PÁDY (MIZERÁBL)

Něco visí ve vzduchu.

A blíží se to k zemi nebezpečnou rychlostí.

KALČÍK         Starosta s velkými plány a stejně velkými komplexy
VASILISA       Zdejší drbna; vlastní sámošku – vesměs proto, že je osamělá
HAAS             Vlastní zdejší hostinec; málomluvný, prostý a přímý
DOKTOR        Jediný praktický lékař v širém okolí; roztomilý, ale ironický
ANČA             Mladá a útlocitná; čeká na autobus, který by ji odvezl na Island
JENOVÉFA    Neustále při sobě nosí – k hrůze zdejších matek – vzduchovku
SOFIE             Kalčíkova asistentka; velkoměstská, emancipovaná a skrznaskrz prohnilá
JÁKOB            Frajírek a venkovský pseudohipster
HELENA         Haasova budoucí exmanželka; přišla, aby odešla

Scéna je rozdělena na 5 míst: SÁMOŠKA, KAMPELIČKA, HOSTINEC, SAD, NÁVES.
V druhé části hry jsou hranice jednotlivých míst odstraněny. Postavy zprvu hrají na prostor, který už nebude. I ony však postupně na hranice zapomenou.

Děj se odehrává v současnosti, v malé ospalé vísce, asi v jižních Čechách.
Na zastávce na návsi téměř neustále vysedává mladá Anna Haasová.
Z třešňového sadu se tu a tam ozývá střelba ze vzduchovky.
Počet zbývajících obyvatel je cca 350.
Je odporně horké a suché léto.


ČÁST I.: PŘED PÁDEM / PŘED KONCEM

KALČÍK  (rozhlasem) Vážení spoluobčané, přeji vám příjemné nedělní dopoledne. Rád bych vás upozornil, že večerní vystoupení Máji a Trempů, naší oblíbené kapely k poslechu a tanci, se ruší z důvodu nevůle počasí.

VASILISA  (zaujatě poslouchá) Prdlačky! Vzali nohy na ramena!

KALČÍK Dále bych vám chtěl připomenout, že již třetí týden je vše v naprostém pořádku a není důvod se znepokojovat. Připomínám to hlavně některým tvrdohlavějším spoluobčanům.

VASILISA Sprosťák jeden!

KALČÍK         Ty zapomnětlivé bych zase rád upozornil na to, že schůze rady se koná dnes v pravé poledne.

HAAS             No jo…

KALČÍK        Přeji vám příjemný zbytek dne a na závěr mám ještě jednu zprávu od naší spoluobčanky Jenovéfy Chřadové – cituji – nelezte mi na třešně, vy parchanti Potůčkojc, já vás moc dobře viděla dneska ráno, hajzlíci. Potůčková, drž si je zkrátka, jinak po nich budu střílet, přísahámbohu. Konec hlášení.

JENOVÉFA Tos to nemohl parafrázovat, blbče?

Vasilisa je v sámošce. Občas vykoukne z obchodu a často kouká na hodinky. Postupně 
nabývá na nervozitě. Občas srovná zboží, jednou vstane, přejde k oknu a pokusí se z něj seškrabat nehtem nějakou špínu. Když kolem obchodu projde doktor, vykoukne za ním.
Jde si sednout; pomalu, pomaloučku panikaří. Podívá se ještě jednou na hodinky. 
Pak už se skoro nehýbe; jen civí do prázdna, jako by tam viděla něco hrozného.
Na náves přichází Jákob.

ANČA Jákobe! Čekali jsme tě už včera!
JÁKOB Nestihl jsem vlak.
ANČA Líbily se jim fotky?
JÁKOB Já tam nakonec nešel.
ANČA Jak to?
JÁKOB (pokrčí rameny) Tady je všechno při starym, koukám?
ANČA (sklopí zrak) Jo, jo.
JÁKOB Jak už je to dlouho?
ANČA Tři týdny.
JÁKOB Tři týdny…
ANČA Aspoň mně jsi mohl napsat esemesku…
JÁKOB          Jo, prosimtě.
ANČA (zvedne zrak, ale pak ho hned zase sklopí) Jákobe, já se mohla zbláznit!
JÁKOB Neřvi! Uslyší tě paní Vasilisa, víš, že má uši všude!

Vasilisa skutečně kouká z okna. Jákob jí zamává.

JÁKOB Dobrý den, paní Vasiliso, ano, ano, už jsem zpátky! (k sobě) Nezapomeň to všude roztroubit, babo jedna…
ANČA Nebuď takovej.
JÁKOB Stejně tu nečekáš na mě, tak co? (zle) Už tu byl? Co? Už ses ho dočkala?
ANČA            Nebuď takovej, prosím tě, Jákobe.
JÁKOB … Sofie tu je?
ANČA Takže to nevyšlo?
JÁKOB Sakra, Ančo, ta dálka to jen posílila… já bych potřeboval něco, aby se mi zhnusila…
ANČA (zamyslí se) Já bych něco věděla… ale musíš slíbit, že to nikomu nepovíš.

Anča Jákobovi něco zašeptá do ucha. Jákob je očividně zhnusen… Poodejde… 
Vchází doktor. Vasilisa vykoukne a zavolá.

VASILISA Pane doktor! Do kampeličky, do kampeličky?
DOKTOR Ano, ano, paní Vasiliso… (jde dál)
JÁKOB To je houby platný… (podrážděně) Stejně ji miluju!
DOKTOR Kohopak milujete, Jákobe Haasi? ☆
JÁKOB            … Svoji múzu, přece.
DOKTOR Ach! Tou já zůstal nepolíben.
JÁKOB           Nevzdávejte to… třeba se nějaká najde… nějaká… nenáročná! (odchází)

Jenovéfa v tu chvíli vystřelí po špačcích – ti se vznesou a odletí. Z návsi je mrak 
skřehotajících ptáků, co vzlétly ze sadu, dobře vidět. Doktor i Anča vzhlédnou, sledují 
hejno, ale ve chvíli, kdy přeletí nad nimi, Anča úzkostlivě sklopí zrak.

DOKTOR Děvenko moje, vysedáváš tu od rána do večera… vždyť nastydneš…
ANČA         To mi říkáte pokaždé, když jdete kolem…
DOKTOR (podívá se k nebi) Nechceš tam jít místo mě? Mě už nebaví se o tom bavit!
ANČA         (úzkostlivě) Já bych radši, kdybyste se o tom nebavil ani přede mnou.
DOKTOR Ale proč, děvenko? Vždyť o nic nejde! ☆
ANČA         Já mám strach.
DOKTOR Samozřejmě… (zasměje se a zatahá ji za ucho)

V kampeličce se nachází Sofie a Kalčík. Zvedá se Vasilisa a odchází, také do 
kampeličky… 
Vasilisa má ve zvyku přikrčeně přebíhat. Venku stojí vždy shrbená. Narovná se až ve 
chvíli, kdy je uvnitř některé z budov.
Kalčík kouká z okna.

KALČÍK         Mladá Anča Haasů regulérně už třetí týden v kuse jen dřepí na zastávce a čeká.
SOFIE             (zle) Čeká na něco, co nikdy nepřijde… ostatně, právě proto na to čeká.
KALČÍK         Hele, už zamyká, baba jedna. Za chvíli tu máme Vasilisu.
SOFIE Tu narážku v rozhlase jste si mohl odpustit.
KALČÍK         Dej pokoj. Zas tu budeme hodinu poslouchat ty její konspirační teorie. Bože! Nauč tu ženskou hubu držet a já dám spravit kapličku!
SOFIE Vy máte snad lepší vysvětlení pro to, co se děje?
KALČÍK         Doktor slíbil, že se s něčím vyrukuje, ať můžeme všechny uklidnit.
SOFIE Prosím vás, tomu je to jedno. Už jste mluvil s Haasem?
VASILISA (vchází) Dobrý poledne, starosto, slečno Sofie…
KALČÍK  Nejste tu nějak brzo, Vasiliso?
VASILISA Jé, (padne zadkem do židle), radši dřív, než pozdě, starosto, radši dřív – než pozdě! A kde je pan doktor? On tu není?
KALČÍK        Tak … Sofie, pojďme… musíme… připravit materiály.
SOFIE       Materiály? Aha, no jasně – materiály.
VASILISA Jaký matriály?
KALČÍK         Prostě—
SOFIE             Materiály.

Kalčík se Sofií odchází. Vasilisa je zase sama a z toho na ní jde hrůza. Přejde k oknu a 
kouká se ven. Vidí do třešňového sadu… tam, mezi ztepilými stromy, se v trávě válí 
Jenovéfa, po boku leží vzduchovka – na dosah ruky, samozřejmě.

VASILISA        (volá) Haló! Jenůfko! Už seš na cestě? Už jsou tu skoro všichni! Za chvíli začínáme!

Jenovéfa se jen stočí na bok. 
V hostinci sedí doktor. Haas je trochu mimo.

DOKTOR Pivečko by nebylo, Honzíku? ☆

Haas zná 114 způsobů, jak říct „no jo“.

HAAS              (zcela slušně) No jo, pane doktor. (přinese doktorovi pivo)
DOKTOR Koukáš?
HAAS               Na co, pane doktor?

Doktor ukáže do stropu.

HAAS      No jo. Když mě to moc nezajímá. Kalčík to vyřeší.
DOKTOR        Kalčík je starosta, Haasi – ten přece neporoučí nebi! Ale kdyby mohl…
HAAS             To by se mi líbilo…
DOKTOR        Tak by z nebe shodil nebožku Kalčíkovou jen proto, aby ji mohl zas a znova umořit! (smích)

Haas je na rozpacích, nelíbí se mu černý humor.
To ticho je strašné! Vasilisa vystrčí hlavu z okna.

VASILISA Tak Jenovéfo! Všichni se tu po tobě shání!

Jenovéfa vstane. S pohledem upřeným na Vasilisu nabije vzduchovku. To Vasilisu 
trochu vyděsí a raději zase hlavu zastrčí. Jenovéfa chvíli ještě vyhlíží špačky.

VASILISA Ta ženská je fakt mešuge… měli by ji znova zavřít! A byl by klid, povídám!

Doktor se zvedá k odchodu.

DOKTOR (dopije pivo) … Pojďme, Haasi, jinak bude paní Vasilisa zas remcat. A říkal jsi – že by se ti líbilo – poroučet nebi?
HAAS             No jo. Komu ne.
DOKTOR Hádám, že by se tu ochladilo a začalo sněžit? A polární záře! Na jihu Čech! Jéminkote…
HAAS      Co s ní mám dělat, pane doktor? Co s ní mám dělat… Je jako šílená…
DOKTOR „Nejkrásnější bývá šílená“, Honzíku. Pojď, pojď… ☆

Doktor a Haas vchází do kampeličky. Tou dobou se po Jenovéfy sadu prochází mladý Jákob. 
Jenovéfa už je na cestě.

DOKTOR       A vrátil se ti syn, Haasi.
HAAS            No sláva! Jen počkej… Já tě přerazim!
DOKTOR       Ber ohled na jeho duši, Haasi!
HAAS             Já z něj za chvíli vypustim tu svou.
VASILISA Dobré poledne, pane doktor! Haasi!
DOKTOR       Ano, paní Vasiliso, ano…

Vchází Jenovéfa – s Haasem se políbí na tvář. Jenovéfa si potřese s doktorem rukou, 
což ho pokaždé velice pobaví. Vasilisu víceméně ignoruje.

VASILISA        Tak a jsme tu všichni! To je parádička… Jenůfko, tady si sedni… sedni si!
JENOVÉFA      (jde k oknu) Dvě minuty a hned tam někdo leze…!! Jen počkej!! (namíří)
DOKTOR         To budu klukům Potůčků zas tahat broky ze zadku?

Jenovéfa sklopí vzduchovku a zamžourá, k oknu přechází Haas. Ten pozná syna.

HAAS         No jo! Je tam…!! (zavolá) Jákobe!
VASILISA      Protekční příbuzenstvo? Na něj nestřílíš, Jenůfko?
JENOVÉFA    Chceš? (nabídne Haasovi vzduchovku) Miř na zadek.

Haas odmítne a vystrčí hlavu z okna. Jenovéfa mu položí hlavu na záda… jako by mu chtěla usnout na lopatkách.

HAAS           Jákobe! Marš domů!

Jákob svého otce zvesela ignoruje.

DOKTOR       Na to, jak tě všechno ostatní nechává chladným, tě tvůj syn až podezřele dopaluje, Honzíku? ☆

Haas setřese Jenovéfu ze svých zad a vyčítavě se na ni zahledí. Ta se zahanbeně stáhne…
Vchází Kalčík se Sofií.

VASILISA      To je taky dost. Určitě už mám před sámoškou frontu!

Kalčík si důležitě odkašle. Chvilkami se mu zatřese hlas, ač se to snaží skrýt.

KALČÍK Vážení spoluobčané… sešli jsme se tu dnes proto, abychom probrali závažnou otázku, která nám všem visí nad hlavou… takřka doslova… Jsou to již tři týdny, kdy se na obloze nad naší vsí… objevil asteroid.

Všichni mlčí. Kousek odtud, v sadu spokojeně ležící Jákob Haas, mocně a hlasitě zívne.

KALČÍK        Čekal jsem tedy větší vzruch, když to konečně řeknu takhle na plnou pusu!
VASILISA      (rázně se chopí slova) Nás by spíš zajímalo, proč to vidíme jenom my? Jenom naše vesnice ho vidí, nikdo jiný! Celý Česko je v klidu, jakoby tam ten meteor vůbec nebyl!
SOFIE            Asteroid.
HAAS            Kdo by si mohl nevšimnout, že na nás padá meteorit…
SOFIE           Asteroid.
HAAS           Už jsou to tři týdny. My chceme vědět, proč padá jen na nás?
VASILISA     Je ten meteoroid—
SOFIE           Asteroid!
VASILISA    vůbec skutečnej?!
DOKTOR     Naše vlastní fata morgána! Na tom by se dalo vydělat, že, Kalčíku?
KALČÍK       Skvěle – tak aby pan doktor promluvil?
DOKTOR     Já? Co já asi tak zmůžu?
KALČÍK       Už tři týdny nám slibujete vysvětlení.
DOKTOR      Já jsem praktický lékař. Léčím vlky a angíny. Vrchol mé kariéry byla diagnóza encefalitidy u malé… (natočí se k Vasilise, pak zrozpačití) 
VASILISA     To nic, to nic! To už je let, panečku! (kryje chvějící se hlas nervózním chichotem)
DOKTOR      Chtěl jsem raději říct… hospitalizace tady Jenovéfy.

Jenovéfa sebou téměř neznatelně cukne a Haas ji políbí na spánek.

KALČÍK        No tak se předveďte ještě jednou! To bylo před dvaceti lety – je na čase znova zazářit.

Všichni se obrátí na doktora. Ten chvíli jakoby zarytě přemýšlí, a pak ze sebe vypustí 
grandiózní deklaraci! Všichni mu to samozřejmě sežerou.

DOKTOR      Masová hysterie doprovázená halucinacemi! ☆
KALČÍK       Ale proč? Co za tím vězí?
VASILISA Určitě nám otrávili vodu! Pesticidy! To je ta řepka všude kolem!
DOKTOR     (se shovívavou ironií) Skutečně, paní Vasiliso?
KALČÍK       Mlčte, Vasiliso, nechte doktora mluvit.
DOKTOR      Třeba má pravdu. Její teorie nejsou o nic nepravděpodobnější, než ty moje. Pochybuju totiž, že jsme si všichni vsugerovali vizi padající… (úsměv na Sofii) planetky, dá se také říci? Ale pokud jsme si tu halucinaci sami vnukli… můžeme se jí i sami zbavit.
KALČÍK       Takže navrhujete?
DOKTOR      Předstírat, jakoby nic. Já to dělám už tři týdny a cítím se svěže jako rybička.☆
KALČÍK       To je všechno?
DOKTOR      Co ode mě chcete? Mám snad celé vsi předepsat antipsychotika?
KALČÍK       Ne, jistě, že ne… Nebo snad ano? Šlo by to? Kolik by to stálo?
HAAS           … Když tu byla Helena před týdnem, tak nic neviděla!
VASILISA     Jak se má Helenka, Haasi?
HAAS             … Jen si přijela pro věci.
VASILISA      A kdepak teď bydlí?
HAAS             … U tchyně.
KALČÍK        Vasiliso…!
HAAS            … Chtěl jsem jen říct, že to vidí jen ti, co tu bydlí teď.
JENOVÉFA    (lže) Já taky nic nevidím.
VASILISA      Co říkáš, Jenůfko?!
JENOVÉFA     Že jste všichni potrhlí. Na obloze nic není.
VASILISA       Ty nic nevidíš?
JENOVÉFA     Ne, Vasiliso.
DOKTOR        (skoro jízlivě) To je ale nečekaný zvrat!
KALČÍK          Proč jsi nic neřekla, Jenovéfo?
JENOVÉFA      Myslela jsem si, že si ze mě lidi dělají šprťouchlata. Nebylo by to poprvý.
VASILISA        Ale Sofie to vidí, že jo, a ta není vodsud!
SOFIE              Bydlím tu už rok.
JENOVÉFA    Takže víme, co vidíme, a že nic nevíme. Souhlasím tady s váženým panem doktorem. Jste banda bláznů.
DOKTOR       Krásně řečeno, Jenůfko. Chceš na to razítko? ☆
JENOVÉFA    Tak se poroučím. Mám takovej špatnej pocit v kostech, že se sem žene hejno špačků! (odchází)
KALČÍK          Pane doktore, co mám říct rodinám, který odsud odjížděj? Že ta… věc, kterou vidí, tam prostě není?
DOKTOR        Je to takový Ježíšek naruby, že? ☆
KALČÍK         Pane doktore, my jsme už na nějakých 350 obyvatelích…
VASILISA      To už je skoro polovina! Tady to bude jako nějaký město duchů, úplně!
KALČÍK          Poslyšte, Vasiliso, jděte zas votevřít. Určitě máte už před sámoškou frontu.
VASILISA       Ale vůbec, pane starosta! V neděli chodí holky až kolem čtvrtý!
KALČÍK         Jděte, Vasiliso.

Vasilisa se zvedne a holt teda odejde. Doktor se také chystá k odchodu.

DOKTOR Mě by spíš zajímalo, proč to vypadá, že se ten asteroid vůbec nehýbe? Celý tři týdny je stejně velký jako měsíc.
KALČÍK  (tajně doufá) Třeba se fakt nehýbe!
HAAS      No jo, skutečně se nehýbe – já na to mám vyfikundaci… kdyby to někoho zajímalo…
DOKTOR (zasněně) Že by plul vakuem vesmíru vedle nás – jako loďka, co nás doprovází? ☆

Doktor pohlédne na Sofii, pozvedne z hlavy slamák a poroučí se. Venku se srazí ještě s Vasilisou, která se poflakovala před kampeličkou, poněvadž se jí nechtělo domů.
Doktor jí nabídne rámě a doprovází ji k sámošce.

VASILISA … Víte, co jsem slyšela? Že Helena přišla za Haasem s kufry v ruce a ve dveřích mu řekla: „chceš, abych zůstala?“ A víte, co von na to?
DOKTOR „No jo“? ☆
VASILISA No nezabil byste takovýho chlapa?!

HAAS No jo. Já musim najít toho Jákoba.
KALČÍK  Honzo, zadrž – Sofie se ti po něm podívá.
SOFIE Jak jako podívá?
KALČÍK  Bez keců, slečno Sofie, bez keců.

Sofie odchází.

KALČÍK Honzíku! Honzo… Haasi. Potřebuju s tebou něco probrat.

Kalčík si sedá k Haasovi a oba spolu zapředou tichý rozhovor. Většinu času však Kalčík hučí do Haase, našeptává mu do ucha jako čert, hajzl jeden… Chudák Haas občas přitaká, pronese všelijak své „no jo“ a spíše jen zaraženě mlčí.
Vasilisa a Doktor jsou v sámošce.
Sofie se posadí k Anče.

SOFIE Nevidělas svýho bráchu?
ANČA Naposledy, jak šel směrem k sadu…
SOFIE Ještě ho to nepřešlo?
ANČA      Nebuď na mého bratra zlá. Prosím. On je nepochopený umělec…
SOFIE      Ten jo! Ančo, prober se, holka bláznivá!...
ANČA      Proč ho tak ponižuješ?
SOFIE      Kdybych ho neponižovala, zamilovala bych se!
ANČA      A to by byl takový problém?
SOFIE      Zkompromitovalo by to moji misi, Andulo!
ANČA      Vážně jde o tvoji misi?... „Slečno Kríglová“?
SOFIE      Copak mu můžu říct svý pravý příjmení?
ANČA      Kalčíková?
SOFIE      (otřese se hnusem a odplivne si) Tfuj, lepru na ten rod! Mám mámino příjmení, přece.
ANČA      Nemáš náhodou jenom strach?
SOFIE       Z čeho? Z praštěnejch hormonů?
ANČA       Nemohla bys chvíli nebýt cynická? Na chvíli se oddat romantice života?
SOFIE      A dopadnout jako ty?

Anča dotčeně vyšpulí spodní ret.

SOFIE Ej, Ančo… Nebruč.
ANČA Já nevím, proč se s tebou vlastně kamarádím.
SOFIE (věcně) Protože seš blbá. Ale za to jsem ti vděčná. Nikdo normální by se se mnou nekamarádil… Musím najít toho Jákoba. Pá.

Sofie jde hledat Jákoba. Párkrát zavolá jeho jméno. Očividně se však příliš nesnaží.
V sadu leží vedle sebe Jenovéfa a Jákob.

JENOVÉFA To ti povim… Všichni vidí na nebi nějakej asteroid a já jsem ta divná, že tam vidím jen slunce, mraky a nějakou tu vlaštovku… No pověz, Jákobe, neni to divný?
JÁKOB To jo, teta.

SOFIE (bez zájmu) Jákobe…?

JENOVÉFA A ty se toho nebojíš?
JÁKOB Třeba po nás přijde někdo lepší.
JENOVÉFA Škoda, že jsme ti lepší nebyli my.
JÁKOB Tak od toho snad máte nás, ne - děti? My máme být ti lepší…
JENOVÉFA Proto jsem taky nikdy žádný děti mít nechtěla.

DOKTOR Je to tady! Naše každodenní zatmění! Když se sen střetává se skutečností!

Skutečně padne na pár vteřin na celou ves tmavomodrý stín. Všichni se na chvíli
zachovají zcela „nepatřičně“ čili opravdově – viz druhá část.
Až okamžik protnutí drah planetky a slunce pomine, vrátí se všem „příčetnost“.

JENOVÉFA Co focení?
JÁKOB Abych byl upřímnej, už dva měsíce jsem nezmáčkl spoušť.

Jenovéfa se rychle stočí pro zbraň a zvedne se.

JENOVÉFA Fouká severozápadní. Po něm rádi kloužou špačci… Projdu sad.
JÁKOB Proč jsi na mně tehda nevystřelila?
JENOVÉFA Co povídáš?
JÁKOB Když mi bylo sedum, vlezl jsem ti do sadu, tys mě viděla, ale nevystřelilas. Doktor už dvacet let tahá zdejšim děckám z půlek tvoje broky – ale mě jsi nechala do sadu normálně lízt.

Jenovéfa nic neřekne a odejde.

SOFIE (stále bez zájmu) Jákobe…?

Podívejme se zpátky do kampeličky…

KALČÍK (plácne Haase do zad) Tak co, Honzíku?
HAAS No jo, to… nevim, no.
KALČÍK Já vim, Jenovéfa je tvoje sestřenice… ale mysli na svoje děti.
HAAS Ale vždyť ony stejně pozemky zdědí. Jenovéfa žádný děti nemá.

SOFIE (už otráveně) Jááákobeeeeeeeeeee…………!?

KALČÍK Hele, Honzo – tvýho tátu srazil blesk a mámu udupaly splašený krávy. Vážně to chceš riskovat? Takhle budeš mít jistotu. Sad i pole budou tvý.
HAAS Když mě nějaký dědictví moc nezajímá…
KALČÍK Mělo by. A o svoji sestřenici se neboj! O Jenovéfu bude dobře postaráno. Jen potřebujeme, aby ji doktor… třeba uznal za obecný ohrožení. A když u sebe furt tahá tu vzduchovku – tak to určitě nebude problém! Stejně už jednou zavřená byla, ne?
HAAS A vo co ti jako jde?
KALČÍK Vo co by mi mělo jako jít? Chci ti jen pomoct. Jsme přece přátelé.
HAAS (skoro pohoršeně) No… jo?
KALČÍK Hele, tak se rozmysli. Zítra za tebou pošlu Sofii.
HAAS Ty furt nevycházíš? Kvůli…
KALČÍK Kvůli vedru, Haasi. Kvůli vedru.

Haas odchází do hostince.
Zpoza kamenné zdi volá do sadu Sofie. S Jákobem na sebe volají přes ni – nevidí se.

SOFIE Jákobe! Jákobe, seš tam?
JÁKOB Sofie!
SOFIE Jak ti dupou králíci?
JÁKOB Slušně.
SOFIE To jsem ráda.
JÁKOB Dlouho jsme neviděli.
SOFIE Asi týden.
JÁKOB Dlouho.
SOFIE Pořád mě zoufale miluješ?
JÁKOB Pořád.
SOFIE Nenecháš si to vymluvit?
JÁKOB Nenechám.
SOFIE To strávíme celý léto tvym ponižovánim?
JÁKOB Strávíme.
SOFIE Že tě to baví.
JÁKOB Nebaví.
SOFIE Tak proč to děláš?
JÁKOB Co jinýho tady mám dělat?
SOFIE To beru. Hledá tě tvuj táta. (odchází)

Jákob se po chvíli ráčí taktéž odejít a míří do hostince.
V sámošce postává doktor a prohlíží si vystavené zboží.

DOKTOR Paní Vasiliso, stále nechápu, proč máte otevřeno i v neděli.
VASILISA Já bych se nudila!
DOKTOR (zcela vážně) Měli by vás upálit jako čarodějnici – že rušíte posvátný nedělní klid. Já bych s radostí vrhl pochodní…
VASILISA (smích) Pane doktor! Vy a ty vaše vtípky! A co vlastně hledáte?
DOKTOR Nemáte žebřík?
VASILISA Žebřík?!
DOKTOR Neptejte se proč.
VASILISA            Proč?!
DOKTOR Takže nemáte.
VASILISA Vy jste skutečně takovej výstřední pán!
DOKTOR Sbohem, paní Vasiliso. A o tomhle ani muk…
VASILISA Mlčim jako hrob!... ale pane doktor, vám se třese ruka!
DOKTOR … Ha! Zrádkyně! Bojí se asteroidu! Řekl bych, že třes v ruce odpovídá tak pětiprocentnímu strachu celkovému. Zato shrbení páteře bude dobrých osmdesát, ne-li víc! (odejde)

A nyní se podíváme do hostince, do něhož právě vchází Jákob.

JÁKOB                (vymýšlí si) Asi se budu stěhovat.
HAAS No… jo? Takže se jim ty fotky líbily?
JÁKOB Co? Jo tohle… no jasně.
HAAS A kde voni jsou?
JÁKOB … V Praze přece. Ale možná budou votvírat pobočku… na Islandu.
HAAS Aničku necháš bejt!
JÁKOB Vždyť na to čeká už tři tejdny – na autobus, co ji tam vodveze!
HAAS Vodsud ale na Island žádnej autobus nejede…!
JÁKOB To máš ale štěstí, co, tati?

Jákob se otočí a kráčí si to nasupeně přes náves. Anča samozřejmě sedí na lavičce a
zdá se, že má na krajíčku. Jákob se zastaví a posadí se ke své sestře.

ANČA Promiň, Jákobe.
JÁKOB Neomlouvej se, když nemáš za co.

Anča chce něco říct, ale nakonec jen mlčky popotáhne.
Vasilisa vystrčí hlavu ze sámošky.

VASILISA (volá přes zeď) Jenovéfo! Jenůfko! Představ si to!
JENOVÉFA Já tady nejsem.
VASILISA Jenůfko! Představ si – doktor se u mě byl zeptat – víš na co? To neuhádneš! Hádej!
JENOVÉFA Nemůžu, spim.
VASILISA Žebřík sháněl! No k čemu mu bude žebřík?! No neni von potrhlej?

Jenovéfě se to zdá nadmíru podezřelé…
Na návsi mezitím stále melancholicky vysedávají sourozenci Haasojc.

JÁKOB Já tě vodvezu, Ančo. (lže sám sobě) Jen mi dej trocha času…
ANČA … nic jinýho ani nemám…
JÁKOB … tady, kde se ten čas zastavil.

Noc.
O mnoho hodin později – blíží se půlnoc.
Vsí se ozývá cvrččí cvrlikání.
Na návsi stále ještě sedí Anča Haasů a její bratr. Jsou o sebe opření a spí.
V sámošce se povaluje pod pultem, mezi lahvemi třešňovice, ožralá Vasilisa.
V hostince se také svítí – Haas si natočil pivo.
V kampeličce je živo – Sofie a Kalčík si dávají panáky třešňovice a baví se.

JÁKOB (probudí se) Ančo… Ančo, prober se.
ANČA (probudí se) Hm?
JÁKOB Pojď domů.
ANČA … Za chvilku.

Jákob dá Anče pusu na čelo a jde domů. Z návsi ale vidí, že se v kampeličce svítí – kousek přejde, aby viděl do otevřeného okna, a tam vidí, jak spolu Kalčík a Sofie hýří.

SOFIE (mimo, práskne do kolen) Ej, co mi osud přichystá, o této parné letní noci?
KALČÍK (mimo, zatočí se jak děvuška o veselce) Ještě chvíli a fííííííííííííí odsud!...
                              Vedro jak v pekle – není úniku! (k Sofii) Tak ještě jedno kolo, co?
SOFIE Už ne, pane Kalčíku!
KALČÍK No, no! Vždyť to je Jenovéfy třešňovice, slečno Sofie! Nejlepší široko daleko! Tohle je možná poslední příležitost si ji užít… (nalije panáky) Ach jo, tý bude škoda…!!
SOFIE Pane starosto! Ne tolik! Ne tolik!
KALČÍK            (smích) Tak na nás!

Oba do sebe kopnou panáky. Sofie už má dost. Kalčík ji opil, tak je spokojený, a může se vyrukovat se svým plánem.

SOFIE Nečekala bych, že to půjde tak snadno!
KALČÍK No, ještě nemáme úplně vyhráno… Hlavně jak donutit doktora, aby poslal Jenovéfu znovu do blázince?
SOFIE A jak chcete Haase donutit, aby vám ty pozemky pak prodal?
KALČÍK To bude snadný, vždyť má páteř z másla. Ale stejně bych si ho rád vohlídal. Zejtra za ním zajdeš… zajdeš za ním a trochu nám ho zpracuješ. Jen preventivně. Kdyby chtěl vycouvat.
SOFIE Co to znamená – zpracuješ…?

Kalčík jen zamrká. Jákobovi to stačilo – odchází. Když vejde do hostince, neprohodí
spolu s otcem ani slovo – Jákob kolem něj jen projde.

SOFIE                 Coooooo……… si to vo mně myslíteeeeee??????????????????
KALČÍK             Sofinko…!! Sofie…! Slečno Kríglová… Už jsem ti říkal, jak moc mi někoho připomínáš?
SOFIE                 (postaví se) Pozooooooor, to je hodně nebezpečný teritorium, Kalčíku…
KALČÍK             (nechápe, ale radši se stáhne) No… tak pálenky už bylo dost! (odejde uklidit třešňovici)

Tou dobou už se ale ozývá ze sadu střelba ze vzduchovky.

DOKTOR            Jauvajz!

 Přes sad přebíhá udýchaný, kulhající doktor. Drží se za pravou půlku. Zmateně se rozhlédne – hledá kudy – a pak rychle zmizí. Do sadu vbíhá Jenovéfa – v županu a s rozpuštěnými vlasy. Strká do vzduchovky brok a rozhlíží se.

JENOVÉFA         Tak klucí Potůčkojc, jo! Jen počkejte! Já vám dám medicínu… (zastrčí brok a zacvakne vzduchovku) Rektální podání…!!

Hle! Tu vchází svižným krokem na scénu Helena Haasová. V něčem je jiná než ostatní, aťsi je to v její chůzi nebo možná jen ve způsobu, jakým si zapletla vlasy…
Míří si to přímo do hostince, nicméně jakmile spatří na lavičce svou dceru, zastaví se.

HELENA             Aničko?! Mazej domů, nastydnou ti vaječníky…! Co tu děláš takhle v noci?!
ANČA                 Mohla bych se tě zeptat na totéž, matičko?
HELENA             Jen jsem něco přijela vyřídit… Mám naspěch… Bože! Tady se nedá dýchat! I v noci tu stojí vzduch! Ale hlásili, že v noci přijde studená fronta ze severu.
ANČA                 Ze severu?
HELENA            Zvedá se vítr… A já mám naspěch!
ANČA                Zase odejdeš… a necháš mě tady, opuštěnou?
HELENA             Ne! Já svý dítě neopustila!! Já ne… (sedne si k Anče) Říkala jsem ti přece, že až to s tvým tatínkem vyřeším a najdu si byt, hned za mnou můžeš přijet.
ANČA                 A Jákob?
HELENA             Jákob… Jákob! Musím jít, vždyť říkám, že spěchám!
ANČA                 Maminko, počkej tu prosím… já se tak strašně bojím…

Po návsi proběhne doktor.

DOKTOR             Ach, paní Haasová, rád vás vidím! Krásná noc, není-liž pravda…? Co vaše žáha, ještě zlobí? Rád jsem vás viděl… ☆ Dovolte nezdvořilý úprk! Naviděnou!

Doktor odbíhá a Helena vypukne v smích. I Aničku maminčin smích nakazí.

HELENA             … To je zvláštní, Aničko… já tady často v noci sedávala a čekala na autobus, co by mě odvezl do jinýho života. Ale sem žádný noční linky nevedou a ráno jsem musela domů, připravit vám snídani… Nakonec se člověk musí zvednout a odejít po svých. (dá Aničce pusu na čelo a odchází)

Helena vchází do hostince… její pohled se střetne s pohledem Haasovým!
Anča se postaví na lavičku. Pomalu, poněkud neohrabaně, ze sebe stáhne sukni a začne si pomalu rozepínat blůzku. Dýchá zhluboka, ruce se jí třesou…

HAAS             Heleno?
HELENA         Nevěděla jsem, že budeš vzhůru…
HAAS             No jo.
HELENA         Jdu za Jákobem.
HAAS             Spí.
HELENA         Tak ho probudím… Jákobe? Jákobe!
HAAS             Co mu chceš?
HELENA         Omluvit se.
HAAS             Jo tak… omluvit se…
HELENA         Ano, Honzo – a ty bys měl udělat totéž. Ty a Jenovéfa. My tři jsme to tomu klukovi pěkně zavařili.

Anča si akorát rozepíná vrchní knoflíčky, když vběhne na náves rozčilená Jenovéfa. Anča vyjekne – málem spadne z lavičky – a začne se zase zrychleně oblékat, celá zrudlá studem.

JENOVÉFA         Andulko, co to vyvádíš?...
ANČA                 Nic, nic!
JENOVÉFA         Co kdyby tě někdo viděl?! Táta by byl to nejmenší, ten by ti jen napráskal… Mně tehda viděla Vasilisa a ráno to věděla celá ves!
ANČA                 Byl takový příjemný chládek… vanul vítr ze severu; chtěla jsem ho cítit na holý kůži.
JENOVÉFA         Ty seš naše, Andulko, ty seš celá naše…
ANČA                 Na chvíli jsem se zapomněla… a málem jsem si zničila celý život… To je strašný! Snad jsem si to i přála…!! Hele; u paní Vasilisy se svítí.
JENOVÉFA         Chlastá! Každej rok ode mě somruje pálenku … Blbá a nešťastná.
ANČA                 Stačí tak málo – jeden špatný krok, zaváhaní, zapomenutí se – a celý život člověku vykolejí.

HELENA             Proč tu sedíš? Proč nic neříkáš? Proč mi nepřivedeš… mého syna?
HAAS                 (bezmocně) Buď, anebo! Sad nebo dítě! Tak mi to tehda řekla, Heleno!
HELENA             Sad nebo dítě, sad nebo dítě! Proč ne sad a dítě?
HAAS                 No jo, když vona už taková je. Že prej buď něco děláš pořádně, nebo vůbec. Buď jedno, nebo druhý.
HELENA             Já jsem se nepřišla bavit o Jenovéfě. Kdybych tehda věděla, že si s tebou budu brát i tvoji sestřenici…!!

JENOVÉFA         Velký věci se dějou jen tak jakoby mimochodem. Kdybych tehda věděla…? Sad, nebo dítě! Vybrala bych si zase sad. Představ si tu hrůzu, Andulko… žít novej, jinej, neznámej život.
ANČA                 Dítě? Ty máš dítě, teto?
JENOVÉFA         Měla. Dávno. Chvilenku. A ta chvilenka stačí. Stačí chvilenka – tak málo – a všechno je jinak! Rozepnout si blůzku na návsi – jen knoflíček… Všichni jsme neustále tak blízko k tomu, být někym úplně jinym…
ANČA                 Já bych si to občas přála… klidně zničehonic… Jako se vynořit zpod hladiny. Jiná… Kéž by některé věci byly prostě jiné.

HELENA             Víš, jak mi bylo, Honzo? Tři roky se snažíme a pak mi domů přitáhneš cizí děcko a na, tu máš! Vychovej ho jako svýho! Víš ty vůbec, jak mi bylo – jako tvý manželce, jako ženě… jako matce, kterou jsem si tak strašně moc přála bejt?!

ANČA                 Víš, teto, že první ranní paprsek, když sedím… (posune se, aby místo uvolnila) tady, mi padne přímo na tvář?
JENOVÉFA        (posune se na ono místo) Tady?
ANČA                 (přikývne) Tady.

Obě se zahledí k východu a usínají.

HELENA             A pak se nám podařila Anička. To bylo moje velký vítězství…! To je hrůza, co jsem to za stvůru, Honzo… Podívej se, co jsem z těch dětí udělala… jedno bylo moje prohra a to druhý moje vítězství… ale děti mají být radost, štěstí… ach bože… Oběma jim dlužím omluvu… I Aničce, svý holčičce!

Náhle se probere Vasilisa. Úzkostně se rozhlédne – asi se jí něco zdálo.

VASILISA         Haló? Je tu někdo? Ne… nikdo tady není… nejste… nejsi tady… jsem sama… 🎶 Řekni, kde ty kytky jsou… co se tady… mohlo stát…🎶

Vasilisa zpívajíc si stočí se do klubka.

HELENA            Nic neříkáš. Jen čumíš. Čumíš a přitakáváš. Na co čekáš? Na smrt? Na konec světa?!

Haas zvedne oči.
Helena odchází. Na návsi spatří Anču a Jenovéfu… najednou v ní vyvře všechna nenávist a zášť… Helena supí, třese se v šíleném záchvatu vzteku… Jenovéfa se probere, položí opatrně Aničku…
Helena se Jenovéfě přitiskne na hlaveň a zatlačí ji do sadu…
Obě ženy na sebe pološeptem prskají.

HELENA             Ona je MOJE. MOJE. SLYŠÍŠ MĚ. MOJE.
JENOVÉFA        Však já vim, já vim, mlč už, Heleno! Proděravim ti střeva!
HELENA             Jedno děcko zavrhneš a další chceš ukrást?
JENOVÉFA         Ne…
HELENA             Nestačí ti, žes mi zničila manželství? Chceš mi rozvrátit i zbytek rodiny?
JENOVÉFA         Nikdy!
HELENA             Co ty vlastně chceš, Jenovéfo?
JENOVÉFA         Chci, … já…
HELENA             Co vlastně kurva chceš?!

Jenovéfa namíří Heleně přímo mezi oči. Helena stojí jako solný sloup. I Jenovéfa stojí pevně, nemá strach ani tak z Heleny, jako spíše z toho, co říká.

JENOVÉFA         Nevim!!!!!!!!!!!!.............. Věděla jsem to, ale teď už ne. Byla jsem si tak jistá, ale teď už ne…
HELENA             Přestaň na mě mířit… je to nepříjemný.
JENOVÉFA         Co jsem měla dělat? Sad nebo dítě… Být svá nebo být matka…

Helenu to překvapí. Překvapeně mlčí.

JENOVÉFA         (nervózně) Co?
HELENA             Sakra – tak ta největší svině je nakonec mně nejpodobnější…Což o mně asi dost vypovídá…
JENOVÉFA         Nechápu! Mluv! Vysvětluj!
HELENA             … Už dlouho jsem chtěla něco udělat, Jenovéfo… přiznám ti, že ze zášti… ale teď vidim… že ono by ti to vlastně pomohlo.
JENOVÉFA         (panikaří) Já to Jákobovi řeknu sama…
HELENA             Ne, neřekneš.
JENOVÉFA         Nedělej to!
HELENA             Nic mu říkat nehodlá—
JENOVÉFA         Prosim tě, Heleno!
HELENA             Neřvi a přestaň už na mě sakra mířit!

Helena chytne vzduchovku, strhne se krátká potyčka, ženy se hádají – výstřel. Helena se chytne za oko a zavřeští bolestí; celá ves se vzbudí.

JENOVÉFA         Já nechtěla… fakt ne… na to se musí dávat pozor… „vystřelíš někomu voko…“ Fakt jsem nechtěla… (uteče do sadu)

Helena klopýtajíc odchází.

Den.
Ozývá se zpěv ptáků.
Anča spí.
Haas sedí stále v hostinci.
Po návsi se prochází kulhající doktor s Helenou. Ta má přes oko náplast…

DOKTOR         … jen o milimetr a přišla byste o oko. Hlavně pozor, ať se vám to nezanítí. Používejte léky a kapky dvakrát denně, jak jsem vám předepsal. Za týden se nechte vyšetřit – nebo dřív, pokud pocítíte bolest nebo pálení. Ale ne tady.
HELENA         Jakže?
DOKTOR         Jste tu navíc. Jen rozvíříte zlou krev a to nemůže dopadnout dobře.
HELENA         To vidim. (zamžourá) Nebo spíš nevidim.

Doktor se podívá k nebi, Helena také, ale nic tam nevidí.

DOKTOR         Neměla jste se vracet, Helenko. ☆ Spálený mosty už nazpět nepřekročíte. (odmlčí se) Tak sbohem!

Doktor vchází do hostince a poručí si pivko... Helena políbí svou stále ještě spící dcerku
na spánek a odchází.

DOKTOR         Honzíku – tebe něco trápí? Je to Anča?
HAAS               Anička? No jo… trápí. Ale to není všechno.
DOKTOR         Když mi dáš tohle pivo gratis, tak si ty trudnomyslné řeči rád vyslechnu. ☆
HAAS               No jo, jde vo tohle… Celá ves si furt myslí, že jsme tehda Jenovéfu zavřeli do ústavu, že jo?
DOKTOR         A jéje… co se stalo, že tohle musí na světlo světa – či na stín asteroidu?
HAAS              Donutili ji k tomu… nebo ho fakt Jenovéfa nechtěla?
DOKTOR         Chtěla – nechtěla, sejde na tom? Byla mladá a hloupá. Teď je stará a hloupá.
HAAS             Helena mi to dvacet let vyčítala…
DOKTOR         Mohl jsi Jenovéfu poslat do prčic. Stejně jako jsem to měl udělat já, když tvrdila, že nevidí asteroid.
HAAS             No jo… počkat, co?
DOKTOR         Být za každou cenu jiný není o nic ctnostnější než být za každou cenu stejný, Haasi.
HAAS             Jak jako?… Vy si jako myslíte, že to všechno jenom hraje?
DOKTOR         To ne, ale má strach a tak žije mezi stromy a hází na nás klacky… a z lítosti jí kvůli tomu někteří v mnohém ustupují…
HAAS             Jak bych ji mohl zklamat?!
DOKTOR         (poplácá ho po tváři) Jsi zbabělec, Honzíku. ☆
HAAS               Já?! To ona!
DOKTOR         Ano, i ona. Proč myslíš, že u sebe nosí tu vzduchovku? Ale tak je to se všema. Celá tahle ves je plná zbabělců.
HAAS             Včetně vás?
DOKTOR         (s úsměvem) Včetně mě.

Zanedlouho vejde Jákob. Haas mu dá do ruky koště.
Po návsi prochází rozdováděná Sofie. Zatřese s Ančou.

SOFIE             Ančo, já to musím někomu říct, nebo se pominu!
ANČA              Já to nechci slyšet!
SOFIE             Neblbni, to není o té věci! Je to o Kalčíkovi.
ANČA             Aha… takže tvůj plán pokračuje zdárně?
SOFIE             Můj ano! … Zato ty jeho… On má s touhle dědinou velký plány, víš?… a já je všechny zhatím. Zničím. Rozdupu. Poplivu. A pokud se mi to nepovede… a dojde na nejhorší… tak mu i dám!

Anča se zhrozí a Sofii její výraz rozesměje; zatahá ji za líčka.

SOFIE             Copaaak? Hnusí se ti to? Ale no taaak, Ančo, nebuď taková úzkoprsá…!! Dokážeš si představit to zavržení, jehož by se dočkal?!... Incest! Incest s vlastní dcerou! (bujarý smích, plácá se do stehen) No to je humor!
ANČA             To je tak odporný, Sofie, tak strašně moc odporný!
SOFIE             Slíbilas, že mě nebudeš soudit! Já tě taky nesoudim za to, jak marníš svůj život!
ANČA             No jo… Ale co ty?
SOFIE             Já se pak hned sbalim a vypadnu.
ANČA             Ty bys byla schopná… se svým vlastním tátou? Jen kvůli tomu, co provedl tvý mámě…?
SOFIE             To není jen kvůli tomu, Ančo, to je právě kvůli tomu!! A ne, bylo by mi to fuk. Jako svýho tátu ho neberu.
ANČA             Ale krev…
SOFIE            Je červená. Jako Jenovéfy třešně. Bude letos kompot? Už se těším. Pá.

Sofie vchází do hostince. Haas myje nádobí. Doktor sedí a popíjí pivo. Jákob zametá. Nejprve se zdá, že chce Jákob na Sofii vyjet a hnát ji koštětem, ale pak se ovládne a poslouchá.
Sofie má ruce zaražený v bok a točí se v bocích.

SOFIE             Dobrý ráno.
HAAS             No jo, dobrý, dobrý…
DOKTOR         Dobré ranko, slečno Sofie!
SOFIE             Poslal mě sem Kalčík.
HAAS             Teď ne…
SOFIE             Přišla sem vás varovat. (upije z doktorova piva, otře si pěnu ze rtu) Chce vás jen využít k tomu, aby mohl prodat pozemky jeblé Jenové— vaší sestřenice. Plánuje na tom vydělat těžký prachy a pak se sbalit a vypadnout.
DOKTOR         (pozvedne půllitr) Na vás, Sofie ex machino! ☆ (upije)
HAAS             Proč mi to říkáš?
DOKTOR         (nonšalantně) Myslím, že to jediné, co můžeme teď udělat, je starostu zabít.
SOFIE             On chtěl, abych vás svedla! Je to hajzl a zaslouží si trest. S vaší pomocí ho chci zničit, uškvařit, zneuctít…
DOKTOR         Pomazat ho dehtem a posypat peřím…
HAAS             To zní jako strašně moc práce…
DOKTOR         Useknout mu ruce a vypíchnout oči…
SOFIE             Máma mi vyprávěla, že jste jí tehda půjčil peníze. Když otěhotněla a neměla kam jít.
DOKTOR         A hodit v sudu do řeky.
HAAS             No jo… Zdála jste se mi povědomá.
DOKTOR       Protože takový člověk si zaslouží jedině peklo.
SOFIE              Jste fajn. Škoda, že si moje máma nevybrala vás. Máte hezký voči…

Jákob praští s koštětem o zem.

JÁKOB             Maaaaaaaaaarš ven, ty kurvooooooooo!
HAAS             Jákobe?!
JÁKOB             Slyšel jsem všechno, co jste v noci říkali, a vím, že jste tajně hýřili!!
SOFIE             To nic, Haasi…! To nic. Chlapeček jen potřebuje upustit testosteron.

Sofie ukáže Jákobovi přísně jako učitelka, ať ji následuje. S Jákobem odchází ven, na
náves.

JÁKOB             Seš moje, rozumíš?!
SOFIE             Co blbneš, blbečku blbej?
JÁKOB             A k mýmu tátovi se nepřibližuj!
SOFIE             Vždyť jsem řekla, že nic dělat nebudu!
JÁKOB             No jasně, protože ty seš hotová světice!
SOFIE             Aspoň nejsem zbabělec, Jákobe. (obchází si ho jak žralok) Skončíš jako fotograf vidláckejch veselek, protože talent, hochu, nestačí. Ani deset tisíc sebekrásnějších fotografií neomluví tvou zbabělost! Že seš dobrej umělec, z tebe ještě nedělá dobrýho člověka… A nejhorší je, že svou zbabělost omlouváš svou sestrou.
JÁKOB             A ty zas svym otcem… a čeho tim dosáhneš? Tim, že ho … (šeptem skrze zuby) vošukáš…!?
SOFIE             (překvapeně)  Kdo ti—!?... (však ví, kdo) Ale co… Já se nestydim.
JÁKOB             Myslíš si, že když zvoláš: světe, já Sofie jsem kurva a jsem na to hrdá, tak ti svět zatleská?
SOFIE               Já od světa nic nechci…
JÁKOB             Nic kromě zadostiučinění.
SOFIE             Copak si ho nezasloužím?! Copak si ho nezaslouží moje maminka?! Kalčík ji zbouchnul a pak odkopl, aby si mohl vzít starostovic dceru!
JÁKOB             Jen si to tím ospravedlňuj. Ale hluboko uvnitř dobře víš, že seš Kalčíková, a že miluješ, když můžeš někoho umořit k smrti…!

Sofie se zhluboka nadechne – jako by mu chtěla vlepit facku – nakonec se jen vytasí
s vystrčeným prostředníkem.
Jákob ji chytne za ruku, přitáhne si Sofii k sobě a políbí ji. Ta do něj začne druhou rukou
mlátit. Nakonec ho od sebe odstrčí a vyjekne, což přivolá ven Haase. Jákob odejde.
Za Haasem se ven vypajdá i doktor.

HAAS             Pane doktor – vy kulháte.
DOKTOR         Hrdě nosím v zadku svém odkaz hněvu svaté Jenovéfy!
HAAS             A třese se vám ruka…
DOKTOR        (zahledí se na nebe) … Honzíku, není zvláštní, jak snadno jsme si zvykli na to, že se nad námi vznáší obrovský kus vesmírného kamene, který nás může co chvíli rozmáčknout? Jakoby nic. Stále chráníme své sady a stále fotíme a stále kujeme pikle.
HAAS             No, jo.
DOKTOR         A ty jsi vlastně včera v kampeličce říkal, že máš nějakou vyfikundaci? ☆
HAAS             (potěšen) No, jo…! Zajímá vás to?
DOKTOR         Jsem jako na trní!
HAAS                 Takže… Postavíte se profilem… Takhle natáhnete ruku… Teď – důležitý! Sevřete tady v loktě úhel devadesáti stupňů.
DOKTOR             (uznale přikyvuje) Ano, ano, takzvaný úhel pravý neboli nefalšovaný.
HAAS                 (nejistě přikývne)  No… jo… A pak uděláte takhle ukazováčkem a palcem kolečko… a podíváte se skrze něj… a asteroid mi tam spadnul jak prdel na hrnec…
DOKTOR             Úžasné, Haasi. Šest let medicíny a pět let atestace a kam se s tím hrabu na tvůj selský rozum!
HAAS                 No … jo. (Podívá se skrze kolečko) No, a takhle jsem zjistil, že se asteroid už tři týdny vlastně vůbec nehej—…
DOKTOR             Copak, Haasi? Selský rozum selhal?
HAAS                 (uvolní ruku a zatřese s ní) Asi se to rozbilo. Tak ještě jednou. Z profilu… ten… nefalšovaný úhel… kolečko… a…?!!

Haas zkoprní. Po chvilce stáhne ruku a zděšeně hledí na oblohu. Zničehonic vykročí a
chytne svou dceru – chce ji odtáhnout. Ta se mu ale vzpouzí, začne kopat a ječet.

HAAS                 Aničko! Musíme zmizet!
DOKTOR           Ó, už chápu! Je to vidět i pouhým okem…
SOFIE                 Co je?
DOKTOR             Ta planetka. Padá. Závratnou rychlostí, musím říct. (zavolá) Kalčíku! Vystrč hlavu, ty švábe!

Kalčík skutečně vykoukne z okna kampeličky.

KALČÍK             Co zas?
DOKTOR             Padá! ♡

Kalčík se podívá na nebe a zbledne. Okamžitě odběhne – rozzvučí se siréna.

JENOVÉFA         Vždyť není středa. A už vůbec ne první v měsíci!

Ze sámošky vykoukne ještě stále nametená Vasilisa.

VASILISA             Co se dějeee?
DOKTOR               (spokojeně) Tak už padá, chlapec!
VASILISA              Kdo?

Doktor natáhne ruku a ukáže na nebe.

VASILISA             Ježišikriste, já mám venku prádlo!

Doktor spokojeně stojí na návsi a s úsměvem sleduje padající asteroid.
Kalčík se hroutí někde v koutě místnosti, zacpává si uši a neustále si mumlá, že je to jen sen, a že všechno je v pořádku, že se mu to jen zdá. Sofie vyjeveně civí na asteroid.
Ke své rodině na lavičce přibíhá i Jákob a zděšeně pozoruje asteroid.
Vasilisa vchází do sadu.

VASILISA             Jenůfko… odpusť mi toooo…
JENOVÉFA             (namíří na vetřelce zbraň) Vasiliso… co děláš v mym sadu?
VASILISA             (přimáčkne se k hlavni) Já tě tehda viděla… v tvym sadu nahou… a víš, co jsem udělalaaa? Tu samou noc sem se svlíkla… a prošla se po svý zahradě mezi bramborama… Dokonce jsem si zkusila zazpívat… ale… já byla tak ošklivá! Ty mezi květoucíma třešňovýma květama a světluškama a já mezi bramborovýma listama a mandelinkama… no fuj…?! Byla jsem sama sebou tak zhnusená… že jsem to o tobě druhý den všem vykecala… promiň. Kdybych to zamlčela… Myslím, že sme mohli být skvělí přítelkyně, co?
JENOVÉFA             Na můj vkus seš příliš ukecaná.
VASILISA                No… to je tvuj názor… ale poslyš… pokud padá asteroid… a my umřemeee… tak už je to jedno… co říkáááš? To si můžu tak tančit po vsi, né? A zpívat, có? Takhle… (začne si hopkat a něco zvesela prozpěvovat – občas trošku ztratí rovnováhu)
JENOVÉFA             Ach můj bože (podívá se na asteroid - očividně ho také vidí) - on padá - asteroid padá!!
VASILISA             Padá, Jenůfko, padá! Padá-dá-tradadá! Pá-pá! Dá-dá!... Tradadá…

Jenovéfa spatří vyděšeného Jákoba.

JENOVÉFA             Jákobe! (ohlédne se na ateroid) Teď praskneš jako bublina! (nabije a zamíří) Já ti dám, strašit mi syna!

Jenovéfa vystřelí!


jakoby ČÁST II.: PO PÁDU / PO KONCI

Poté, co Jenovéfa vystřelí, stín okamžitě zmizí. Opět svítí slunce.
Je trapné ticho. Někdo si promne oči; nemůže uvěřit, že asteroid zmizel. Všechny postavy zachvátí notné rozpaky.
Všichni se rychle rozejdou a zmizí ze scény.

Po chvilce svižným krokem přechází po prázdné scéně Helena Haasová. Nese dva kanystry s benzínem. Zastaví se, na chvíli je položí, potřebuje si oddychnout – je strašné vedro! Zase je zvedne a jde dál.

Následující den.
Vasilisa je v sámošce a drží si zacpané uši. Jenovéfa klečí na zemi, hledí do sadu, před sebou vzduchovku… Haas sedí v hostinci. Doktor se uvelebil na lavičce a zpruzeně se rozhlíží po zemi, jako kdyby hledal kráter, nebo co…
Kalčík hlásí v kampeličce. Má na sobě jen plavky a na očích laciné plastové sluneční brýle ve tvaru hvězd.

KALČÍK         (rozhlasem) Vážení spoluobčané, přeji vám příjemné úterní dopoledne. Jak vám všem nepochybně neuniklo, včera na naši ves spadl asteroid. Proto předpokládám, že jsme všichni mrtví. Navzdory tomu, že jsme, soudím, v pekle, bych se rád zeptal paní Vasilisy, copak, že nemá otevřeno?

VASILISA         Pšššššt…

KALČÍK             Dobrá zpráva pro pana Haase! Jeho dcera byla spatřena, jak běží do polí za kapličkou svatého Václava.

HAAS                 No to je vůl! (vyskočí a vyběhne)

KALČÍK             Přeji vám příjemný zbytek dne a na závěr mám ještě jednu zprávu od naší spoluobčanky Jenovéfy Chřadové – cituju – žádný kompoty letos nebudou. Konec hlášení.

JENOVÉFA         Neřekla jsem letos, řekla jsem už nikdy.

Kalčík se pomaže opalovacím krémem – trochu si napatlá i na nos – a jde se slunit.
Vchází Sofie.
Prochází se nervózně po návsi a teskně volá Jákobovo jméno.

SOFIE                 Jákobe…! Jákobe…!! Jákobku!!
DOKTOR             Slyším ve vašem hlase neznámý tklivý trn, slečno Sofie.
SOFIE                 Kde se toulá, ubožáček můj?! Od pádu toho asteroidu oba Haasovic zmizeli…
DOKTOR             Spadl-li vůbec…
SOFIE                 Ještě vy začínejte!
DOKTOR             Slečno! Vidíte snad někde vůkol sebemenší známku pádu několikakilometrového kusu vesmírné horniny?! Oheň, kouř, trosky, kráter?!
SOFIE                 Kráter?! (roztrhne si blůzu na hrudníku) Tady máte ten svůj kráter!!

I protrhnou se nebesa a z nich vytryskne jeden jediný zlatý světelný proud, jenž dopadne
na Sofiin odhalený hrudníček jakožto jakési nebeské znamení…

DOKTOR             Běda, třikrát běda! Tak i vy, slečno Sofie?
SOFIE                 Všichni, zdá se… Dokážete to vysvětlit? Co se to s náma všema stalo?
DOKTOR             Davová halucinace způsobující trvalou změnu v osobnostech postižených? To by byla v lékařské obci žhavá novinka! Pojmenovali by ten syndrom po naší vsi… nebo hůř; po mně! Bože, ta sláva! Ten věhlas! Ta Nobelova cena! Už jen z té představy zívám. (skutečně zívne)
SOFIE                 Proč se vlastně ptát? Včera jsem se bála ho milovat a dnes… (opět jde hledat) Jákobe…? Jákobe…!?
DOKTOR             Dnes už se nebojíme. (vstane, upraví se, odejde)

Do sadu vchází Jákob. Jenovéfa se na něj ani neotočí – hledí do sadu – ale ví, že tam je.
Náhodou prochází kolem sadu i Sofie; postaví se za zeď a naslouchá…

JENOVÉFA             (jako strohá fakta) Otěhotněla jsem mladá. Nechtěla jsem tě. Vzdala jsem se tě… Bála jsem se —
JÁKOB                     Mě?
JENOVÉFA             Nebuď směšnej. Bála jsem se, že dopadnu jak ostatní.
JÁKOB                     A to mi říkáš jen tak? Vzdala ses mě, abys byla… co, jiná?
JENOVÉFA             Záleží na tom vůbec? Sad nebo dítě. Třešně nebo plenky. Vůně květů nebo pláč miminka.

Sofie odchází.

JENOVÉFA             Všechno zůstává při starém. Nic se nemění; jen stárne. Stromy stárnou. Já stárnu. Ty stárneš.
JÁKOB                     A ten asteroid? Ten nic nezměnil?
JENOVÉFA             Jaký asteroid? Jen slunce, mraky a nějaká ta vlaštovka.

Sofie jde za Kalčíkem, který si akorát míchá mojito; Jákob za Haasem.

SOFIE                      (vítězoslavně) Smůla, Kalčíku; Jákob je synem jeblé Jenovéfy. Haas je ze hry.
JÁKOB                     Jenovéfě něco je.

Haas se podívá směrem do sadu. Mluví se už mimo logiku prostoru.

HAAS                     Tak to máš, Kalčíku. Zbláznila se. Pozemky můžou bejt tvoje.

Jákob si vyfotí svého otce.

KALČÍK                 K čemu mi to je, když jsme všichni mrtví?
SOFIE                     Jákob to nedopustí, Haasi.
JÁKOB                     Proberte se, pane Kalčík. Nikdo neumřel.
SOFIE                     Slyšíš, Jákobe – sad je tvůj!
JÁKOB                     Nestojim vo něj!
KALČÍK                     Tak už mě těma blbostma neotravujte! Nevidíte, že se chci opalovat v pekelnym žáru?
JENOVÉFA                Sad nebo dítě …
HAAS                         Pro tebe vždycky první poslední a co já z toho?!
JENOVÉFA                 Být svá nebo být matka…
HAAS                         Já jsem se ti dvacet let staral vo kluka!
SOFIE                         (tleskne a udělá taneček) Ej, patriarcho, šlápni tady švábovi na hlavu a převaž se na ni, Jákobe, no tak – pomaloučku a celou vahou… Prosím!
HAAS                          (volá) Aničko!? (odbíhá)
KALČÍK                     (pobaveně) Tohle je fakticky peklo.

Náhle se ozve tupý pád.

DOKTOR                     (z portálu) Jauvajz!

Všichni zmlknou a pozorují, jak se ze sadu šourá doktor s oprátkou kolem krku. Zastaví
se u Jenovéfy.

DOKTOR                     Skutečně jedinečné třešňové dřevo, Jenovéfo. Pět hvězdiček z pěti – doporučuji k výrobě trámů a střešních konstrukcí. ☆

Do sámošky vchází doktor. Vasilisa si zakrývá uši a kouká do blba.
Jákob si za chvilku sedne na lavičku na návsi.

DOKTOR                 Ve vší úctě, paní Vasiliso, jsem nucen reklamovat zboží zde zakoupené… Jmenovitě tady tenhle provaz kolem mého krku. Pevnost provazu je nedostačující a takřka urážlivá. Tak tlustý snad nejsem, aby se pod mou vahou přetrhl?
VASILISA                 Ztlumte hlas, prosím…
DOKTOR                 Bolí vás něco? Pád toho asteroidu – snad vám neporanil ušní bubínky?
VASILISA                 Ne… jen mám raději… ticho.

Vasilisa si prohlédne doktora.
Jákob vyfotí scénku v sámošce.

VASILISA                 Co to je, tohleto? Vy jste se chtěl oběsit?
DOKTOR                 (vesele) Ano!
VASILISA                 Nepřeháníte to s tou výstředností? Proč, pro lásku boží?

Doktor jí něco zašeptá a pak jí ukáže roztřesenou ruku.

VASILISA                 (překvapeným pološeptem) Umíráte?
DOKTOR                 (nonšalantně) No, paní Vasiliso, vzato kolem dokola – všichni neustále umíráme. Jen hodně pomaloučku…
VASILISA                 A vy umíráte teda rychlejc?
DOKTOR                 Poslední tři týdny velice rychle.
VASILISA                 Tak proto jste doufal, že nás ten asteroid rozmáčkne?
DOKTOR                 Aspoň bych měl klid, chápete? Umírání je nesnesitelná otrava.
VASILISA                 … Pane doktor, to nesmíte…
DOKTOR                 (také začne šeptat) Se zabít?
VASILISA                 Ano.
DOKTOR                  Proč?
VASILISA                 Protože… půjdete do pekla…!
DOKTOR                 (lehkovážně) Podle Kalčíka už v něm jsme! A má pravdu, paní Vasiliso. Pamatujete, těsně předtím, než spadl asteroid; všichni vyjevili pravdu a zahořely upřímnými city. A proč? Protože věděli, že zemřou. Tohle teď… je nadbytečný dovětek. Pohádka poté, co zazvonil zvonec. Tohle nikdo nechtěl a nečekal, a proto je to naše peklo… Ten asteroid tu zanechal sociální kráter; změnil nás, paní Vasiliso, hluboko uvnitř, změnil naše podstaty a neptejte se mě proč; jen vím, že to tak je! Jsme jiní a teď se s tím musíme naučit žít. Ale nebojte se! Kdyby tehda nespadl ten asteroid a nevymřeli dinosauři, tak by nebylo lidí, nemám pravdu?
VASILISA                 (podrážděně) Co sem taháte dinosaury…?! Jste praštěnej.
DOKTOR                  (ve svých myšlenkách) Paní Vasiliso – to se to žije, když má člověk umřít! Kéž bychom všichni neustále umírali – to by byl ale život! ☆
VASILISA                 (vybuchne; šeptem řve a mlátí do doktora) Posloucháte mě, vy osle paličatej?! Nesmíte se zabít! Nesmíte!! Ona to taky nevzdala! Do poslední chvíle bojovala!! Kolik jste měl tehda keců, aby byla silná!! A sám teď chcete hodit flintu do žita?!..

Doktora to překvapí. Nakonec Vasilisu jen láskyplně obejme. Ta se mu vybrečí do ramene.

VASILISA                 Já měla dceru, pane doktor. Já měla dceru…

Pláč se prolíná s následujícím dialogem.

KALČÍK                 Myslíš, Sofie, že opalovák s UV faktorem 50 bude v pekle stačit?
SOFIE                     Peklo je jen slovo, tati.
KALČÍK                 (vcelku nepřekvapeně) Takže ty seš fakt moje dcera?

Sofie přikývne.

KALČÍK                 Mohlo mě to napadnout. Seš stejná kurva jako já.

Sofie mlčí, jen zarytě pozoruje Kalčíka.

KALČÍK                 (natáhne) To je smrádeček, co? Místo síry řepka, místo řevu hříšníků bučení krav a místo čertů drbny… (odmlčí se) Ještě včera jsem si říkal – na tohle místo seš příliš dobrej, nahrabej si a vypadni. Ale teď jsem mrtvej a to dává smysl, že takhle vypadá moje peklo. Třeba totiž nejsem příliš dobrej. Třeba jsem jen tak akorát. (upije z mojita) A třeba to stačí.

Jákob je vyfotí.

SOFIE                     Tohle není peklo.
KALČÍK                 Já říkám, že je. Zasloužim si ho. Tak mi to neber.
SOFIE                     (dupne si jak fakan) Já ti to tvoje peklo spálim na popel!
KALČÍK                 Spálit peklo! To je dobrý! Hele? To musí jít vod mámy, ne? Já přece nejsem takhle blbej! Holka – uhasit. Jedině uhasit… A jak hasit, když my Kalčíci umíme jenom podpalovat? Podpálit a jít zas o kousek dál. Ale když už kolem všechno hoří… tak je naše práce hotová!
SOFIE                     To nemám bejt Kalčíková?
KALČÍK                 Nebuď, Sofie. Jinak skončíš jak táta. Jinak skončíš v pekle.
SOFIE                     Jo, protože peklo je slovo tati!

Sofie vyběhne ven a skočí Jákobovi na záda; ten se ji snaží setřást. Když Sofie spadne, chytne se Jákobovo nohy a ten jí vláčí za sebou po celé návsi.
Anča vchází do Jenovéfy sadu. Posadí se vedle ní. Vzájemně se o sebe opřou a hledí do sadu.

JÁKOB                 Pusť mě, ženská šílená!... (zastaví se) Co chceš?
SOFIE                 Já… (prosebně) Jákobku… miluj mě…
JÁKOB                 Vlez mi na záda… Už se vlastně stalo… tak jinak – dej mi prostě pokoj!
SOFIE                 Jákobe! (mlátí pěstma do země) Na co si to hraješ!? Ještě včera bys dal cokoliv za to, abys mi mohl líbat podrážky! Líbej mě! Laskej mě! Drž mě něžně!

JENOVÉFA           Tak jsou věci jiné – pověz, děvenko – jsou i lepší?

JÁKOB                     To ten asteroid. Už mi na tobě nezáleží.
SOFIE                     To ten asteroid. Mně na tobě už ano.
JÁKOB                     Děláš si na mě nárok svýma citama? Nic víc pro mě nemáš?
SOFIE                      Tak… Pojď se mnou do Prahy! Znám člověka, co má galerii na Kampě… Půjdu klidně na šestnácky do fabriky! I mámu vystěhuju! Podlehnu tlaku kapitalismu a hédonistického individualismu! Pro tebe všecko – všecičko! Budeš moct jen fotit, nic jiného! Jsem tobě zcela oddaná, Jákobe, tobě a nikomu jinému!
JÁKOB                     (zamyslí se) Tak jo.
SOFIE                         Tak jo?
JÁKOB                     Tak jo.

Jákob ji zvedne a oba se roztančí. Sofie se roztleská. Hopkají v kruhu.

JÁKOB                 Stanu se velkým umělcem!
SOFIE                 Ale vezmem i Anču. Dlužíme jí to.
JÁKOB                 To je fakt; tak odjedeme na Island!
SOFIE                 Ej! Já budu harpunovat velryby a budu nás živit!
JÁKOB                A až dojde na příští kataklysma…!
SOFIE                    Třeba vybuchne sopka!

ANČA                   Eyjafjallajökull.

JÁKOB                 … tak se zas na pár let vyměníme. Budeme se v lásce a opovržení střídat!
SOFIE                     To zní fér!
JÁKOB                 Mělas pravdu – miloval jsem tě, protože jsem se nudil. Kdo nemá co, miluje. Kdo nemá o čem, mluví o lásce. Ale pravá láska mlčí.

Přestanou tančit. Všechno na značnou chvíli utichne.
Vasilisa je stále v doktorově objetí… lehce jej odstrčí… to ticho ji zcela omámí. Ano, už v něm neslyší nářek své umírající dcery a už se za to ani nestydí.
Z dálky se ozývá zoufalé volání… a hle! Do sadu vejde Haas.

HAAS                 Aničko! Tady seš… (strčí do Jenovéfy) Pusť ji, ty čarodějnice!
ANČA                 Nei! Nei!
HAAS                 To je moje dcera, tu necháš bejt. Támhle je tvuj syn – pamatuješ? Toho, kterýho ses vzdala?! A vo kterýho se moje Helena starala jak vo vlastního? Támhle je! Tam! Tak se na něj podívej, přestaň furt čumět na ty svoje proklatý stromy!

Jenovéfa vydá jen podivný, zvířecí skřek, zvedne vzduchovku a mrští s ní do sadu. Haas
se stáhne. Jestli ho zachvátí strach nebo naopak lítost – kdoví…
Haas odtáhne dceru ze sadu, ta se mu na návsi vymkne.

HAAS             Ančo!
ANČA             Ég… kann ekki…
HAAS             Cože?
JÁKOB            Ančo, kdes byla?!
ANČA             Ég skil ekki!
HAAS              Co to žvatláš, holčičko? Praštila ses do hlavy?
ANČA             Þetta byrjaði skyndilega!

Doktor propukne v smích.
K Jenovéfě přichází Helena. Jenovéfě se stáhne tvář úzkostí – vidí něco strašného – chce
vyběhnout, ale Helena ji zadrží. Obě ženy zůstanou stát napůl v objetí a koukají směrem
do sadu.

HAAS             Čemu se sakra smějete?!
DOKTOR          To je přece islandština, Honzíku! ☆

Haas se udiveně zahledí na Anču.

DOKTOR             Když nemůže Mohamed k hoře…!
JÁKOB                 Ančo, rozumíš nám? Rozumíš, co říkám?
ANČA                 He…?
SOFIE                 Dělá, že nerozumí!… Tak z tebe je teď Islanďanka, jo?! Islanďanka v jižních Čechách! To svět neviděl…

Anča si všimne požáru v sadu.

ANČA                 Hlustið!

Anča se postaví na lavici a začne všem strašně naléhavě něco sdělovat.

ANČA                 Eldur! Eldur!! Þar!! Eldur!!... Það logar á kirsuberjagarðinum!! Eldur!! Þar! Horfið!!

Ostatní, nepočítaje samozřejmě Vasilisu, se shluknou na návsi a snaží se jí domlouvat,
hádají, co říká, mluví jeden přes druhého…
Až Vasilisa nevydrží ten halas a konečně srovná pořádek.

VASILISA             Ticho!

Všichni zmlknou.

VASILISA             Buďte všichni chvíli ticho a koukejte. Vždyť ona někam ukazuje!

Zraky všech se upnou tam, kam ukazuje mladá Anna Haasová.

DOKTOR             Hádám, že ukazuje k tomu černému sloupu kouře. Vážení, zdá se mi to, nebo je celý třešňový sad v plamenech?
KALČÍK             Ach, plameny pekelný! Tak jsem se dočkal!!
VASILISA             Co nějakej požár! Ale támhle u Jenovéfy – paní Helena!
HAAS                 Heleno?

Helena přechází ke svým dětem.

HELENA             Omlouvám se. Vám oběma.
JÁKOB                 Ona ti neodpoví.
HELENA             A ty?

Jákob mlčí.

HAAS                 … Kalčíku, Sofie – obejděte hasiče – ať vezmou vůz a naberou vodu z rybníka. Musíme uhasit ten oheň.
KALČÍK             Uhasit peklo…
SOFIE                 Přestat být Kalčíkem, tati?
HAAS                 Ostatní – naberte kýble s vodou…
VASILISA             Já mám velkou konev na zalejvání, postačí to?
HASS                     Cokoliv – sejdeme se v sadu.
JENOVÉFA             Stát!
HAAS                     Jak – stát?!
JENOVÉFA             Nic se hasit nebude.
HAAS                     Jenovéfo, takhle ti může chytnout i stavení!
JENOVÉFA             Tak ať…!
DOKTOR                 Pane starosto, nevyhovět vesnickému bláznovi nosí smůlu. ☆
HAAS                     … K čertu s tím, dobře – zajistíme aspoň okolí, ať se oheň nešíří.

Obyvatelé se rozejdou.
Na scéně zůstane jen Jákob a Jenovéfa. Jákob udělá pár kroků k Jenovéfě. Nejprve zvedne foťák, ale pak si to rozmyslí.

JÁKOB                     Mami.

Jenovéfa se ohlédne na svého syna.