Přítelkyně

(skutečně však bylo příhodné je takto označit? Toť otázka; pokud bychom se obou žen zeptaly, tak by nepochybně odpověděly ano (tkví jádro přátelství v něčem jiném, než přiléhavosti (Virgínie a Růt si byly podobnější, než si obě kdy opovážily připustit. Je nesmírná tragédie (stejně tak je velkou tragédií, že se Virgínie s Růt a Selmou (dohromady, ne jednotlivě) míjely (v čase i prostoru) s lidmi jako je Auke, Vojtěch, Marcel, Fedor a Áron (a nutno poznamenat, že k „Velkému Míjení“ došlo i mezi Virgínií, Růt a Selmou!). Zdálo se, že všichni jsou totiž v takovém či onakém smyslu stejní, či alespoň fundamentálně podobní - naladění na stejnou (mořskou) vlnu. Navzdory různým projevům a manifestacím drželi všichni v hrudníku místo srdce poupě čajové růže, chvějící se při pohledu na západy slunce a při tom správném dotyku (list po tváři na podzim, suchopýr v podkolenní jamce v létě, vločka na řasách v zimě, kapka jarního deštíku třesoucí se na okraji horního rtu). Musíme tedy jako lidé neustále počítat s tím, že míjíme náš roztříštěný citový kmen po celý náš život, a přistupovat tedy ke každému člověku jako k odrazu své vlastní duše? Kdo má mít na něco takového ovšem sílu a trpělivost?), že si to nikdy naplno neuvědomily (Virgínie a Růt tehdy procházely kolem otevřeného okna a v tu ránu zas něco zabylo (zabýt ve smyslu umocnit existenci, vytrhnout ji z plynulé pomíjivosti, takový mýtický okamžik nanebevzetí z věčného nyní na prchavou věčnost; tedy mohutný, přímo kosmický pocit existence – snad až sartrovský „dokonalý okamžik“, způsobený ovšem náhodnou konstelací vnějších věcí, jež se harmonicky vklíní do polozapomenutého fragmentu někde hluboko v tobě; slovesná podoba citumžiku (Selmě se občas vehnaly slzy do očí, a pak byly zase pryč. Cítila, že chtěla plakat, ale nikdy se jí toto přání nesplnilo; neměla v sobě dost slz. Oči jí zvlhly a její řasy se zachvěly a tím to celé skončilo. Odliv tesklivé melancholie nastal stejně rychle jako jeho příliv a Selma ostala odhalená jako pláž, stejně tak neplodná, bez života. Tyhle city cítila jako skutečné, ale bylo diskutabilní, zda vycházely ze skutečných pohnutek. Tedy, zda jí občas jen neovanul jakýsi nostalgický záblesk něčeho ideálního či vysněného jako poslední natažení ruky tonoucího, v poslední zoufalé snaze něco pocítit. Selma byla v prdeli) – pokud je „citumžik“ pocit, jenž člověka ovane, tak „zabytí“ je proces, k němuž dojde. Šlo by tedy říci „zabyt citumžikem“ (těchto pár slov, které si autor vymyslel snad v šestnácti, sedmnácti letech – od té doby nic – a jichž se stále drží, jako připomínky mladistvosti, která vyšuměla, a kterou popravdě nikdy neměl), navzdory tomu, že by se jednalo už o jistou duplicitu – pozn. autora) Růt – pro změnu – a bylo to otevřené okno do holé místností a z té místnosti se ozývala píseň, jež před pár lety byla velice známá a oblíbená a vyhrávala ve všech rádiích (byla to titulní skladba alba Root), ale jejíž název si už nedokázala Růt vybavit. „Stůj,“ řekla Virgínii a Virgínie se zastavila a byla nucena uznat (poněkud trpce – styděla se za to, že si onoho malebného výjevu nevšimla sama), že onen pohled na otevřené okno do holé místnosti podkreslený hudbou byl teskně půvabný. Růt tam stála a vzduch se zachvěl jemnou brízou a její vlasy odlétly jako záclony v uzamčeném pokoji, zato s otevřeným oknem (kolik krás zůstává nespatřeno), a ona dostala jasný pocit, že kdysi, velice nedávno, byla mladší, a spousta dívek byla taky mladších, a ve zlaté hodině téhož ročního období, jen za jiného roku, se ty dívky jako byla ona sama smály a dýchaly sladký vzduch své krásy a krásy všeho, jež ovšem byla do světa pumpována jejich krásnýma očima, jemnou bílou pletí, plavými vlasy a lehkomyslnými gesty (lidé mají bohužel za to, že svět vůkol jim dodá na lesku, ale ta musí vyjít zevnitř – každé světlo má svůj zdroj – takže krása zůstává podmíněna pozorovateli… Ale!! Záclony v uzamčené místnosti jsou a zůstanou bezpodmínečně krásné, a bez tajemství by přece svět zůstal tak, tak chudý). Krása je vztah k vnějšímu světu, ale v té rovnici platí rovnost a krása je konstanta a člověk neznámá – pochopitelně že tohle si Růt nepomyslela, tak dobře ten citumžik nedokázala artikulovat, nicméně ten ovan jasného citu ji uzemnil a její lehkovážná povaha byla na chvíli cítit mokrou hlínou – byť to netrvalo dlouho), a je dost možné, že kdyby se tak stalo, tak by se jejich přátelství utužilo a přestálo by všechny zkoušky; pokrylo by se nánosem zlata a nic a nikdo už by nikdy, navzdory všem roztržkám a odloučením, je od sebe nedokázal natrvalo odloučit. Ta podoba se skýtala v uměleckosti jejich duší; skutečně – i Růt byla umělkyní a obě ženy byly dokonce umělkyně velice sobecké, byť u každé se ona sobeckost projevovala jinak. U Virgínie (jméno Virgínie dostala dívenka po jakési spisovatelce, jejíž knížku měla na stolečku v nemocnici žena z lůžka po levici (postel po pravici byla prázdná) postele Virgíniiny matky, jejíž těhotenství bylo rizikové. Trávila tak už nějakou dobu před porodem v nemocnici. Ta knížtička ležela na stolku po celou dobu a žena v posteli po ní nikdy nesáhla, alespoň co Virgíniina matka viděla. Ta sama byla upejpavá a ostýchala se s ženou zapříst rozhovor. O dva dny později se Virgíniina matka probudila a zjistila, že žena už vedle ní není. Když sestřička stlala její postel, zeptala se jí, kde žena je, zda ji už pustili, a sestřička jí velice příkře odsekla, že jí do toho nic není. Virgíniině matce to nedalo a vyptávala se dál, a sestřička pak jen suše pronesla, že ta paní umřela. Virgíniina matka okamžitě zmlkla. Podívala se na stolek, ale knížka byla pryč. Jakmile bylo uklizeno, zeptala se ještě, jak se žena jmenovala. Odpověď ovšem nedostala. Na Virgíniinu matku dopadla tíživá skutečnost smrti. Měla ta žena vůbec někoho? Stihla knihu dočíst? Proč si s ní nepromluvila? Mohla být tím posledním člověkem, který jí prokázal před smrtí nějakou laskavost. Teď už bylo však pozdě, ta žena je mrtvá. Virgíniina matka položila dlaň na své bříško a zavřela oči) snad není nutné říkat, v čem spočívalo její umění – napsala obrovské množství nepříliš výjimečných básní, básní hezkých, příjemných a dobrých (a to stačí; ne vážně, bez posměchu – to prostě stačí!). Virgínie je umělkyně, která nasává krásu okolí, přežvykuje ji, tráví, mísí ji sama se sebou, a pak daruje světu malé hezké oblázky, které jí vykrystalizovaly někde mezi očima a srdcem. Zato Růt krásu okolí nasává a sobecky si ji nechává pro sebe samotnou; Růt je umělkyní života. Vidí krásu a potřebuje ji k životu, oslavuje ji a svůj vlastní život proměňuje bezděky v jedno velké umělecké veledílo. Růt je svoje Mona Lisa, svá van Goghova hvězdná noc, svůj suprematistický černý čtverec) různých vrstev a dimenzí našich osobností?) – a jejich svědomí by bylo čisté a jejich city upřímné – ovšem zcela bez brčálově zbarveného podtónu zamlčených tajnůstek (kdyby Virgínie věděla, napadlo Růt jednou, když do ní zrovna vnikl další muž; zahleděla se na umělou květinu na poličce na protější zdi. Růt v té chvíli umřela a ta obrovská smrt, co ji postihla v té jinak radostné a ničím nezatížené chvíli, jí byla nepřirozená. Během sexu tak přemýšlela nad Virgínií, viděla ji stát v rohu místnosti a znechuceně pokyvující hlavou. Jakým právem mě soudíš, osopila se na ni němě, zatímco držela muže na lopatkách a zaryla se mu nehty do zad; vůbec nechápala, co tu Virgínie dělala. Nic z toho, co činila, jí samotné přeci protivné nebylo. Jenom proto, že Virgínie byla stará panna, jí přece nedávalo ještě právo Růt soudit? Růt milovala život takový, jaký byl – ano, byla sice stejná jako Virgínie v tom ohledu, že obě trůnily nad dobou někde tam vysoko, ve větrných proudech prchavých okamžiků, nicméně na rozdíl od své přítelkyně byla Růt zcela schopna sestoupit na zem a nebyla tak snobská, aby se na svět bohorovně usmívala, a proto zašeptala muži do ucha, aby přidal, aby byl ráznější, jenomže to k ničemu nebylo – Virgínie už tu byla a to něco znamenalo – co přesně, to Růt ještě nevěděla, ale zbavit se ji už nemohla. Na truc se v ní probudila o to větší zvířeckost, která ovšem samotné Růt přišla vzápětí směšná. Už neměla ze sexu radost – dělala to na truc tomu přízraku tam v rohu, dělala to na truc té umělé květině na poličce na protější stěně. Zahleděla se na ni ještě jednou – muž se potil a hekal – a snažila se v tom pološeru rozeznat, o jakou napodobeninu jaké květiny šlo. Netrvalo dlouho a Růt se začala chichotat. Muž už byl ovšem příliš rozvášněný na to, aby věnoval ženě pozornost, a tak zrychloval a zrychloval a Růt se smála víc a víc a když muž vyvrcholil, ona ho mlátila v nehorázném záchvatu smíchu do ramene, aby přestal, oči jí slzely a ona se gebila a gebila a on hekal a hekal. Ta situace byla zatraceně vtipná, to jo. Když se muž svalil vedle ní, viděla svět obnažený v pravdě, především sebe samotnou – tvářila se, že sex je něco víc, ačkoliv sveřepě tvrdila sama sobě, že ne, že to dělá jen pro potěšení z něj. Co byly ty kecy o tom, že „muži vznikají z ženy, a to dvakrát“? Plácla se do čela a chodila po pokoji nahá a sbírala si šaty. Muž se ptal, co se stalo, a ona, že si vzpomněla na jeden vtip, a on, že jaký, a ona se zasmála a řekla: „To bys nepochopil,“ a opravdu, nepochopil, ten vtip nemohl pochopit nikdo, než sama Růt) a polopravd by ono „ano“ nevyznělo)