Ten barevný závoj, kterému říkají život

„Ten barevný závoj, kterému říkají život“ je citace na začátku jedné knihy od W. S. Maughama a věta, která mi dodnes nedává spát. 

„Barevný závoj“ jako vavřín, na kterém usneš, jako poloautomatický úsměv na rtech v odpověď na nejapnou poznámku, ale tu tíhu v koutcích neskryješ.

Vždy jednou za čas mě zarazí život, který žiji; procitám do přítomnosti v neochotné nedůvěře k tomu, co mám. Bez pohrdání, spíš z rozčarování - přitom jsem už příliš starý na to, abych měl ideály, a vím, že „stav věcí“ není jen výsledkem činů, nýbrž i nahodilostí. Jako kdybys na prknech stál sám!

Proč tedy mám ten pocit, že mi barevný závoj srostl s kůží?

„Ten barevný závoj, kterému říkají život“ ...!

Proč se člověku stále dokola vrací tytéž otázky a proč není ochoten - schopen přijmout odpověď, kterou již jednou nalezl?

„Ten barevný závoj, kterému říkají život...“

Kde začíná cesta a kde řeka? A já jsem tady - „šíp ve vzduchu“ - a proto protrhnout barevný závoj, kterému říkají život, znamená krvácet.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

TRANSMELANCHOLIE ANEB JAK FRANC BAŠTA K LÁSCE PŘIŠEL

Obrázek
  Transmelancholie aneb Jak Franc Bašta k lásce přišel Tak mi vyšla kniha, tentokrát doopravdy. Koupit ji je možné  zde . Případně ve všech knihkupectvích. Po transplantaci srdce se Franc Bašta probouzí se zvláštními pocity melancholie. Brzy vyjde najevo, že mu bylo nedopatřením transplantováno srdce zlomené nešťastnou láskou k někomu, koho vůbec nezná. Nezbývá mu než se vypravit napříč Českem a odhalit, do koho byl jeho dárce zamilovaný. Ve světě, kde se současná doba střetává s pohádkami a živým folklorem, ve světě transplantovaných zlomených srdcí, prokletých manželek, moudré mluvící zvěře a čertovských bankéřů však není nic takové, jaké se zdá! Napsal jsem ji před šesti, sedmi lety... takže už to tolik neprožívám, ten pocit, že existuje, že je na světě, venku, už jsem si odžil, když jsem ji tehdy napsal. Vidět ji fyzicky je dobré, člověk je hrdý a je krásná, vypadá jako sbírka básní. Moje. Ale jsem zvědavý, co na ni řeknou lidé, to mě asi těší nejvíc - když se někoho dotkn...
Další informace

þœ

Obrázek
  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě
Další informace

Branou ostružiny

Obrázek
  Zavírám v srdci každou krajinu. Pokud bych se narodil jako pták, byl bych něco malého, co nelítá, a dával to jiřičkám, sýkorám za vinu. Schody z ropy a vzduch jak melasa, zatnout zuby a nadechnout se. Teď vložit rým, teď říct něco jako „masa“ a v lepším případě použít slovo „krása“. Když mi bylo šest, sousedův chlapec si sundal triko v zahradě. Mně bylo též vedro, ale strach mi nedovolil... z představy spálených ramen. Když mi bylo dvanáct, sousedův chlapec umrzl na poli za chatou. Stal se kamenem, stal se prvkem krajiny. Po kapsách trnky. Ruka na klice bytu gilotiny, každý rok teď leží na schodech jako něco, co se obchází, jako špína. Najít tak krajinu, která se nezavře při mém kradmém pohledu. Najít tak čas bez hodin a domov bez místa. „Můj domov již není místo, nýbrž chvíle.“ Chvíle jako krajina roztoužená soumrakem. Kolikrát tahle slova ještě vhodím do ticha? Jako mrštit růží do noci, tančit valčík v bezmoci. ...
Další informace