Zaškův blog

Zas jsem se jednou dostal někam, kam jsem se dostat ani nechtěl, ale občas nás prostě věci dotáhnou tam, kde nechceme být, z důvodů, které jsou jalové. Ale prostě to tak je. Dejme tomu. Osvobození přišlo totiž v podobě nespoutaně půvabné přírody. Na hranici Českého Švýcarska a Lužických hor se dýchalo velmi dobře; pučící jaro, sytě zelené výhonky smrků (čaj z nich je lahodný), zpěv ptáků a vcelku rozdováděný vítr, poněvadž roztál, a kdo by netančil ve víru teplejších dní? Inu, a tak zatímco se parta jsoutuníků bavila nesmysly v bílé fabrikistické budově, já zatím chodil po lese a lezl po stromech a objevoval dětské radosti... Které mě donutily druhý den, jak jsem opět kráčel po tom poli, pryč, daleko od hlučícího davu (pud, co mě vyhání do lesů, do ticha, do noci, nejhlubší má přirozenost a nejdivočejší touha), zeptat se sám sebe: kdy jsi naposledy utíkal?  Utíkal tak, jak jsem utíkal jako malý kluk. Běžel. Uháněl. S větrem o závod (můj nejvěrnější společník), jako...