Nahé tělo Virginie Woolfové

 Přiznám se, že každou noc ulehám s Virginii Woolfovou, a nahotou jejího těla upadám do rozpaků. Nevím, co si o tom všem Virginie myslí; její tělo je však nyní mé a mně nezbývá než doufat, že by jí to „nevadilo“ ...

Je to zhýralost, můj anděli obtěžkaný kameny, tvé vlasy vlnící se v řece zapomnění, do níž jsi vkročila dobrovolně, a jíž se vzpouzí ti hloupí a bázliví?

I já jednou vstoupím do té chladivé řeky, ať tak či onak; zapomenut tak sladce.

Můj anděli obtěžkaný kameny, dej mi nové jméno, až znovu nabydu sílu ohlédnout se a ujistit se, že Renáta se na mě nedívá (moře jí sluší). I ona je můj anděl - anděl s trnkami po kapsách (staronová mytologie). Přesto jí vyhlížím každý den, nemohu jinak - a volám ji, hluboko v duši, se skousnutými zuby a panty vrytými do kůže - ten hlad po větru, ta žízeň po moři! Nikdy mě neopusť a buď má!

Ne, moje dny nejsou obtěžkané kameny, ale jsem jako ten zimní hranostaj v rozkvetlé louce a v jeho černých perličkách očí se odráží dálná nebesa.

A ty se mnou tiše hovoříš, Virginie, a já ti ještě tišeji naslouchám. Tvé běžné dny, které odnesla voda té řeky, zachycené letmo, jen jako náčrtek, tvou vlastní duší. Myslila sis, toho dne, kdy jsi psala o recenzích Noci a dne, když tě Clive Bell vychválil a nazval géniem, že jednou vstoupíš do řeky, obtěžkaná kameny?

Ano, jsem jako ten hranostaj v objetí hlíny. Krev na mých tesácích chutná sladce - mám plné bříško. Je čas jít spát, neobtěžkán kameny. Cítíš to? Dovnitř fouká severák.

Můj anděli v kapse, ma sainte patronne de rien pantoute...