Trankvilitismus

Vždy jsem měl rád velká slova, přišla mi jakoby vytesaná z písmen velkými umělci.

Na konci všeho, především na konci dní, mě jímá vždy totéž. A ač dokážu, myslím, velmi zkušeně žít, i přesto nedokážu přesně pojmout to, co bych tak rád vyjádřil slovy - barvami - písněmi - fotografiemi... nelze to vyjádřit.

Pravdu nalézám nakonec vždy v sobě a především přirozenost, ztracenou autenticitu, kterou ti nikdo nenahradí, žádné ideje, žádní milovaní, žádní přátelé - to všechno je dobré, to všechno blaží, ale na konci dne stejně usínáš sám (a ráno se probudíš zase s nimi, tak neboj).

Zůstávám, ostatně, stále oduchlý. Ruce mám těžké a hlavu taky. A není nikdo, kdo by mi mohl ulehčit; většinu břemen stejně nosíme sami (neboť jejich tíha padá jen na naše ramena, ne na jejich. Spolehnout se však na oporu, absurdní a nelogickou z jejich strany, o tom to je).

Jsou tu slova, která nejsem schopen napsat, jsou tu obrazy, které nejsem schopen namalovat, jsou tu písně, které nedokážu zahrát, a jsou tu fotografie, které nikdy nezachytím. Protože tu zůstává něco nepopsatelného a nezachytitelného a nevyjádřitelného, něco, co spatříš v rohu svého zorného pole, mihotavě a křehce, a když na to upřeš zrak, zmizí to - samozřejmě.

A pravdu nalézám taky v útesech, mořích a lesích. Čím dál tím víc. Někde daleko, daleko za horizontem města a vertikálou lidí, tou bludnou přesmyčkou z přestřelek a předělů. V člověku jsem pozbyl přirozenosti, v dotyku lidské kůže je tolik trudné těžkopádnosti, ale pak stačí zajet prstem ruky po kůře stromů a hle - vše je náhle tak jednoduché.

Zůstávám, ostatně, stále navždy nikde.

Tak asi nazvu svou poslední knihu - už, aby to bylo.

A hlavně nejsem smutný a nikdy jsem ani nebyl a i kdybych byl, chci být smutný stejně tak, jako chci být šťastný, tak mi to přece dopřej a dopřej to sám sobě, dopřej si svůj zármutek plnými doušky, podlehni mu, abys pak mohl s uslzenýma očima zvednout zrak k syté, blankytně modré obloze, takové, jaké tu vždy bylo a navždy i bude, ta, jež tě přivítala s tvým prvním nádechem a ta, jež se nad tebou bude rozpínat ještě dlouho potom, až padne poslední slza na tvůj hrob a celý svět na tebe zapomene; až na ni, na to plátno, jehož jsi byl a budeš i navždy součástí - budeš jen tah blankytné modři.
Nic víc, nic míň, ale co je víc, a co je míň.