Zaškův blog

  (Z člověka pouhý žíč.) Čím méně se ti stává, že strháváš ten barevný závoj (kterému říkají život), tím silněji na tebe působí pohled na ty obrazy skutečnosti tekoucí mezi prsty (citumžik). Ale síla strhávat ten barevný závoj (kterému říkají život, Maughame, Byrone) je v očích, v ničem jiném (všim). Slyšíš to ťapkání ( Chrysocyon brachyurus )...? A Renáta (17 let) čeká před bungalovem v sousedství (2004), kde všichni truchlí pro přejetou kočku (2 měsíce). Je tohle má nová mytologie? Neschopnost proniknout skrze krustu každodení (oduchlost); proč je umění vzpourou (proti životu, jaký je) a ne oslavou života (jaký by měl být)? Je tohle nová mytologie? Někdo, kdo žije (žíč), otevírá dveře... a prosí o minutu bez mytologie.  Ale já jsem přece jen člověk se svým příběhem, zotročen předchozími kroky a jehož svoboda spočívá jen v tom, kam udělám ten příští. Nadechni se. Zkus to znovu. Ty staré kroky (ve svalech). Když skousnu zuby, vryjí se mi panty do kůže. A rozhrnu záclonu, ktero...

  Při nedávné procházce městem mě ovládl pocit měkoučkého štěstí kujného jako indium. Bylo to štěstíčko docela nepatrné a maličké, jemňoučké jako srst jehněte. Nad takovým štěstíčkem by kdekdo ohrnul nos - ostatně i já, kdysi. Ptám se: kde se vzala tahle louka? Nebo jsem k ní byl jen slepý? A jak ulehám mezi květiny, umírám, nebo vítězím? Je tohle cíl, kvůli němuž trpěla a bolela má duše, au au au? Je tohle ta „chvíle, jež se nazývá domovem“? Kdo mi ho postavil a kdo mi otevřel dveře? Ale tam nahoře, v pokoji pro hosty, je otevřené okno, jímž dovnitř fouká vánek... a já tuším, že záclona tiše tančí, ale tu jistotu nemám, nikdo ji nemá. A desítky nehybných sluncí ve mě probudilo náhlou chuť psát básně, která se rozplynula do všednosti. Tak mi to uletělo pryč, ono plaché zacuknutí v prstech, a já už to nesvíral v dlani pevně a křečovitě. Není schopnost všimu, ta schopnost vidět krásu v každodení, přece jen ušlechtilejší než její násilný otisk do papíru perem? Listy knih, které jsem n...