Nikdo #2 (Das Glück Der Einsamkeit)
,,Vím, co chci dělat, ale nevím, kdo jsem,“ řekl mladík, co měl kompas ukazující mu všechna osamělá srdce, na schodech. Absurditu jeho tvrzení jsem nechal plavat. Rozmlouval dále, ač jsem slyšel tak jasně, že má příliš křehké kosti na to, abych mohl brát jeho řeči vážně. ,,Proč tady seš, když nechceš být s lidma?“ a ta věta v sobě obsáhla všechny mé pochyby, které ale byly tak upřímné, tak vroucné, tak vlastní, že jsem je nedokázal zavrhnout. O několik týdnu později řekl ten mladík s kompasem: ,,Až ti bude šedesát, tak si řekneš: kéž bych s nima šel do tý hospody!“ a já se zasmál se slovy: ,,To jo, zrovna tohohle budu litovat.“ A šel jsem zase sázet kytky. Tohle se nestalo: ,,Vypadáš osaměle,“ pronesl Bedřich s perlovým prstenem. ,,Já nejsem osamělý, já jsem samotný. V tom je rozdíl,“ zazubil jsem se, asi nepříliš přesvědčivě. A tohle se stalo ve snu: Držel jsem Bedřicha (s perlovým prstenem) za límec a clo...