Nová poetika & Rekadence

Nová poetika

• Nová poetika není ismus, tudíž nerozkazuje, nýbrž nabádá.

• Nová poetika odsuzuje ironii, sarkasmus, cynismus, nihilismus a výsměšný, znevažující humor, stejně tak jako vulgární či duchovně vyprázdněné umění bez obsahu a povrchní nonkonformismus. 

• Nový poeta by se neměl bát být: kýčovitý, patetický, citlivý, banální, sentimentální, staromódní, sofistikovaný, líbivý, příjemný, osobní a intimní. 

• Jádrem novopoetického díla je nálada.

• Nový poeta se ohlíží do historie a staví mosty.

• Nová poetika je post-ideologická a apolitická, skeptická vůči institucím.

• Nová poetika se odvrací od hlučného města k poklidné přírodě – od rušného obchoďáku k tichému domovu – od vynucené společnosti ke sdílené samotě – od kolektivu k individuu.

• Nová poetika je individualistická; novopoetický individualismus je individualismus osobního prožitku a vjemu, intimního pohledu, sebekultivace, sebepoznání, sebereflexe.

• Nová poetika je konkrétní; abstraktní vize a nálady musí být zkonkretizovány. Nová poetika oslavuje realitu, hledá duchovnost a hloubku ve zdánlivé obyčejnosti, nevzývá abstraktní svět idejí. 

• Umělecké dílo především vzniká a to rukama umělce, myslí umělce a srdcem umělce.

• Nová poetika je tajemná – nový poeta i jeho umění mají v sobě prvek tajemství. Nový poeta není facebooková zeď, nýbrž zašifrovaná kniha s klíčem mezi řádky.

• Nová poetika je nekritická (vůči okolí) a zahleděná jen do sebe.

• Nová poetika nabádá ke zpomalení, rozhledu kolem sebe a ke kochání i úvahám.

• Nová poetika je osobní cestou umělce a umění se tak stává cestou k vlastní autenticitě.

• Nový poeta je odvážný a nemá strach z nedokonalosti či selhání. Chyby a omyly jsou neoddělitelnou součástí procesu tvorby i procesu seberealizace. 

Rekadence

   Obhajoba
   Úvodem je nutné obhájit artificialitu nové poetiky a fakt, že byla vytvořena jen jedním člověkem.
Umělecké směry jsou koncept převážně modernistický. Do té doby, než futuristé sepsali svůj první manifest, byly směry pojmenovávány až zpětně teoretiky a historiky. Umělecké směry vznikaly především historickým vývojem, evolucí. Tento vývoj se neustále zrychloval, dokud premoderna na svém sklonku nezískala na obrátkách příchodem impresionismu, post-impresionismu, etc. – to vše bylo ale podmíněné převážně historií, vyprázdněností starých forem, experimenty, které ale na staré formy v jistém smyslu stále navazovaly, byť se vůči nim vyhraňovaly. Až moderna uvedla do chodu umělecké revoluce, které už na staré formy téměř nenavazují, jen se vůči nim vyhraňují.
Umělecké směry moderny pak vznikaly většinou v kolektivech či měly počátky u několika individuí. Po moderně i během ní se objevují tedy nejen nové přístupy ke starým formám, ale objevují se i formy zcela nové, zcela nová média, způsoby vyjadřování.
   Během postmoderny se umělecká scéna ve své nekonečnosti ustálila. V praxi je nyní možné umělecká média slučovat, vylučovat, měnit, propojovat a objevovat média zcela nová. Prakticky jsme se dostali od obrazu po performance, od sochy po site-specific, od videa po light-design… Teoreticky byl největším objevem fakt, že uměním může být již samotná myšlenka.
   A zde je jádro mé obhajoby artificiality nové poetiky – v teorii. Uveďme přístup, jenž byl praktikován v umělecké praxi (tedy „vše je dovoleno“ či „objevujme nové způsoby uměleckého vyjádření“), i do teorie. Nerozšiřujme vnímání uměleckého média jen horizontálně, nýbrž i vertikálně, po úrovních, což se tak jako tak stejně už stalo – co jiného je rčení, že myšlenka je uměním, nežli posouváním teoretické definice uměleckého díla?
   Nová poetika tedy posouvá teoretické hranice vnímání uměleckého díla – „degraduje“ umělecký směr na umělecké dílo vytvořené jednotlivcem.


   V návaznosti na tradici
   Stručně vzato byla moderna doba meta-narativ, budovatelství, naivity, dogmat, experimentů a ideálů, a postmoderna zase období vystřízlivění z meta-narativ, skepse, ironie, humoru, nových médií, eklekticismu, citace a dekonstrukce.
   Dosluhující postmoderna, směr dnes už přežitý, tato postmoderna pozdní, v níž naše společnost stále ještě dlí, je spíše až sarkastická, cynická, nihilistická, relativistická, duchovně zcela vyprázdněná, sexem přesycená a vulgární, silně konceptuální a extrémně politická.
   V době postpostmoderní už zdánlivě není kam jít, neboť „vše je dovoleno“. Je nutné tedy udělat krok zpátky k moderně a navrátit umění jeho nespoutanou vášnivost, prvky naivity a víru – ale víc než cokoliv – obsah a um. To, co pozdní postmoderna uměleckému duchu odebrala. Zároveň je však nutné si uchovat postmoderní nadhled, jenž však nesmí zabřednout k postmoderní ironii. Je nutné mít podvědomí o jakési absurditě světa, o níž nás mimo jiné postmoderna naučila, a navzdory ní tvořit a především obrovsky cítit a myslet, jako to dělala moderna.
   Nová poetika nevěří v bezcílnou progresivitu. Hovoří o nutnosti návratu, či spíše jen ohlédnutí se ke starým hodnotám a ideálům. Nová poetika se zastavuje a přemítá, zpytuje svědomí, nechává se unášet tím, co je kolem ní a je introspektivní.
   Dále nová poetika již nechce konceptualismus, nevěří, že koncept je uměním. Konceptualismus je příliš vágní a neurčitý a nová poetika je naopak obsahem přesycená, náladou omamná, jejími plody jsou díla, z nichž lidem bodá v hrudníku. Koncept je důležitý, neboť je jádrem díla, ale ne dílem samotným. Koncept bez formy je jako slovo bez činu. Koncept je příliš čistý, sterilní až – nová poetika si chce umazat ruce, chce tvořit, vytvářet i špatná umělecká díla, neb ani ta nejsou pro nového poetu promarněným časem. Nový poeta nesmí mít strach se vyjádřit. Novou poetiku tedy zajímá čin – odvážný a vášnivý čin. Navzdory překážkám tvořit a vyjádřit se za každou cenu, jak nejlépe to umělec jen dovede. Nová poetika chce vidět činy, ne slova. Je nutno se vzepřít představě konceptu jako svébytného uměleckého díla. Koncept je jeho jádrem, ne jím celým. Konceptualismus je navíc tou nejobjektivnější formou umění, neboť dovoluje relativistické debaty o ničem, které opět v nic nevyúsťují, jsou jalové, neplodné, vzduchoprázdné, neurčité. Něco takového není v nové poetice, směru individualistickém, tedy i subjektivním, možné.
   Tedy – nová poetika se nezříká celého postmodernismu a přitom nepohlíží na modernismus a premoderní směry s ironií, naopak si jich je vědoma – je si vědoma historie.


   Ideou
   Ideologie je brzdou jednotlivce. Nová poetika nemá žádné ideologické přesvědčení – jedná se totiž o směr individualisticky orientovaný; orientovaný na člověka jako jednotlivce. Ideologie nosí svou zkázu již ve svém názvu – jsou idealistické. Počítají s realitou, která neexistuje, tedy s realitou, kde všichni ctí zákony jisté ideologie, kde chybí lidskost a její emocionalita, kde není člověka, nýbrž stroje naprogramovaného na určitou ideologii. A právě proto jsou odsouzeny k zániku. Nepočítají s lidskou imperfekcí. A o tom je nová poetika - o imperfekci člověka.
   Nová poetika je tedy post-ideologická a apolitická.
   Avantgarda umění zpolitizovala a nová poetika se snaží naopak o jeho zlidštění. Samotná postmoderna již není schopna poskytnout či předat autentický lidský zážitek – současné umění je totiž silně odtržené od reality – nová poetika se proto snaží postavit most. Věří, že přímá, až patetická konverzace s konzumentem umění onoho konzumenta obrodí. Nová poetika chce komunikovat, chce klást otázky a vábit a nutit, aby se lidé nad ní pozastavili a ptali se sami sebe i druhých na všechno i na nic a pak mlčeli a přemýšleli a zasnili se. Chce do sebe člověka vtáhnout a zapůsobit na jeho nitro. Nová poetika nehodlá umění degradovat, jen soudí, že skutečně existuje jakýsi jazyk, způsob vyjadřovaní, který je srozumitelný a který zároveň má v dnešním světě smysl. Nová poetika chce skrze zážitky a prožitky individua jednotlivá individua propojit na hlubší úrovni.
   Nová poetika je unavena angažovaností umění, touží se vrátit k banálnějším a neposkvrněnějším tématům. K tématům, která se opakují, k tématům neustále aktuálním a věčným. Neodsuzuje dobovost a současnost umění, neb co je upřímnější, než současné otázky, ale věří, že jisté hodnoty a otázky je nutné opakovat, jelikož to, co je jednou řečeno, nezůstává, nýbrž pomíjí, pročež je akt opakování se (v novém pojetí, nové vizi) nutný. Nicméně v tomto procesu je nutné obsáhnout i témata pro postmodernu zdánlivě banální a sentimentální – témata modernistická, romantická, historická, společenská, i osobní a intimní.
    Chceme mluvit o věcech, které máme všichni společné, o těch jádrových a největších a nejvznešenějších. Chceme mluvit o smutku, radosti, životě, smrti, osamělosti, lásce, nepochopení, strachu, zmatku, štěstí, potěšení, kráse i ošklivosti. Pro nás není hlavní estetičnost projevu, nýbrž jeho autentičnost.


   Náladou
   V nové poetice už nemluvíme primárně o myšlence za dílem, nýbrž o náladě za dílem. A zdejší nálada je především citlivá, tajemná, sebereflektivní. Novopoetická nálada je tajemná i omamná, poetická i dramatická, nadějná i zoufalá, vášnivá i cudná, kouzelná i drsná, melancholická i veselá. Ale vždy tam je, poněvadž je pomalu tím nejdůležitějším prvkem díla nové poetiky.
   Nová poetika poslouchá srdce i mozek. Její způsob vnímání je „city reflektované rozumem a rozum reflektovaný srdcem“. Ukončeme polarizaci umění na racionalismus a emocionalismus. Chceme se zamyslet a chceme být dojati.
   Nová poetika se vrací k přírodě. Zajímá ji člověk v kontrastu s nespoutanou přírodní scenérií, téma samoty/osamělosti, především lidského individua vytrženého z dobového, pomíjivého kontextu (město) a umístěného na věčnost (příroda). Nová poetika je meditativní, medituje a přemítá a přemýšlí nad přírodou a nad člověkem, nad stavem světa (ne ve smyslu politickém) i stavem lidské duše. Nová poetika hledá krásu.
   Nová poetika staví proti trojici cynismu, sarkasmu a nihilismu svou vlastní: banalitu, patos a sentimentalitu. Cíl je zbavit individuum jeho sarkastického a znuděného náhledu na svět. Dekadentní apatii je nutné nahradit úctyplnou vášní. Nová poetika touží po pozitivitě, citlivosti, hledá krásu v banalitě i kýči, a touží především naplno a upřímně prožívat, cítit a projevovat. To je čtvrtá a snad ta nejdůležitější hodnota – upřímnost. Hlásá tedy konec ironie (byť ve své podstatě je ironie upřímnou, avšak pohledem se staví negativně a cynicky, a to vidí nová poetika jako ten hlavní problém).
K upřímnosti se také váže to, že vývoj uměleckého jazyka umělce vychází z jeho nitra, z inspirace či vlastní nespokojenosti, ne ze samoúčelného vyhraňování se vůči jistému estetickému vkusu – nový poeta je autentický. Experimenty a inspirace jsou však podporovány, stejně tak jako odvaha k nim. To, co je člověku vlastní, v jeho díle vykrystalizuje, to ostatní se vytratí. Chceme zkrátka člověka autentického, opravdového, tak skutečného, jak jen může být.
    Nová poetika však neříká: „buď banální, patetický a sentimentální“ – nová poetika vyzývá: „neboj se být banální, patetický a sentimentální“. Nová poetika nerozkazuje, nová poetika nabádá. Nová poetika totiž není dogma, nýbrž nálada, přístup, způsob, jak vnímat a prožívat a nahlížet na umění i na život.


   Citem
   Nová poetika je staromilná a starosvětská. V rozporu s neustále se zrychlující dobou volá nová poetika po klidném místě mezi stromy. Nová poetika vytrhává člověka z neustále zrychlující mašinérie a snaží se ho přimět k rozhledu kolem sebe, k pozastavení nad zdánlivou obyčejností všedních dní, k hledání krásy a přemítání. Svět, jenž se stává stále více a více transparentní a v němž individuum ztrácí místo, kam by se mohl schovat od zraků kamer a sociálních sítí, je pro novou poetiku nepřijatelný. Nová poetika tím pádem prahne po znovuobjevení kouzla tajemství, tajemství člověka jako jednotlivce i tajemství světa. Nová poetika se snaží světu tajemství, poetičnost a kouzlo vrátit. Ostatně, je neakceptovatelné, aby nový poeta volal za každou cenu do světa své přesvědčení, svou krásu a své tajemství. Nový poeta není facebooková zeď, nýbrž zašifrovaná kniha. Nový poeta si své tajemství uchová, pečuje o něj a kultivuje jej. Protože krása a tajemství je jeho vlastní, slouží mu k vlastnímu růstu. Pravý člověk má své tajemství, své kouzlo, o které se nedělí, popřípadě se s ním dělí pouze s lidmi, jež za to stojí, neboť ve sdílení je radost – avšak ne v tom bezmyšlenkovitém a rozhazovačném. Je zapotřebí návrat váhy a hodnoty do našich činů. Voláme tedy po skromnosti, ztracené ctnosti.
   Nová poetika mluví o nutnosti „zpomalit“ a především „zpytovat“ a „přemítat“. Volá po návratu k historii – civilizace odtržená od vlastní historie nemá stabilitu. Na druhou stranu civilizace zahleděné do vlastní historie zakopne o budoucnost. Jděme tedy na půl cesty a ideálně nad oba tyto póly – jdeme tam, kde je výhled a především klid.
   Nová poetika má za účel zastavit člověka lapeného ve sledu dní a donutit se rozhlédnout, se zamyslet, přemýšlet a cítit. Žít v okamžiku, hledat krásu v okamžiku a ve zdánlivě banálních obrazech všedního dne. Skládat básně ze svých chvil, najít svou vlastní poetiku.


   Rozumem
   Nová poetika není „anti-anti-umění“. Teoretické pojmy novou poetiku příliš nezajímají. Nová poetika říká: nejlepší kontrakultura je kultura paralelní k současné, kultura, která nekritizuje tu současnou, nýbrž taková, jaká jen představuje opačné hodnoty, bez jízlivosti a bez ironie. Nechceme negaci a negativitu, chceme optimistický realismus, naději, touhu. Kritická kontrakultura je totiž kultura jen komplementární, až parazitická. Bez hlavního proudu není proudu vedlejšího. Nová poetika je ostrůvek z bílého písku mezi oběma proudy, na který najela tvá zbloudilá loďka. Nová poetika nabádá, ať si člověk hledá vlastní cestu – co jiného je umění, než cesta k sobě samému? To však neznamená, aby nový poeta šel samoúčelně „proti proudu“ či snad „proti protiproudu“. Ne – nový poeta se o toto nestará. Nový poeta je jen opravdový, aťsi je kdekoli. Je to o tom, nemít strach mít strach, dělat chyby a především věřit sám sobě, svému instinktu, intuici, přirozenosti.
Umělec totiž nesmí mít strach vyjádřit sám sebe i tehdy, kdy nemá dostatečné schopnosti (nadšený amatér má pro novou poetiku mnohem větší váhu než laxní profík), avšak ruku v ruce s tím musí jít i neutuchající touha se zdokonalovat – jedno bez druhého nemůže být.
   Nová poetika není anti-institucionální, ale vzývá ke skepsi a opatrnosti. Ke smrti umělce nastane, mnohem spíše než v nuzném bytě a v hladovém životě, mezi zdmi školy pod rukama umělců, co smazávají hranice mezi sebou a svými žáky, a v prostorách galerií konzumentů s hladovýma očima! Nikdy nesejít ze své cesty – nebát se obchůzek a pohledů do cizích údolí, neb ty osvěžují a inspirují – ale nikdy nesejít ze své vlastní cesty, vlastního směru, tam, kam tě to táhne a láká.
   Novopoetický individualismus je individualismus zpytující. Sebekultivace a sebepoznání jsou hlavní cíle nového poety. Nová poetika je hluboce individualistická, ale její individualismus je, jak praví samotný manifest, zdokonalovací. Díla nové poetiky jsou výsledkem osobního způsobu vnímání a prožívání, osobního pohledu. Nová poetika chce zušlechtit lidského jednotlivce k jeho vlastnímu obrazu. Individualismus sebepoznání však neznamená jen introspekci. Aby nový poeta dosáhl sebepoznání, musí poznat nejen sebe samotného, ale i svět vůkol, musí zažít nejen sebe, ale i vítr na útesech, šum lesa, mrazivou noc a smích o parné letní noci. Musí žít naplno – ale po svém! Žít naplno může znamenat nemít domov a celý život cestovat a kreslit do písku, ale žít naplno může znamenat i strávit celý svůj život v uzamčeném ateliéru, shrbený nad svými díly.
   V době postpostmoderní známe nesmysl a absurditu, je proto na čase se vrátit ke kořenům s vědomím toho, co jsme se naučili a ponechat si onu perspektivu, tvořit umění navzdory jeho nesmyslu – s odstupem se přece lépe tvoří – dodat váhu tam, kde žádná není a nikdy ani nebyla, ač jsme kdysi předstírali, že ano. Je nutné nastolit vlastní, umělé, a přitom přirozené hodnoty. Dílo (ostatně vše) totiž potřebuje hodnoty a obsah, artificiálně do něj vložené.
   Forma „novopoeticky krásná“ je forma, která není konceptuálně minimalistická, je forma, která má v sobě um, čas a řemeslo, je forma, která není lacině šokující. Jednoduše řečeno – novopoetické umění je umění s obsahem, v němž je vidno řemeslo. Řemeslo však nedefinujeme jako um vytříbený a špičkový, spíše jako spojení umu vášnivého a upřímného, myšlenky a času. Cení se nadšení, myšlenka a srdce investované do díla. Především srdce – pokud pro konceptualismus byla hlavní myšlenka, pro novou poetiku je hlavní srdce.
   Važme, že idea v mysli umělce je v podstatě nerealizovatelná. Každý umělec má v hlavě jistou představu svého uměleckého díla, a když se jí pokusí přetavit do fyzické podoby, často, či alespoň zpočátku, selže a výsledek neodpovídá oné ideje, kterou měl. To je však v pořádku. Idea je idea z jistého důvodu. Idea je cíl, k němuž nikdy není možno dojít, neboť je pouhou myšlenkou vytrženou z reality, vykrystalizovanou v představách umělce. I navzdory tomu by se umělec měl vždy pokoušet ji co nejlépe vystihnout, ale zároveň se nebát svého selhání a nedokonalosti. Čistá zpodobněná idea, bez šrámů reality a bez kazů umělcovy osobnosti, by přeci jen byla tak chladná a cizí. Ona sisyfovská touha po něčem neskutečném, nad rámec reality, je tou nejšlechetnější a nejčistší pohonnou hmotou umělce. Ostatně, člověk žije jen nad rámec svých potřeb, jinak pouze přežívá – existence umění je nejjasnějším stvrzením tohoto stanoviska.
   Nová poetika chce, abychom navzdory absurditě, nesmyslu, hrůze, zbytečnosti a entropii zůstali romantičtí, vášniví, uvědomělí, autentičtí, upřímní, plni vášně k dílu.
   Navzdory všemu být tak moc, jak to jen jde.

   Navzdory všemu - všemu vstříc!