Spisovatelovy deníky 1
„Vše je předvídatelné a nic mě neuspokojuje.“
... jsem si zapsal před pár dny do zápisníku a myslím, že jsem konečně ve svých třiceti letech došel k jakémusi pochopení své podstaty, která je tak primitivní a banální, že mám chuť praštit hlavou do zdi. Vzpomínám si na četbu Stepního vlka, v sedmnácti čirý úžas, o pouhé tři roky později už opovržení (logicky, broušení vlastní identity/uměleckého přístupu hyperkritičností ke všemu cizímu), a teď hlubší pochopení pro hlavního protagonistu Harryho.
Což je strašně pozérské, protože jsem tohoto „uvědomění“ dosáhl co - po návštěvě jednoho baletu a opery? - to je směšné. Ačkoliv ne, ten pocit neuspokojení ze všeho kolem se táhne mým životem už dlouho, jen opravdu málokdy jsem pocítil to pnutí, ty ohňostroje v hrudi z čirého úžasu; naštěstí už jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že je to moje vina a ne vina společnosti (ale nedokážu se ubránit hořkému cynismu). Opravdu někdy závidím normíkům, co se dokážou rozplakat z marvelovky. To musí být hezký život.
Vybavuji si ještě jednu knihu, která se mě dotkla v tomhle ohledu, tedy, že mi vytyčila směr k tomuto uvědomění, a to Atlasova vzpoura, což je strašná kniha, opravdu není dobrá, ale má jednu pasáž, kdy mladá protagonistka jde na bál a je na něm úplně zdrcená, když vidí lidi kolem a pozoruje je mezi těmi ozdobičkami a lustry a v těch drahých šatech a s tím šampaňským, prohlásí, a teď parafrázuji: „Oni si myslí, že tenhle bál jim dodá lesku, že tenhle ples z nich udělá víc, přitom to musí vycházet z nich, zevnitř, z člověka...“ Tohle mi utkvělo v paměti, jinak ta kniha je hrozná.
Nicméně ten problém se skrývá ve mně a teď musím najít způsob, jak z toho nezešílet. Už však lépe rozumím lidem, kteří berou drogy a chlastají, a také rozumím lidem, kteří skáčou s padákem nebo lezou na vrcholky hor.
Čtu si teď, jak jsem ostatně v jednom z nedávných článků tak mistrně poeticky a symbolicky naznačil, deníky Virginie Woolfové, a je hezké poznat ji blíže. Líbí se mi především pasáže, kdy mluví o tom, že si koupí dům. Anebo tenhle. Možná tady.
Bože.
Je to každým pádem fascinující žena a spisovatel, líbí se mi číst o její práci, když jsem ji četl, její myšlnekové pochody. A také mě uklidňuje fakt, že začala pořádně psát až po pětatřiceti a Vlny, své vrcholné umělecké dílo, napsala až k padesátce.
A také mě baví, jak nadává na lidi, jak je přímočará.
Popisovala svou návštěvu Hardyho (četl jsem Lesáky, hezká kniha, nic extra), o níž říkala, jak hrozně moc chtěla s ním mluvit o jeho psaní, ale on byl takový vykuk plácající všechno možné, co se vůbec nebral vážně, a vedle něj jeho melancholická ženuška... nejsem si teď jistý, jestli Maugham nepopisoval v jedné ze svých knih (Barevný závoj, myslím. Ne, Veselice. Asi. Maugham je ostatně, alespoň v ČR, dost nedoceněný) také Hardyho, samozřejmě pod pseudonymem. Ale možná to byl ten druhý, s nímž si ho pletu - Henry James. Každopádně jsem měl ten dojem, protože Maugham popisuje jednu scénu, kde tenhle slavný starý spisovatel sedí v křesle a kouká nevěřícně na svůj portrét a zdá se mu to všechno neuvěřitelné a ... pitomé. Alespoň mám za to, že to tak bylo - což mi k té scéně v Deníkách docela sedí. Nejvtipnější na tom všem je, že vidět se s Virginií já, chovali bychom se stejně - chtěl bych s ní mluvit o jejím psaní a ona asi nikoliv, či by je nebrala tak vážně. Je ostatně strašně depresivní číst o tom, jak se k jejímu psaní stavěla její současnost. Tedy, depresivní je asi silný výraz, ale v našich očích jsou klasici v podstatě literární bohové, kteří totálně ovládli svůj čas a dobu, ale to je přece nesmysl; mnozí kritici a recenzenti Virginii kritizovali za její styl, i někteří její přátelé. A kniha, která měla největší úspěch (tedy, zatím v bodě jejího života, kam jsem se dostal), byl Orlando, což zamýšlela jako takový literární „vtípek“... A to je jenom Virginie, mnozí další - nejen umělci - byli zavrženi a skončili velice špatně, nuzně, mizerně ... že „předběhli svou dobu“! A pak, když už je po nich, se přiřítí paraziti, kteří potřebují postavit oltář své době (ergo sami sobě) a ukázat, že i „jejich doba něco znamenala“, vycpou tyhle velké postavy dějin a vyloží si je tak, aby „seděly“... a ti ubozí mrtví samozřejmě nemůžou nic říct a paraziti jsou rádi, že jsou mrtví. Není nic horšího než živý autor, protože živý autor je člověk a člověk je víc, než jen autor. A to je e-e.
Virginie mluví o pozapomenutých spisovatelích, jak jsou skvělí a jak se těší, až je bude číst. Mluvím takhle i já o ní? Samozřejmě, i ona bude jednou zapomenuta - nanejvýš se otiskne do mého psaní stejně, jako se její klasici otiskli do toho jejího, navzdory její modernistické vzpouře. Tahle forma pomíjivé nesmrtelnosti je mi docela sympatická a přijde mi správná.
No, baví mě hodně, akorát se tedy neustále kaju, že to čtu, přijde mi to vilné a zvrhlé, číst něčí deníky... A zajímá mě, co Leonard vystřihl; v předmluvě píše, že dal dohromady především zápisy o jejím psaní a částečně o jejím životě, ale nic bulvárního. Přemýšlím, zda se v původním deníku nenacházela i nějaká pasáž o něm; píše o Leonardovi s respektem, jako o příteli, ne jako o manželovi. Nebo možná i tyhle pasáže, kde o něm tak psala, vystřihl. Myslím, že je všeobecně známo, že to byla lesba, nebo přinejmenším bisexuálka. Ale na tom vlastně nesejde, jde mi jen o to, zda by se v osobnějších zápiscích nenašlo také něco zajímavého, ale zas nechci Leonardovi křivdit, protože se v publikovaných denících najde mnoho zápisků týkajících se čistě jen jejího duševního stavu, například, či toho, co zrovna ten den dělala či nedělala... Ne, byl to asi dobrý chlap.
Mám rozečteno asi šest knih (kde jsou ty časy, kdy jsem nechtěl číst víc jak jednu), ale už dlouhodobě. Nevím, jestli dočtu Dostojevského Idiota, přijde mi, že když si přečte člověk jednoho Dostojevského, tak četl všechny. V každé se lidé chovají tak neuroticky a afektovaně. Ale to bude možná tím, že popisuje ruský temperament. Každopádně škoda, že tohle Rusko povraždili bolševici, mají i nějaké hezké kvality. Co mě vytáčí jsou však jejich jména - příjmení si zapamatuji, ale když je pak následně označí křestním a patronymem, které je navíc podobné příjmení jiné postavy, tak mám chuť s knihou praštit do kouta. Ale naučil jsem se to prostě brát tak, jak to je, a číst dál.
Kniha, která mě hodně zaujala, je Americké psycho od Ellise. Z nějakého důvodu mě baví číst o odporných lidech zdeformovaných kapitalismem a konzumní kulturou. Film je ale myslím lepší, má pevnější strukturu a logiku (což nečiní umělecké dílo nutně lepší, ale v případě filmové adaptace asi ano), přesto jsou v knize pasáže, které mi utkvěly v paměti. Co mě děsí nejvíc je to, že kdyby tuhle knihu dostal do ruky nějaký normíkovský redaktor, tak by ji proškrtal, ... brrrr. Vidím všechny ty škrty, Úspornost, Věcnost, Strohost - tři falešní králové literatury. A nad nimi bůh s názvem Realismus. Budu blejt, velebnosti. Ale nechci odbíhat - kniha je dobrá, strašně brutální, druhá polovina lepší než ta první. Inspirovalo mě to ke psaní scénáře, což už mě dlouho nechytlo. Nadatlil jsem ho během pár dní, ale posunul jsem to do současnosti (?), spíš takové bezčasé relativní přítomnosti. Myslím, že to funguje, ačkoliv je tam pár háčků, a protagonista nevraždí z prázdnoty a bezvýznamnosti a vlastní vnitřní zničenosti, ale z falše a korektnosti. Možná. Nevím, jde to samo od sebe, mlátím do mramoru sbíječkou a uvidím, pak to učešu. Je to hrozně politické, což Americké psycho není, ale přijde mi, že dnešní kultura se tak zpolitizovala, že už to jinak nejde (především kvůli aktualizaci témat). Baví mě to asi proto, že je to tak vzdálené mým literárním snahám, a uspokojuje to mou potřebu tahat politiku do umění, což jinak nenávidím a nechci to dělat. Nejen proto, že to snižuje uměleckou hodnotu díla, ale také proto, že je to strašně egoistické a kreténské. Ale nikdo neříká, že tohle musím nějak zveřejnit, ostatně ani nemohu kvůli licenci, ačkoliv „inspirováno dílem“ by mi snad mohlo krýt prdel.
No, tohle bylo ale před pár dny, teď už mě to zase pustilo. Škoda.
Když už je řeč však o literárních snahách, ten nový Egoista s pracovním názvem Hudsonův záliv nebo Žíč, byť v hlavě mu prostě říkám Regoista, mi konečně trochu nabyl nějaké podoby, nebo spíš jsem nalezl metodu, kterou knihu uchopím. Připojil jsem k Renátě symbol, který mi pomáhá ji lépe uchopit a zasadit a rozepsat a analyzovat. Zbavil jsem se ostatních postav (takový přežitek z původního Egoisty) a soustřeďuju se teď jen na hlavní trojici, především na vztah Rubena a Renáty. Je to celé velice básnivé a impresivní... Po Dvou přítelkyních jsem měl dlouho problém najít to nové, co chci říct, protože stále mám pocit, že Dvě přítelkyně šly na procházku jsou můj opus magnum, alespoň opus magnum mých dvacítek. Je to asi jediné mé dílo, na které jsem opravdu hodně pyšný, byť má chyby a vady, ale o dokonalost mi nikdy nešlo. Nemám zájem z honby za dokonalostí skočit pod vlak.
To mi připomíná film Nymfomanka. Ten film je přesně o tom, o čem člověk čeká, že je, ale opět - jedna scéna - která mi utkvěla v hlavě. Protagonistka kouká z okna na zapadající slunce a řekne (parafráze): „Mým jediným hříchem bylo, že jsem vždycky chtěla od západu slunce víc barev...“
V hlavě mi šrotuje i Díra, ačkoliv se ji snažím potlačovat. Po dvou měsících od konce čtvrté série jsem konečně nabyl nějaké kreativní energie, kterou mám příležitost vynaložit i na něco jiného, než ji, ale moc dlouho si to neužiji - brzo mě zas čeká pátá. Člověk si neoddychne, ale stále mě to těší, takže to není tak hrozné. A jiná díla jdou ztuha, pomalu, zrají. Tak to má asi být.
