Idiote.

    Shrnuto podtrženo je naprosto zásadní, aby opravdový (!!!) umělec spoléhal sám na sebe a věřil vlastní cestě (která může být o následování a která může být o izolaci), byť ho může dovést leda tak do bažin lacinosti a kreativního selhání. 

    Věřím však, že vždy je možné prolomit vlny, a nevěřím v čas promarněný.

    Před pár dny mnou naprosto otřásla jedno spolucestující v trolejbusu. Byla tak nesmírně odporná a hnusná, že se mi chtělo zvracet. Nemluvím teď o nějaké estetické ošklivosti, nebyla nijak zásadně konvenčně ohyzdná (konvenčně neatraktivní lidé mi častěji připadají zajímaví, než aby mě odpuzovali), spíš o ní jako o člověku, jak se tvářila, nosila, působila, atp... Jak málo stačí k probuzení fašismu, ale já přísahám, že jsem se snažil, opravdu snažil v ní vidět něco krásného. Dále musím přiznat, že mě dennodenně, když jezdím do práce, napadá tatáž myšlenka: „mít revolver, vystřelil bych si mozek“. Tato myšlenka mě napadá vždycky v trolejbuse, tedy, je to má „trolejbusová myšlenka“ - není myšlena vážně a je způsobena konstelací situace: spojení času, místa a nálady. Myšlenka velikosti mě drtí, ale nedrtí mě sama o sobě, nýbrž v kontextu její neskutečnosti, nepřítomnosti... Střetu ideálu o výšinách a prosté pravdě, že všichni žijeme v nížinách a hledíme k vrcholkům hor, kde je sice krásně - ale - popravdě - se tam nedá dýchat...

    Z Hudsonova zálivu: „Proč jsou věci krásné? Kde se bere, krása? A je neoddiskutovatelné, že krásu potřebujeme; i ti, kdo tvrdí, že ne, ji vyžadují, aby ji mohli popírat.“

    Cítím naprosto zásadní potřebu se vrátit k až banální primitivitě a jasně říct: tohle je špatně, tohle je dobře, tohle je láska a tohle je mor. Ukazovat a popisovat a vysvětlovat. Polopatě. Polopaticky. Příští krok: prozaický polopatismus. Je to doba, jsem to já? Je to oddělené, je to totéž?

    Oklikou se vracím k původní podobě tohoto blogu - myšlenky sepsané na papír, ucelené i roztříštěné. Jako spirála - zpátky, ale jinam, vpřed, ale jinudy.