NĚŽNOSTI 2

Další tři povídky o lásce.

Skotská tragédie | Muž chce uchovat svou ženu věčně krásnou | Šest srdcí a jedno navíc - to pravé

SKOTSKÁ TRAGÉDIE

Dýchám čistý vzduch. Rhona seděla na samotném okraji útesu – jen vteřinu ztráty rovnováhy daleko od pádu – ale já věděl, že neskočí, protože v té smrti by nikdy nenalezla klidu.

„Conalle?“

„Jo, jo,“ přitakal jsem ji, aby věděla, že jsem nablízku. Stál jsem od ní nějakých deset stop a nečinně ji pozoroval.

Bože, hluboce nenávidím tuto krajinu. Žijeme v jedné vesnici v údolí mezi osamocenými horami, je ve vnitrozemí, ale Rhona si přála ještě jednou vidět moře.

Ani to mi nikdy nepřineslo klid. Rhonu uklidňovalo, ale já se z jeho bouřlivosti a skrývaného hněvu pod křišťálovými vlnami vždy cítil nesvůj.

Ve vzduchu byla cítit sůl a prosytila se jím taková vlhkost, že se mi rosily slzy na vousech. Koukal jsem se na ženinu šíji, jak se po ní vlní v rytmu nespoutaného větru vlasy nezachycené drdolem.

„Rhono?“

„Já vím. Ještě chvilku,“ nepoprosila, pronesla to věcně. Jako kdyby ten pohled dobře znala a nepotřebovala se na něj už dívat, ale toužila se jej přesytit, dopřát si poprvé a naposledy v životě požitkářský luxus nadbytku.

Pak jsme moře opustili. Snad poprvé, co si pamatuji, nelétali nad útesy racci a nesmáli se.

Unylá linie hor, jež v sobě držela naši ubohou ves, se táhla vůkol jako had těšící se utrpením své oběti.

Lidé se Rhoně vyhýbali. Měli z ní bájný strach, pramenící z nezměrné údivné úcty, kterou k ní vinou posledních událostí počali chovat. Všichni totiž věděli, co se bude dít dál. Má žena však o tu úctu nestála – byla raději, když si na ní babky v mládí ukazovali a kluci po ní v dětství házeli kameny.

Doma jsme zastihli starší ve světnici. Když jsme vešli, téměř neznatelný šum posvátné konverzace náhle vyprchal do lítostivého, ale přesvědčeného ticha.

„Grahame?“ pokynul zšedlý mužík mému otci na druhé straně místnosti. Můj otec byl stále bledý jako stěna, už od první schůze.

„A-ano, jistě,“ zakoktal. Ukázal mi, ať jdeme za ním do vedlejší místnosti. Prošli jsme kolem starších, já již bez sebemenší bázlivosti vůči těm údajně moudrým. Ztratil jsem ji tváři tvář vlastní tragédii.

„Pohřeb bude zítra,“ pronesl otec. Odmlčel se, promnul si tvář a konečně pokračoval, „a my na radě se shodli, že dodržíme tradici.“

Počítali jsme s tím. Věděli jsme, že se to stane. Bylo to nevyhnutelné. Přesto jsem viděl, jak se Rhoně vyplavila z tváře veškerá barva. Zatnul jsem zuby a polkl. Nic víc. Připadal jsem si podivně prázdný – neschopen odvětit, reagovat, cítit. Popadla mě jen svíravá únava, hluboko v hrudníku. Otec postával, chtěl snad něco říct, pak ale jen zakýval hlavou a odkráčel z místnosti. Zavřel za sebou dveře a hned nato se Rhoně podlomila kolena; dopadl jsem na židli, chytil ji do svých silných rukou a ona se zcela poddala té tragédii, co nás potkala i teprve potká. Tiskl jsem ji k sobě dlouho – ani jeden z nás však nebrečel.

Skotský déšť vyplavil to ráno ze všeho barvu. Zelená tráva nezdravě pobledla pod neustálým náporem deštivých proudů z šedivého nebe, jednotvárné těžké deky roztažené po celé šíři oblohy.

       Rhona ležela v ložnici a spala. Člověk by řekl, že by byla venku a nasávala čerstvý vzduch, ale i slunce se skrylo a celý svět plakal nad jejím osudem.

       Zrak mi padl na prázdnou kolébku v rohu. Zatajil se mi dech a pak ze mě vyšlo podivně hrčivé zasténání. Odložil jsem kávu, chytl kolébku do náruče a vyšel s ní za dům. Pomalu jsem ji uložil před hromadu dříví na zahradě. Zahleděl jsem se na ni a obdivoval to řemeslo, pečlivé lidské ruce, důkladné a silné, co tuto postýlku postavily. Kolébka pod mrholením znenadání ztmavla. Vzápětí jsem vyletěl dlaní k sekyře položené na haldě špalků, chopil ji do ruky a začal do kolébky vztekle sekat, jako šílenec jsem ten nádherný dar rozsekával na třísky, oběma rukama jsem držel pevně sekeru a vrážel s ní do kolébky, dokud z ní nezbylo nic víc, než nešťastná hromádka mokrého dřeva.

      „Conalle?“ Ještě stále svíraje sekyru jsem se otočil. Isla stála za kamennou zídkou a znepokojeně mě pozorovala.

Má švagrová seděla u stolu, držela mezi dlaněmi šálek kávy a v ústech přežvykovala hořká slova. Místo nich raději vyplivla sladké sentimenty, aby zjemnila to dusno, v němž jsme oba lapali po dechu.

„Pamatuješ, jak jsme jako děti utíkaly v neděli ještě skoro za tmy z domu, abychom nemuseli na mši?“ usmála se a navázala, „slíbili jsme si, že z nás nikdy nebudou takoví staromódní pruďasové, jako byli naši rodiče a starší.“

„Měj úctu, Islo,“ odsekl jsem ji. Tušil jsem, kam mířila, a nelíbilo se mi to. Isla se zalkla. Upila černé kávy a skousla spodní ret. Nebyla příliš podobné své sestře; Rhona měla statnější, ženštější postavu. Isla byla křehčí a nemotornější – jako malá měla vždy nějaké odřeniny a modřiny – což však neznamenalo, že by jí chyběla skotská mezčí povaha.

 „Odveď ji,“ spustila náhle, ostře, „tvá rodina má přece příbuzné v Perthu. Či co ti tví rybářští přátelé? Nemohli by ji schovat někde u moře?“

Neodpovídal jsem.

„Proboha, Conalle, je to tvá žena, nemůžeš dopustit, nemůžeš, slyšíš! Nemůžeš dopustit, aby se to stalo!“

„Buď ticho, ženská!“ vyskočil jsem, avšak žena se ani nehnula. Můj výkřik ji přikoval k židli. Párkrát jsem se nadechl a pozoroval svou švagrovou. Ne, ona se nevyděsila, ona jen nehodlala ustoupit. Povzdychl jsem si a s již ztlumeným, ale přesto neúprosným hlasem pokračoval: „Rhona by s tím nesouhlasila, znáš ji. Ona se s tím smířila. Chce to udělat. Ví, že je to její povinnost, jakožto matky.“

„Copak ji nemiluješ?“

„Jak se opovažuješ?“

„Conalle, miluješ mou sestru?“

„Odejdi. Stejně už brzy nebudeš má švagrová, takže tě ke mně nebude nic vázat.“ Isla se uchechtla. Sklopila oči a zatnula zuby.

„Nedokážu věřit tomu, co slyším… Sbohem,“ odvětila suše, aniž by se na mě podívala a odkráčela z domu.

Stáli jsme na hřbitově nad vsí. Provlhlé kopce a hory skotského vnitrozemí byly vždy cítit ledabylým železitým smutkem, nasáklým do hornin krví válečníků i opilců a slz matek i dětí. Bezduché oči Skotů bloudily po rozpitých konturách dalekých pohoří a jejich ztvrdlé ruce visely mrtvě k zemi podél těch hrubých těl, přírodě odevzdaných.

Koukal jsem z kopce na ves pod námi. Doléhala na ni ospalá mlha, mokrá a studivá. Jen na chvíli se vesnice ztratila ve ztěžklých oblacích a nikdo neviděl zoufalé mámy ožralů a zbloudilých synů i dcer, jak chodí uličkami vesnice se založenýma rukama a představují si, že ta tmavá postava bez obrysů, utopená ve smetanovém tichu, že ta postava je někdo z cizího světa, kde jsou věci jiné, někdo, koho znají, ale přivandroval do tohoto světa ze světů začínající na slovo kdyby. Tedy někdo, kdo by jim oplácel jejich neomalenou, ryzí lásku.

Na pohřbu mohli být jen muži. Už nesli rakev, v níž leželo mrtvé tělíčko mého synka, který umřel téměř ihned po svém narození. Dohodli jsme se s Rhonou, že rakev s ostatními neponesu. Nechtěla to.

Položili šest stop dlouhou rakev do hrobu. Mlžná vlhkost se mi perlila na vousech, obočí a řasách a vytvářela tak iluzi truchlícího manžela. Kéž by bylo ještě čím truchlit!

Farář se rozmluvil. Jeho řeč byla krátká, převaloval na jazyku svá slova napůl strávených lítostí a konejšivých sentimentalit. Mou ženu nepředstavoval jako oběť, nýbrž jako hrdinku. Zvrátil jsem hlavu v lapavém nadechnutí a zavřel oči. Přes hory, z dálky, k nám od moře doléhala mlhová siréna zbloudilých lodí, nebo to snad srdce obyvatel vsi volala zoufale do nicoty velrybí teskností? Pokud ano, kdo jim odpoví?

Pohřeb skončil, zůstal jsem sám. Shlédl jsem dolů na čerstvou, tmavohnědou ránu v zemi, na zaházený hrob. Sklonil jsem se a nabral plnou hrst hlíny, kterou jsem pak rozdrolil do šíleného větru nad hrobem mého dítěte.

Pod šesti stopami zčernalé hlíny ležela však i má manželka, ještě dýchající, s mrtvým tělíčkem našeho syna na hrudi. A až matka zemře, odnese její duše s sebou i duši nekřtěňátka k nebeské bráně, kde oba najdou vykoupení, jinak by duše našeho syna, nekřtěného, nedošla spasení.

Zvedl jsem oči k horizontu, a nechtělo se mi věřit, že tohle chtěl ten samý bůh, co nám seslal požehnání v podobě miminka. Jenže tak pravila tradice, co se jako mlha snesla na náš život – skryla nám v neprůhledném bílém závoji světla i cesty, rozpila obrysy lidí i horizontu.

Zaslechl jsem pláč, na chvíli se mi zdálo, že vycházel z rakve, ale jen jsem se otočil a spatřil nedaleko, u plotu krchova, stát Islu. Byla na kolenou, držela se dřevěného sloupku a ronila hořké slzy.

Něco ve mně zasténalo bolestí, však má tvář zůstávala jako z kamene.

Otočil jsem se zpět k vesnici pode mnou, z níž se konečně zvedala mlha, a já si vzpomněl na báseň o moři, kterou jednou Rhona napsala.

Doléháš tak neochvějně,

vracíš se k mým nohám,

ne jiný, stejný a stejně

líbáš je studivými polibky.

Až mé tělo odnese poslední závoj vln,

věz, že zůstanu tu s tebou,

neb není vln posledních.

Tvůj hrudník zůstane mých dotyků pln.

ZTRÁTY A NÁLEZY KRÁSNÝCH VĚCÍ

       Říkejme jí třeba Graspuko. Někde jsem to slovo slyšel, či možná spíše zaslechl, přeslechl, špatně rozuměl, ale dodnes mi vězí v hlavě a nemůžu se ho zbavit. Tak teda Graspucco, Graspuko.
       Její vlasy byly tak neurčitě hnědé, spíše špinavé, nic zajímavého, ale nikdy si je neobarvila a ani nijak neupravovala, nežehlila, nefoukala, prostě nic, a proto je měla krásné silné, lesklé a husté. Když ses tak skláněla nade mnou, voněly deštěm, má milá, a při těch znuděných televizních večerech jsem jimi projížděl svými hrubými, mužskými prsty, a tebe to zpočátku bavilo, pak šimralo, nakonec vždy, vždy, vždy uspalo… Graspuko.
      Chodili jsme spolu už od šestnácti. Láska na první pohled, ve skutečnosti slepá zešílená pohlavní přitažlivost. Mělas hnědé oči, nijak zajímavé. Co mě na tobě tak okouzlilo? Ta nesmělost v gestech, holčičko, pod níž si jen marně schovávala svou dravost. I poprvé, nešlo to, já selhal. Podruhé, tebe to bolelo. A potřetí se vztek a frustrace přetavily, nakupily a ten směšný kontrast k tomu, jaké by to mělo být, ten nás rozesmál. Pak jsme nazí leželi v posteli vedle sebe, leželas mi na hrudníku, na němž bázlivě vykvétaly první znaky mužnosti, tři, čtyři, možná pět zkroucených chlupů, mačkali jsme se na mé malé posteli a povídali si, vzájemně obnažení, o sobě, o našich snech, o těch sentimentalitách. Postupně jsme se takhle jeden před druhým svlékali, dokud jsme neleželi vedle sebe nazí do morku kostí – svlékli jsme ze sebe těla, koukali jsme se bez studu na své duše a byli jimi okouzleni. K ránu jsme se pak poprvé milovali a vzpomínáš si – šlo to hladce, jakoby posté a zároveň poprvé.
      Uběhlo deset let – vlastně víc. Zdá se to tak málo. Stále, když se milujeme, je to jakoby posté i poprvé. Nic se nezměnilo. Jsme jen o pár vrásek starší, a to nic neznamená, lžu ti…
      Znám tvé tělo nazpaměť, má nejdražší Graspuko. Znám tvé silné, plodné ženské boky, téměř samičí, znám tvé vrásky smíchu, které jsi měla vždy, znám tvou linku očí, znám tvé pihy i znaménka, znám křivku tvého zadečku a znám tvar tvých rtů.  Znám tě nazpaměť, a přesto tě každý den znovu poznávám. Zprvu v tom byl návrat domů, já radoval se jako voják navrátiv se z války do rodné vsi. Válkou mi bylo každodení a nety, a ves jsi mi byla ty. Později to bylo znovuobjevování, nalézání starých míst v novém světle a jinačích úhlech. Dospívalas. A v tom byla radost – tvé křivky a znaky, spíše tvé krásy konečně naplno rozkvétaly do plné ženskosti, už jsi nebyla dívka, bylas žena, a jaká. Dravost dívky zkrotla, ale jen zdánlivě, nahradila ji smyslnost, tajemná. Bylas tak plná krve a života, plna sebe, a já z tebe sál a vracel ti to, cos mi dávala, plnými doušky. Naše láska dozrávala a my s ní.
           
     O co tu vlastně, vlastně jde, Graspuko má? O lásku, o dotyk, či spíše, nedotek, všímáš si ho a já si všímám zase toho, i když si myslíš, že se nekoukám.
      Je to především o něčem, jako jsou sny a pak ta hluboká melancholie, co ti odrhne závěsy všedních dnů a poodkryje ti věčnost a její velké smutnění. Člověk se musí naučit být spokojený s tím, co má, protože to, co má, nikdy nezůstane. Nezůstane a nezůstane takové, jaké to bylo a je. Ale musíš pochopit a vlastně i přitakat tomu, že je tu jistá nadhodnota, třpytivá a nedotknutelná, rozechvěná jako hvězda v noci, kdy stojíš sama na balkoně v zimě – a proto jen na chvíli, velmi, velmi pomíjivou…
      Ano, zestárlas, Graspuko. První vráska tvořící budoucí kostru vějířku v rohu tvých očí. Tam jsem to našel a tam jsem zešílel – v rohu tvých hnědých očí… Tak mi to odpusť, je to jen první z mých chyb, s nimiž se budeme potýkat po zbytek našeho společného života.
       V zamyšlení jsem pak kráčel městem, neurčitě a nejistě, chvíli zapadnuv do kavárny, šálek horké kávy a pak zase ven. Proč nás zastihne nejvíc to nejkřehčí? Ta jedna jediná vráska měla váhu několika megatun dynamitu a nejhorší bylo, že to všechno vybuchlo jen na jednom místě, tam, kde je největší tma a tam, kde takový výbuch zanechá největší nepořádek.
       Vráska následovala vrásku. Tohle už nebylo dospívání, tohle byl jen odkvět. Ostrá linie křivek se zaoblovala, kůže hrubla a ztrácela sytost a něžnost. Nabralas pár kilo, v následujících několika letech. A tvé třicáté narozeniny byly horizontem, tím vzdáleným, co se mi náhle utvořil na prahu domu a já se přes něj naklonil do toho bodu, do té vteřiny ztráty rovnováhy. O tvých třicátých narozeninách jsem nedorazil, omlouvám se, má milovaná Graspuko. Místo toho jsem se potácel městem, pil a seděl pozdě večer, vlastně už v noci, na náměstí, koukal jsem na hodiny vysoko na věži kláštera a slyšel, jak místo nich odbíjí tvé biologické hodiny. Nastala půlnoc, úsvit nové éry, nového rána, konec, ten především.
       A nakonec je tohle tím, co mě zabije. Tebe ne, ty to přežiješ s popáleninami třetího stupně na těch nejintimnějších místech, a ne, vážně nemluvím o tvém klínu, ty cyniku. Protože koukat ke hvězdám je přeci jen jednodušší, nebo snad, pohodlnější, než se ti koukat do očí, do těch panenek, kde žádná světla nesvítí. Kdo by v té tmě hledal, a kdo by se v ní chtěl ztrácet a bloudit jí ve svých snech, hej, Graspuko, odpověz, odpověz mi prosím, protože já nevím, už dávno nevím… ale věděl jsem, věřila bys? Či jsem si to alespoň myslel.
        V opilosti toho večera jsem si řekl, že musím být dospělý. A v též opilosti jsem se rozhodl, že tě pojmu za manželku.
           
     Graspuko, pověz, ztratil jsem svou poetiku? Říkávalas mi, i ty básníku, jak jsem ti šeptal do uší lyrické obrázky nás dvou, jak se houpáme na měsíčních paprscích vysoko nad městem. Oplývám tím, nebo jsem o tom přišel stejně, jako ty o svou krásu? Každý ji máme, tu svou, a každý ji den za dnem po kouskách ztrácíme…
       Má nejmilejší Graspuko… Miluj mě jako já Tebe, tedy vůbec, ale silně. Vzdej se chmurů, ty jako netopýři létají po noční obloze mezi hvězdami, naším tanečním parketem, vzpomínáš, kdysi dávno…
           
      Na naši svatbu jsi pozvala i svou nejmilejší sestřičku. Byla o celých šest let mladší jak ty! Že by mě nějak okouzlila, to se říct nedá, ale věz, tedy, vzpomínáš, jak jsem byl celý večer roztěkaný, a vzpomínáš na ten záchvěv mých rtů, když jsem měl vyslovit to mohutné slovo, to velké ANO? Věz tedy, že to vše bylo kvůli tvé sestře, neb její rty… Její rudé mladistvé rty se kroutily v koutcích stejně, jako kdysi ty tvé. Ostré kontury její pusinky byly tvé, ty tvé, které jsem kdysi dávno tak slastně líbal, než se z polibků stal spíše zvyk… Ve staré almaře, kam sis druhý den uložila své svatební šaty, tam ta bělostná róba v noci, kdy už jsme spali a oba byli v horečkách z těch únavných rozpaků té podivuhodné svatby, tehdy a tam ty šaty vzplály a shořely na popel naší lásky. A krmilas mě to ráno, v popelu růžovém, svými slzami a naříkala smíchem, tím zoufalým, Graspuko, Graspuko!
     Dali nám toliko svatebních darů! Ale ten nejkrásnější přinesl ženich pouhý den po požáru. Byly to rty tvé sestry. Přinesl jsem ti je v dlani jako ptáčka vypadlého z hnízda, držel jsem je v rukou bázlivě a něžně, abych je nezlomil a nepomačkal. Dal jsem ti je u večerní kávy a ty jsi brečela víc, než když jsem tě požádal o ruku. Zase jsi měla své rty, byla jsi zase mladá a krásná a horoucí, tak horká. Milovali jsme se tu noc jako nikdy předtím, ne jako poprvé a posté, ale jako nikdy.
     Jaks pak zářila a smála se těmi rty! Smích, co se skrze ně ozýval, patřil té Graspuko, kterou jsem si kdysi dávno tak zamiloval… Tančili jsme jednou takhle v obýváku a já z nich nespustil oči. Protože jakmile jsem učinil, zarmoutil jsem se v bludné nostalgii, bouřlivě neukočírovatelné, co drtila stěny, v nichž jsem si schovával vzpomínky na naše dny, vzájemně o sebe. Všechno pak studilo a pálilo zároveň…

     Jmenovala se tuším Tereza, mohlo jí být tak dvaadvacet. Byla to má kolegyně z práce a vždy jsem k ní choval sympatie, ale až po svatbě mi došlo, proč. Protože měla tvé oči. Nevýrazné a hnědé, jako bylo její jméno, ale stejné jako ty a když jsi je nosila ty, tak byly mírné a laskavé, ne nikdy nudné… Počkal jsem si na ní po práci a slušně ji požádal o její oči, ona odvětila, že je potřebuje k vidění a já na to, že je potřebuju k tomu, abych miloval svou ženu. Pochopila, že můj důvod je šlechetnější, a proto mi je bez váhání a dalších okolků předala.
      Ta tam pak byly ty tvé, ty zmatnělé a nevýrazné (vydloubl jsem je lžící na zmrzlinu)! Jak jen jiskřily, ty tvé nové oči, když jsem ti je v noci vtlačil do lebky, zatímco jsi spala, a ráno se probudila a řekla: „Dneska bude krásný den!“ a já se smál zabalen v peřinách, a pak jsme se milovali.
Udělalo ti to radost, jen jsi byla znepokojena tím, kde jsem je bral. Přísahal jsem ti, že byly darované, že jsem žádnou ženu pro ně nesvedl. Alespoň ne tehdy.

      Její jméno si už nepamatuji – myslím, že mi ho ani neřekla… Byla to totiž prostitutka, co mi jednou zaťukala na okénko na parkovišti. Zprvu jsem odmítl, pochopitelně, ale jak odcházela, všiml jsem si jejích boků a musil se přesvědčit, že nepatřily tobě, má Graspuko.
      Na zadním sedadle jsem z ní pak stáhl tu šílenou koženou sukni (byla celá rozněžnělá, nejspíš se k ní takto pozorně žádný její zákazník doposud nechoval), nalezl jsem přesně ony křivky, co jsi kdysi nosila ty. Byl jsem uchvácen, slečně bylo totiž teprve osmnáct a ony boky přesně odpovídaly tvým osmnáctiletým. Políbil jsem je nedočkavostí, náhlou láskou, už už jsem je viděl přimontované k tvému trupu a nohám, těšil jsem se jako malý kluk. Zatlačil jsem ženě na kostrč a zmáčkl na pánev, aby se jí boky uvolnily, a vyšel z auta a uložil je do kufru. Ještě jednou jsem je pohladil a zasnil se do mé Graspuko, do té, kterou jsem miloval, do ženy, kterou jsem skutečně vroucně miloval, prahnul po ní s horlivostí malého kluka, tedy naivky, hlupáčka, pošetilce.
      Mladistvá prostitutka byla zmatená. Přimontoval jsem jí nohy k podbřišku a s platbou ji poslal pryč.

      Volal jsem na tebe, Graspuko, od auta. Vykoukla jsi z okna, mělas mokré vlasy (třpytil se v nich měsíc, lesk jeho měsíčních paprsků mě málem oslepil, ta krása byla neuchopitelná jako hvězdy) a pak rychle, znepokojeně, jsi seběhla dolů ke kufru, mě už svěděly prsty nedočkavostí. Kufr jsem otevřel (mělas na hlavě turban z ručníku) a ty jsi spatřila ty boky, jak mi ležely v autě a jejich kůže se tak skvostně leskla na měsíci jako růženín… a tobě pukly ty krásné oči pláčem! Proč Graspuko, proč, Graspuko! Graspuko!!
      Už se mi to nelíbí, vzlykala jsi, a já nechápal, chtěl jsem ti jen udělat radost, omládnout tě, udělat z tebe krásnějšího člověka, oživit tě, osvobodit tě od toho příšerného osudu nás všech, od té propasti, ropného tekoucího písku pod naší krásou, pro tebe jsem byl schopen projít svět křížem krážem, dokud bych tě nesložil přesně takovou, jakou jsem tě nosil v srdci. Dokud jsi nebyla přesně taková, jakou jsem tě miloval, a žádná jiná.
      Zamkla ses v ložnici. Tuhle Graspuko jsem nepoznával. Tížilo mě z toho srdce… srdce, srdce! Znenadání mi to došlo – zestárlo ti srdce, Graspuko, viď? Už pumpovalo krev těžkopádně, tu hutnou krev zanesenou špínou očekávání a zahuštěnou polívkami. Odešel jsem a věděl, co musím najít…

      … Co jsem však našel v klidu pokojném té bludné noci? Jen ozvěnu, dálnou ozvěnu tvého pláče. Bloudil jsem dny, měsíce, ba roky, a všechny byly obsaženy v té jedné jediné noci… Graspuko! Graspuko!!
      Chtěl jsem pro tebe to nejlepší, má drahá, a ve zběsilém zoufalství jsem pak pobíhal městem a vytrhával ženám srdce z hrudníků. Dvěma mladým čičinkám opilým blahem mladistvé  noci, jedné stařence čekající na noční spoj, opuštěné ženě ve středních letech jen tak se procházející nočním městem… Zachvátila mě téměř malomyslnost, neb mi došlo, že ti srdce nikdy nenajdu, jak bych jen mohl? Kdo se zamiloval už v šestnácti, znova a znova dával tomu druhému příležitost, otevřel se mu s takovou nenuceností? To všechno bylo nenávratně pryč a já si přál jediné, mít tě jako tu vzpomínku, laskat její kyprá, mladistvá ňadra ve svitu luny.
       Domů jsem se vrátil strhaný jako pes, ruce od krve. Po kapsách kabátu jsem měl pár ženských srdcí, ještě bijících, zlehka. Stála jsi v kuchyni s očima červenýma od pláče a podívala se na mě s takovým odporem. Vytáhl jsem jedno srdce a držel ho před tebou v natažené ruce, vytáhl druhé, ukazoval ti, kam až jsem byl ochoten pro tebe zajít, jen abys zůstala krásná a mladá a šťastná. Krev vykapávala z aorty na podlahu, včetně z té mé, či alespoň tak jsem to cítil v tu bezbřehou chvíli, kdy jsme na sebe k ránu koukali v kuchyni a oba mlčeli.
     Beze slov jsme stáli a beze slov četli náš rozsudek.
     „Tak řekni něco, Graspuko.“ Ostala jsi beze slov a já tě náhle viděl v tom tichu takovou, jaká jsi skutečně byla – jako frankensteinovo monstrum, už ne mladá, s dvacetidvouletýma očima a dvacetičtyřletými rty v třicetileté tváři a osmnáctiletými boky tam v kufru auta.
     „Graspuko! Graspuko!!“ Krev kapala dál, mililitry vykřičníků a otazníků dopadaly na linoleum, bezútěšně.

SEDMÉ SRDCE

       ŽOLÍK

Stroze vám nyní popíši své vztahy. Je jich celkem šest a každý z nich je nějakým způsobem unikátní. To, co však mají všechny do jednoho společné, je to, že jsou pro mne životně důležité.

       Listový král je postarší muž. Jsem jeho milencem a pečlivě mne tají před svou manželkou a synem. Je velmi úspěšný a náš vztah spočívá prakticky jen v tom, že mu jednou do týdne pošlu do práce s mašlí a v dárkovém papíře zabalenou krabičku, v níž je mezi polystyrenovými vatičkami pečlivě uložená drobná lahvička s mým spermatem. Za tento příspěvek získávám měsíčně značné finanční ohodnocení.

      Srdcový král je téměř identický případ. Padesátiletý pastor, jemuž jsem pouhým únikem. Celé své mládí utíkal před pravdou, jen proto, aby ji ve stáří uctíval. Hýčká si mne a miluje mne jen pro mé sametové tělo.

     Žaludový kluk je mladý muž, jenž hraje v kapele. Má bídný vous, pečlivě si jej pěstuje a velmi si na něm zakládá, přitom vypadá, jako by si herkulesem přilepil ke tváři chlupy z nohy. Zcela nesmyslně jej vášnivě a bezhlavě miluji.

     Srdcový kluk je hloupoučký chlapec, jenž ke mně vzhlíží a visí na každičkém mém slově a gestě. Mé ruce byly ty první, které kdy dopadly do těch nejintimnějších míst na jeho panenském těle. Jsem mu bódhisattvou a on mým žákem.

      Kulový kluk je svobodný mladík, k němuž cítím lehkou náklonnost. Je to můj černý kůň, hédonistický kočár sladkostí a sexu, vzdálený potomek Marie-Antoinetty.

      Kulový král je inteligentní a galantní muž ve svých třicátých letech, bohužel zcela impotentní. Jsem mu múzou a on mým mentorem, odhaluje mi zákoutí a záchvěvy mé duše dříve nepoznané. Rád mne maluje nahého.

      Já jsem Žolík.

           

      SRDCOVÝ KLUK

      Se srdcovým klukem jsme se scházeli u mne na bytě, protože bydlel ještě u rodičů a ti o jeho orientaci neměli ani tušení. Kluka občas popadla potrhlá odvaha jim to říct, ze vteřiny na vteřinu nakypěl vzrušenou krví a se sevřenou pěstí mi říkal, že zítra jim to už určitě řekne, ale já věděl, že to neudělá, na to byl příliš zbabělý. Navíc, veškerou odvahu, co takhle náhle nabyl, jsem mu zase vyplašil svými ironickými, poučenými poznámkami. Nechtěl jsem totiž, aby k tomu došlo; to tajemství a nervozita mě moc bavily. Byla to součást jeho kouzla.

       Zatímco se poslušně myl před sexem, což jsem mu poručil a on mi vyhověl, dělal to tak vždy, vždy mi koukal do očí s tou bezměrnou oddaností naivního chlapce důvěřující svému mentoru, byť jsem nebyl zas o tolik starší co on, nicméně náš vztah se měřil ve zkušenostech a v těch jsem ho já daleko předčíval, tak zatímco se myl, volal na mě z koupelny: „Můžu tu dneska přespat?“ Volal to bázlivě, bál se odpovědi. Seděl jsem na rohu postele jen ve spodním prádle. Sundal jsem si brýle a promnul si oči.

       „Nemůžeš, dneska večer tu nebudu.“ Rozhostilo se rozpačité, zklamané ticho. Vzal jsem za prostěradlo a otřel si v něm sklíčka brýlí. Když jsem si brýle zase nandal, spatřil jsem ho stát ve dveřích, nahého. Těkal očima po podlaze a zdálo se, že mi chce něco říct.

       „Vždyť o tomhle jsme se už bavili tolikrát. Víš dobře, že nejsi můj jediný.“

       „Jo.“

      „A že nehledám vztah.“

      „Jo.“

      „Neřekli jsme si to na začátku, a nesouhlasil jsi s tím?“

      „… Jo.“ Chlapec se však stále kabonil. Natáhl jsem k němu ruku, on chvíli přešlapoval, a pak ke mně přešel.

Neklidně jsem pozoroval, jak mu na hrudi raší každý druhý třetí měsíc nový chlup, jakoby bojácně, nejistý v tom, zda už může vyrašit. Doposud se daly spočítat na prstech jedné ruky, avšak věděl jsem, že den, kdy budu muset Srdcového kluka opustit, nastane v dohledu půl roku, ne-li dříve. Také to, že se ke mně začal nebezpečně vázat, bylo jasným znamením, že budu muset titulovat nového Srdcového kluka a tomuto tuto hodnost odejmout.

Ale zatím bylo vše ještě v pořádku. Sexem utahaný mladík mi spal po boku, já ho objímal a bez myšlenek koukal do stropu. Byl jsem klidný.

ŽALUDOVÝ KLUK

Špinavý blonďák s hnědýma očima. Krásné spojení. Měl jsem doma knížtičku, do níž jsem si zapisoval barvu vlasů a očí všech svých Mužů. Sbírám je jako drahokamy, čichám je a dotýkám se jich, zkoumám jejich jakost a kvalitu, pozoruji jejich odlesk proti světlu.

Blonďák s hnědýma očima a mrzáckými vousy. Ale jak si na nich zakládal! Jak byl na ně pyšný, na ty řídké vousy, a hrdě je vystavoval na odiv a nosil je s bradou nahoru. Byl to takový pitomeček a já ho tak miloval. Tohle byla má ženskost – ženy velmi často milují hlupáky, milují slepě a šíleně, dokud neupadnou a pak znovu.

Prohlašoval, že je bisexuální, aby si udržel alespoň částečnou image muže, chlapa, samce, jako kdyby mužnost souvisela s tím, kam člověk strká ptáka. Mužnost jako taková mi samozřejmě imponovala, ale ta jeho byla povrchní; hrubá a neotesaná, předstíraná a falešná. Tedy – nejpůvabnější.

Koupil jsem si lahev piva a postával u zdi, zatímco kapela Žaludového kluka hrála svůj příšerný repertoár. Nenáviděl jsem to jejich ječení a mlácení do bicích, přišlo mi to utržené ze řetězu, bez hlavy a paty. Ale jak se uměl rozpálit a jak tepal do prostoru společně s údery bicích! Byls tak krásný.

 „Ahoj.“

„Nazdar,“ odsekl. Byl zpruzený, neboť špatně hrál – udělal hned několik chyb při svém kytarovém sólu.

„No tak, Žaludový kluku, hrál jsi dobře, nikdo si toho určitě nevšiml.“

„Tak jestli sis toho všiml ty, určitě si toho všimli i ostatní.“ Přešlapoval za rohem baru a koukal za mne. Nedíval se mi do očí. Chtěl jsem ho chytit za ruku, ale on se mi vysmekl.

„Nech toho, jsou tu kámoši,“ prohodil a rozhlédl se, „jdu pokecat s Vičim.“ Ty jejich pitomé zkráceniny příjmení. Viči, Koči, Doli. Jeden jako druhý topící se v moři zvětralého piva a cigaretových nedopalků, na mysli jen nedomrlá snaha o nedomrlou hudba a představa, že se jim svět složí k nohám při zahrání jednoho chytlavého refrénu zpívaného v něčem, co považovali za angličtinu.

Znovu jsem tedy seděl u pódia, zatímco vyhrávala jedna low-fi kapelka, a nechával se unášet hořkým smutkem, takovým, který udržuje lásku při životě. Čím méně je láska opětovaná, tím je vášnivější. Nevidím nic horšího, než kdyby mi Žaludový kluk klečel u noh a vyznával mi lásku. Na to mám jiné.

A pak jsem ho spatřil, jak nedaleko ode mne šeptá nějaké holce sladké nesmysly do ucha a ona se u toho pitomě chichotala. Pozoroval mě celou dobu, co mu artikulovaly rty u jejích zničených, slámových růžových vlasů, s tou jiskrou v očích podpalující mi žebra jako hordu dříví poskládanou na ohništi. Troudem bylo jedno z mých srdcí, to žaludové.

Slzy, které jsem pak vybrečel v parku na lavičce, oheň uhasily a odhalily žaludové srdce jako růži, rozkvetlou a voňavou, nezničitelnou a obrozenou. Zvedl jsem zvlhlé oči k nebi a usmál se.

KULOVÝ KRÁL

Muž akorát věšel prádlo, měl pevné ruce, co pluly vzduchem s naprostou přesností. Znaly svůj cíl.

Ležel jsem na otomanu a četl si básně, které napsal kdysi dávno jednomu svému milenci. Měli jsme puštěnou hudbu – Kulový král vlastnil velkou sbírku vinylových desek. Malý pokoj s otevřenými dveřmi na balkon, z něhož byl přemilý výhled na městskou ulici plnou obchůdků, kaváren a restaurací, nenuceně vyplnil shoegaze a vůně silné, arabské kávy.

Ve tmě nocí kvete tvé šťavnaté tělo,

ani čerň nezbaví jej palet barev,

takových, jaké mé oči nevidí, nemůžou vidět,

neb jsi spektrum mimo můj dosah.

      „Jak se jmenoval?“

     „Měl neobyčejně krásné jméno. Ten člověk byl zhmotněním estetiky, od jména, přes podobu, chování, mluvu, až po osobnost.“

     „Miloval jsi jej, že?“

      „Jako nikoho před ním a nikoho po něm.“

      „Tvoje tělo zůstalo s ním, že?“ Muž na chvíli zmlkl, promnul si silné dlaně a zahleděl se z okna.

      „Byl to ten pravý, jistě.“

      „Ty tvé řeči o těch pravých! Jsou tak únavné,“ příhodně jsem zívl a protáhl se na otomanu. Opřel jsem se rukou o opěrku a vložil bradu do dlaně. Čekal jsem na jeho výklad. Nemyslel jsem to vážně, rád jsem mu naslouchal. Bavilo mě však si z něj utahovat a předstírat téměř divadelně mladistvou pošetilost.

      „Co jiného děláš, než že hledáš toho pravého?“ Kulový král jako jeden z mála věděl o mých dalších milencích. Musel jsem pečlivě a pozorně promyslet, komu to prozradím – u koho mi to vztah vylepší, a u koho by to mohlo nést fatální důsledky. Srdcového kluka to drželo na uzdě, aby se přece jen do mě bezhlavě nezamiloval, byla to jako facka, co ho pokaždé vystřízlivěla. U Kulového krále se však jednalo o věc čisté důvěry a pochopení – akceptace druhého člověka takového, jaký byl.

       „Miluješ lehce a hraješ si s tolika muži jen proto, aby sis mohl přestat hrát a dospět.“ Promluvil a upil černé kávy. Slízl jazykem kávu z kníru a promnul si vousy na tvářích. Podepřel jsem se na otomanu a jakoby dotčeně oponoval. To, co jsem však říkal, jsem myslel upřímně.

„Miluju silně, já si nehraju se srdci! Ale když má člověk jistotu lásky, láska vyprchá. Neustále musíš být pod hrozbou, že o ni přijdeš. Jistota je vrah lásky, protože ti zevšední.“

„Tak proto tak riskuješ?“

„Vždyť já neriskuji. Hrozba spočívá v jistém konci všeho; to ta se vznáší nade mnou a nad mými láskami jako černý mrak.“ Kulový král se natáhl a zapřel se rukama nade mne. Ležel jsem hlavou na opěradle a pozoroval jej.

„Kolik si toho jen myslíš, je to roztomilé. Připomínáš mi mne samotného, když jsem byl ještě mladý.“

„To by dělalo tuhle situaci krajně zvrácenou, nemyslíš?“ Kulový král se poněkud trpce, avšak od srdce zasmál. Jeho hlas zněl dalekou bouřkou.

„Jednou však také pochopíš, čím dřív, tím líp.“

„A co?“

„Na to musíš přijít sám. Byť to není na závadu, počítej s tím, že než na to přijdeš, zlomíš ještě stovky srdcí.“

„Však stejný počet srdcí bude zlomeno i v mém hrudníku!“

„Máš hrudník jako zrcadlo.“

„I ty poeto…“ usmál jsem se. Políbil mne na krk, něžně, trochu to lechtalo, jak měl vousy.

       KULOVÝ KLUK

       „Lásku? Každý může mít lásku. Ale kabriolet forda mustanga první generace? Toho může mít jen málokdo!“ volal Kulový kluk s hvězdami v očích, když jsme se řítili po dálnici za městem téměř dvoustovkou. Kulový kluk se ani neobtěžoval připoutat, miloval život vášnivě, ale nelpěl na něm, život mu byl jen milenkou, s níž si užíval. Nic hlubšího k ní necítil. Však já k němu také ne.

       Odlétla mi kšiltovka a jen náznakem jsem se za ní ohnal; bylo mi to jedno. Smál jsem se jako pominutý a mladík falešně zpíval do nějaké popové písničky, jejíž melodie byla rozvrásněna větrem rozbouřeným rychlostí.

      Ach! Jsem pln tajemství. Kdo zná mé pravé pohnutky? Žádný z mužů, pročež mě žádný z nich ani doopravdy nemiluje…

      Jsem pln tajemství. Nikdy nebudu syt těch pohledů, kdy zajiskří oči cizích mužů při protnutí s těmi mými a nikdy nebudu syt těch chvil, kdy mi zakotví srdce.

      Zastavili jsme se v drive-thru mekáče. Kulový kluk objednal šest burgerů, čtvery velké hranolky a dva velké nápoje, tři zmrzliny a šest tortill. Paní na přepážce (velmi mladá, s vlasy v drdolku, unavená) nám podala naši objednávku a místo platby se jí dostalo jen výsměchu. Odjeli jsme a jídlo jsme snědli ve slepém ramenu silnice, vedoucím do lesa.

      Válel jsem se na zadním sedadle, na tričku zbytky drobtů z hranolek, pod hlavou složenou džískinu a dával si šlofíka. Kulový kluk postával poblíž a s někým volal. Nechtěl jsem, ale nemohl jsem neposlouchat, Kulový kluk měl velmi příjemný, především však hlasitý hlas. Típl mobil a projel si své zrzavé vlasy. Ostré paprsky zapadajícího slunce mu vtékaly mezi prsty a on se usmíval, byť ani jeden z nás tomu druhému neviděl do očí, jelikož jsme oba měli sluneční brýle, a tak tohle celé zůstávalo krutě neupřímné, ale komu to vadilo?

      „Myslím, že táta má milenku,“ zachechtal se. Nastartoval auto.

      „Jo?“

      „Jo. Každý týden mu prý chodí do práce nějaký balíček, říkal mi to kámoš, co u něj pracuje. Vždy je to tak hezky zabalený a otec se celý rozzáří, když mu přijde.“ Nadzvedl jsem si sluneční brýle a podíval se ze zadního sedadla na zrzavou kštici Kulového kluka, zatímco ten najížděl na silnici. Jak se mi to jen povedlo? Nikdy jsem se neobtěžoval znát příjmení svých mužů, nezajímalo mě to. Tak teď za to asi platím.

      Shodil jsem brýle zpět do očí a vložil ruce za hlavu. Kabriolet se znovu rozjel nespoutanou rychlostí tisíců divokých koní po dálnici a ten splašený vítr, jímž jsme si brázdili cestu, zněl stále stejně. Usmál jsem se a zapřel hlavu vzad. Nade mnou se rozpínala tmavomodrá obloha a my jeli vstříc maniodepresivním červánkům tam na západě. Všechno bylo stále v pořádku a tak to i zůstane; byl jsem si jist.

      ESO

      Podzime, podzime! Svět explodoval tvými barvami. Polehával jsem takhle s lahví růžového vína v haldě shrabaného javorového listí (není hezčího podzimu, než toho javorového, neb jen javor má tak bujný a sytý gradient. Žlutá koruna se nad kmenem ještě zlehka zelená a na svém vrcholku se inspiruje barvou letních červánků, snad jakási vzpomínka, ozvěna padlého období) a pozoroval, jak se mohutné stromy černě větví modří oblohy, a jak na těchto obsidiánových žilách a tepnách vykvétá listí podzimní palety.

      Nepřešel jsi tehdy sotva pár metrů ode mne se samozřejmostí, takovou, která má v sobě téměř teatralitu? Člověk se snaží občas působit jistým dojmem. Pečlivě si vypočítává, jak se zachová, aby dodal své bytosti románovou podstatu. Jenže mnohdy je kouzlo tak těžkopádné a třepotavé v těch pomíjivých sekundách, že si jej nikdo nevšimne. Jindy je však bezděčné gesto, styl chůze, nebo jen vizáž propojená s jistým úkonem prodchnuta přímo extraterestriálním fluidem, mystickou aurou smyslnosti, ale to jen kvůli divákovi. Románovost je vlastnost, kterou přisuzuje nositeli pozorovatel, ne nositel sám sobě. Ten se o ní může leda tak pokoušet, ale bez pozorovatele ji nikdy nenabude.

Myslím, že sis mě vůbec nevšiml. Jen si prošel kolem… A to byla ta chvíle, kdy mi srdce zakotvilo! To byla chvíle, kdy osud vytáhl své eso z rukávu, kdy jsem poznal to sedmé srdce, to definitivní, byť jsem to nikdy nečekal – či alespoň ne tak brzo.

ČERNÝ PETR

Seděli jsme v kavárně. Stačila jedna smska, zatímco jsi byl na toaletě, a můj kradmý pohled na tvůj mobil vedle tvé kávy, abych poznal, že místo Esa jsem si vytáhl Černého Petra. Když ses vrátil, pochopil jsem, že to tvé „kluku“, jak jsi mě nazýval, se píše s velkým „k“.