čtvrtstoletí


chmielinski

Maluju teď obraz, říkám mu „Je mi dvacet pět“, a myslím, že je důležité, že tam chybí slovíčko „let“ na konci. Ale možná není.

„A já myslela, žes říkal, že je to jen přechodný?“ Vyschlo mi v tu ránu v krku, co jsem asi měl říct? Ano, můj život je je jedna nekonečná LIMINALITA.


Občas přes mé temeno přelétne pár ptáčků, docela maličkých, aniž bych si toho všiml. Svět má svoje tajemství, která nevydá.

Mám notýsek plný vět a slov a krás; chytil jsem je jako slavíky do klece, ale každý ví, že slavík v kleci nezpívá.


Tohle je život, snažím se sám sebe přesvědčovat každý den.
Tohle je ono, a přesto čekat na potom, ač je jenom teď. Vždycky, v kteroukoliv chvíli, je jenom teď. Tečka.

Naučil jsem se velice dobře koukat melancholicky z okna.


JE MI JEDNO (ČTVRTSTOLETÍ).
A až mi budou dvě (čtvrtstoletí), budu říkat: tohle byl život, tohle bylo ono? Otazník.

Proč je krása válka a proč je pokoj bitva?


Zpoza nehtů vytéká něco lepkavého... jsou to má slova, jimiž drhne čas.
A co se rozprostírá na noční obloze na konci dne?
Já ne. Já přijdu zas zítra ráno, nechte okno otevřený, dík...

„Mrštit růží do noci,“ řekl jsem, ač již někdo přede mnou řekl „růže vhozená do kostela“.
Zavřít oči a mlčet.



Mám víru.
Jsem spisovatel
„ZAŠEK“

NĚKDE TO TAM JE
DOKUD JE NADĚJE

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

TRANSMELANCHOLIE ANEB JAK FRANC BAŠTA K LÁSCE PŘIŠEL

Obrázek
  Transmelancholie aneb Jak Franc Bašta k lásce přišel Tak mi vyšla kniha, tentokrát doopravdy. Koupit ji je možné  zde . Případně ve všech knihkupectvích. Po transplantaci srdce se Franc Bašta probouzí se zvláštními pocity melancholie. Brzy vyjde najevo, že mu bylo nedopatřením transplantováno srdce zlomené nešťastnou láskou k někomu, koho vůbec nezná. Nezbývá mu než se vypravit napříč Českem a odhalit, do koho byl jeho dárce zamilovaný. Ve světě, kde se současná doba střetává s pohádkami a živým folklorem, ve světě transplantovaných zlomených srdcí, prokletých manželek, moudré mluvící zvěře a čertovských bankéřů však není nic takové, jaké se zdá! Napsal jsem ji před šesti, sedmi lety... takže už to tolik neprožívám, ten pocit, že existuje, že je na světě, venku, už jsem si odžil, když jsem ji tehdy napsal. Vidět ji fyzicky je dobré, člověk je hrdý a je krásná, vypadá jako sbírka básní. Moje. Ale jsem zvědavý, co na ni řeknou lidé, to mě asi těší nejvíc - když se někoho dotkn...
Další informace

þœ

Obrázek
  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě
Další informace

Branou ostružiny

Obrázek
  Zavírám v srdci každou krajinu. Pokud bych se narodil jako pták, byl bych něco malého, co nelítá, a dával to jiřičkám, sýkorám za vinu. Schody z ropy a vzduch jak melasa, zatnout zuby a nadechnout se. Teď vložit rým, teď říct něco jako „masa“ a v lepším případě použít slovo „krása“. Když mi bylo šest, sousedův chlapec si sundal triko v zahradě. Mně bylo též vedro, ale strach mi nedovolil... z představy spálených ramen. Když mi bylo dvanáct, sousedův chlapec umrzl na poli za chatou. Stal se kamenem, stal se prvkem krajiny. Po kapsách trnky. Ruka na klice bytu gilotiny, každý rok teď leží na schodech jako něco, co se obchází, jako špína. Najít tak krajinu, která se nezavře při mém kradmém pohledu. Najít tak čas bez hodin a domov bez místa. „Můj domov již není místo, nýbrž chvíle.“ Chvíle jako krajina roztoužená soumrakem. Kolikrát tahle slova ještě vhodím do ticha? Jako mrštit růží do noci, tančit valčík v bezmoci. ...
Další informace