29/30

 

Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet.

Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký.

A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho.

A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce, aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého.

Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv.

Nemá smysl si hrát na to, že by byl rozdíl mezi devětadvacítkou a třicítkou - něco takového nemohu tvrdit - já, který vždycky přešlapoval na hranici; já, člověk liminální.

Stále, stále, stále... nejasný, neurčitý, všelijaký, falešný, prokletě beztvarý. Ne, ne, prokletě ne. Beztvarý. Navždy nikde.

Poslední půlhodina mého života strávena v magickém neprostoru internetu, dávaje dohromady posledních deset let a hledaje náznak smyslu či alespoň účelu, dosažených cílů. Knihy a slova, tvorba... a „člověk, jímž jsem“ versus „člověk, jímž jsem chtěl být“.

Ale mám z toho všeho pachuť v ústech, z těchto slov, protože ona krotká panika konce se zdá taková umělá, nepřirozená. Mně na tom přece nesejde. Význam jsem viděl v tom, když po novém roce padaly v noci malilinkaté, sněhu podobné krupičky, jako kdyby andělé sely perly. To má význam, ale tohle je mi nepříjemné, nepřirozené...

Četl jsem kdysi knihu, nebyla dobrá, ale jedna pasáž mi utkvěla v paměti - protagonistka byla na bále a byla zhrozená z toho, že lidé kolem spoléhali na své šaty a výzdobu sálu, na prestiž a punc plesu, aby jim dodal lesku, aby je „povznesl“.

Tak o co mi jde? Komu se snažím co dokázat?

A přesto hoří svíčka dál. Nehodlám však vyslovit žádné přání.

Posledních pár let mě trápí němé prsty a nevím, zda je to městem, nebo tím, že jsem z literatury vyrostl.

Stále myslím na sever...

Mám ve svém životě až moc lidí, na nichž mi vlastně příliš nesejde, a přesto mě jejich společnost docela těší, ale ne doopravdy.

Pokud přece jen se mám porovnat s tím mladým dvacetiletým kuřetem, musím říct, že jsem v každém ohledu lepší než on. Nebude mi chybět, přestože bych tady bez něj nebyl. Hm, tak díky, no.

Připadám si jako na křižovatce a dle legend je křižovatka místem, kde se uzavírají smlouvy s ďáblem. Tak tam postávám, tam na křižovatce, a pak se plácnu do čela - ha! To já jím jsem!

Tohle stačí. Asi není potřeba nikomu a nic dokazovat, ani sobě. Stačíš. 

Je tohle svatá moudrost třicátých let?

Mám si něco přát? Svíčka stále hoří.

Počkat, asi bych měl ještě stále něco říct. Poslední roky vtékaly do sebe docela ledabyle, ani jsem si nevšiml, jak přechází jeden do druhého. Necítil jsem žádný rozdíl mezi číslem 26 a 27, tak proč nyní?

Samozřejmě, že nejsem ten, kým jsem chtěl být. Kdo ano?

Chtělo by to něco sofistikovanějšího, ale blíží se půlnoc a mně se chce na kutě.

Počkat! Je tohle ta křižovatka? Ale vždyť cesty zpět už není!

Virginia napsala, že má v sobě dvacet lidí. Hesse napsal, že má v sobě člověka a vlka. Možná, že tohle je ten oblouk, ten kruh, který jsem za těch deset let opsal. Zpátky na začátek.

Ale ne, blbost. Hesse sám sebe popírá a protiargumentuje, že těch tvorů v něm jsou stovky.

Škoda, to vypadalo nadějně.

Přemýšlím. 

Už vím.

Utíkám za věčně zapadajícím sluncem.

A svíčka stále hoří a mé rety zůstávají semknuté, bez přání.

Tento článek jsem dopsal, když mi bylo třicet.