þœ
z tvých hor je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem na cestě