FAROLOGIE PRO ZAČÁTEČNÍKY

Příběh se odehrává na ospalém majáku v horách, tyčícím se nad jistým městečkem. Správce B. je staromladý muž, který každou noc zapíná světla polární záře.

Old Gemini - Radical Face

Správce B. leží natažený na posteli s otevřenou knihou. Ozývá se tlumený déšť, hromy a ozvěna vzdáleného mořského příboje. Po chvíli se ozve zvonek. Správce B. otevře dveře - vchází pošťačka.

POŠŤAČKA              Mám tu pro Vás jeden dopis…

SPRÁVCE B.            Děkuji Vám.

POŠŤAČKA              Není Vám tu smutno, pane správce?

SPRÁVCE B.            Ptáte se mě na to pokaždé, slečno…

POŠŤAČKA              Protože mi nikdy neodpovídáte.

SPRÁVCE B.            A co Vy, jste šťastná?

POŠŤAČKA              Měla bych jít.

            Pošťačka chvíli přešlapuje na místě. Snaží se zakrýt plameny, které jí vyšlehují zpod kabátku.

SPRÁVCE B.            Chcete čaj?

POŠŤAČKA              Víte, děti dole ve městečku si povídají, že tu prý straší.

SPRÁVCE     B.         … Na, pijte.

POŠŤAČKA              Říkají, že ten opuštěný maják v horách obchází duch starého správce…

SPRÁVCE B.            Věříte těm povídačkám? Pijte, říkám.

POŠŤAČKA              Inu, žijete tu už více jak sto let… Občas mě napadá, jestli nejste mrtvý…

SPRÁVCE B.          Už jsem Vám to přeci vysvětloval. Lidem ve vesnici utíká čas rychleji, protože mají hodiny a rytmus. Jediný středobod mých dní je chvíle, kdy zapínám polární zář. Zbytek času trávím četbou, pitím čaje a koukáním na obzor. Nejsem tu déle—

POŠŤAČKA            … jak deset let! Ano, já vím, já vím…

SPRÁVCE B.          Nebuďte taková. Je to má povinnost, žít pomalý a poklidný život. Abych vydržel. Tak pijte, vystydne Vám čaj.

POŠŤAČKA            Ale jste šťastný?

SPRÁVCE B.          A Vy, slečno? Jste šťastná? Vidím na Vás každou neděli, jak jste za ten týden zestárla. Jedna nová vráska u Vašich očí, o něco méně lehkosti ve Vaší chůzi.

POŠŤAČKA            Posmíváte se mi, jste zlý, jste zlý! Ten čaj nechci, chutná po sobotních ránech…

SPRÁVCE B.          Ach, neberte si to tak. Víte, to samé jsem vysvětloval i Vaší matce a babičce… Je to únavné, stále mluvit, o tom samém… nic se nemění.

POŠŤAČKA            … (upije čaje)

SPRÁVCE B.          Neposmívám se Vám. Obdivuji Váš život a respektuji to, jak rychle stárnete, protože prožíváte své dny tak naplno, ale—

POŠŤAČKA            Přijde Vám? Ach, nevím… Jsem zmatená. Nerada sem chodím, je tu zatuchlo a vlhko a nedá se tu dýchat, vzduch se téměř nehýbe… Miluji Vás, víte?

SPRÁVCE B.          Ani mě to nepřekvapuje, vždyť totéž jsem slyšel od Vašich předchůdkyň.

POŠŤAČKA            Bože, Vy jste vážně jen duch, přízrak… odporný, odporný!

SPRÁVCE B.          Jak bych Vás mohl milovat, když žijete v jiném čase?

POŠŤAČKA            Doufám, že se tu čas zastaví a Vy zkameníte! Odporný! Jste odporný! (uklidní se, upije čaje)

SPRÁVCE B.          … Nezavírejte.

POŠŤAČKA            (hledí na správce, odejde i se šálkem, zavře za sebou. Po chvilce se vrátí a položí šálek na stůl a znovu odejde, zavře.)

SPRÁVCE B.          Tak ani tentokráte… Proč se vždy tak rozčílím? Tuhle debatu už jsem vedl dvakrát, ale stejně… zvláštní. Brzy přijde Art. Podíváme se na ten dopis, než přijde. Noci jsou dlouhé a mrazí. Chtělo by to asi posunout sněžnou čáru, chybí mi sníh, déšť je hezký, rána po něm bývají, stěží se to dá popsat. Ale sníh, ten je! Jak křupe a blýská se ve večerním slunci, které štěpí hory. Navíc na blížící se na zimu by to bylo příhodné…

ART                         (vejde) Zase si povídáte sám se sebou!

SPRÁVCE B.          Arte, jste tu dřív jak Váš drahý otec… Ani jsem nestačil vytáhnout papír z obálky.

ART                         No neříkejte, že jsem Vás překvapil!

SPRÁVCE B.          Ne, Vašemu pradědovi to trvalo půl hodiny, dědovi patnáct minut, otci pět… Čekal jsem to.

ART                         Potkal jsem pošťačku, Vy jste ji rozplakal, Vy hulváte!

SPRÁVCE B.          To se stává, mrzí mě to pokaždé čím dál tím více…

ART                         Nesu Vám tu skotskou. Zahrajeme si karty?

SPRÁVCE B.          Spíše mi povězte, jak se má Vaše manželka.

ART                         Ale my nejsme svoji!

SPRÁVCE B.          Ach, jistě. Ale dáváte si na čas.

ART                         Já nejsem otec!

SPRÁVCE B.          To jsem už někde slyšel…

ART                         Jste otravný! Ani nevím, proč se s Vámi scházím… (nalije si skotské a vypije ji)

SPRÁVCE B.          Asi nemáte nic lepšího na práci. Rozdejte, zahrajeme si. Chcete čaj? Na, pijte.

ART                         Dám si do ní pár kapek skotské, venku mrazí. Posunul jste už sněžnou čáru? Děti v městečku chtějí sníh…

SPRÁVCE B.          Nastálo?

ART                         No, není přece potíž jim to dopřát a pak čáru zase povytáhnout…

SPRÁVCE B.          Ach, Vy… Jednou je sněhu moc, podruhé zase příliš málo.

ART                         Zase prší?

SPRÁVCE B.          S deštěm nic nenadělám, to víte sám.

ART                         Ale ne, karty?

SPRÁVCE B.          Ach, jistě.

            Hrají karty.

ART                         Co jste dělal, poslední dva týdny?

SPRÁVCE B.           Včera jsem si četl a předevčírem jsem čistil světla.

ART                          Vidím! A mě se nezeptáte?

SPRÁVCE B.            Proč bych měl plýtvat slovy? Uděláte to beztak.

ART                           Minulý měsíc se pořádaly volby, vyhrál je Gregorov. Je z něj teď pan starosta a taky se tak chová, ačkoliv jeho táta všem čistil boty. Nařídil vyměnit kočičí hlavy na náměstí, aby to vypadalo, že něco dělá. (nalije si a vypije) Byl z toho velký bordel a lidi si stěžovali, že odvedl fušerskou práci. Kameny jsou křehké a rozpadávají se pod nohama. Lidi nadávali a on hned, že ty kameny jsou prý až z Alžíru, tak že si jich máme vážit! Starý Toltovský—

SPRÁVCE B.            Toltovští přece vymřeli… vyhořelo jim stavení, vzpomínám si na to, Váš děd to tady oplakával několik hodin… tedy dní.

ART                           Tohle je Jiří Toltovský, je synem Marie Wenzelové, rozené Toltovské, té tanečnice, jak odešla do velkého města… Vrátila se s bastardem už za mýho táty. On si vzal na sebe jméno Toltovských, protože si nárokoval právo na jejich stavení, které mezitím zrekonstruovali Rozenflamové. Samozřejmě se mu to nepovedlo, tak si namluvil Dagmar Rozenflamovou a vzali se. (nalije si a vypije) Ale Dagmar zemřela na srdcelam, když zjistila, že ji nikdy nemiloval. Však víte, to, jak se ozvala ta obrovská rána jak z děla—

SPRÁVCE B.          To bylo slyšet až sem.

ART                         No, no! To ji puklo na náměstí srdce, no a dva týdny pak pršela krev, to bylo strašný, o tom Vám otec povídal. Takže Jiří zůstal sám, žádná si ho nechtěla už potom vzít. Měl svý stavení, ale byl na něm sám. Ale proč o tom vlastně mluvím? Ach, už si vzpomínám. (nalije si a vypije) Starý Toltovský prohlásil, proč sem Gregorov táhne šutry odněkud z Alžíru, když tu máme všude kolem hory? To dláždění předtím bylo ze zdejšího kamení a to tam bylo už téměř celý století! A samozřejmě že vydrželo, protože je na zdejší podmínky a tvrdý paty lidí z městečka zvyklý, že jo. To dává rozum. Ale Gregorov nám chtěl prej ukázat svou vděčnost, tak tam dal nějaký šik šutry z Alžíru. (nalije si a vypije) No samozřejmě, že už tam nejsou. Minulý týden dokončili práce, vrátili tam ty původní. Díky bohu, že je nevyhodili. Gregorov je chtěl jako jakýsi symbolický gesto hodit do údolí, ale Gregorová mu to vymluvila, že se můžou k něčemu ještě hodit. Taky že jo! Stejně se šušká, že to Gregorová psala všechny ty řeči, který během voleb on vytruboval při projevech. Chlap má charisma, ale je dutej jako poleno. Každopádně, milý pane správce, co vlastně Vám chci celou tu dobu říct… (nalije si a vypije) Přijde inspekce.

SPRÁVCE B.          Do pekařství?

ART                         U mne už byla, k Vám.

SPRÁVCE B.          Co by tu dělala inspekce…

ART                         Strkala nos do věcí, do kterých jí nic není! Co si myslíte, že inspekce dělají?

SPRÁVCE B.          Hádám, že po deseti letech už na to mají právo…

ART                         Sto sedmi letech… (nalije si a vypije)

SPRÁVCE B.          Ach, jistě, jistě… (podívá se na hodinky) Omluvte mne, musím zapnout světla…

ART                         Jaká budou dnes!

SPRÁVCE B.          Cítím, že asi zelená.

ART                         Ach, stále… Otec mi vyprávěl, že jednou viděl rudou polární záři…

SPRÁVCE B.          Ano, to je také možné.

ART                         A děda, že jednou byla žíhaná! Zelená s oranžovými pruhy. No představte si to! To musí být nádhera…

SPRÁVCE B.          Zelená je dobrá.

ART                         To by musela být modrá, aby byla dobrá.

SPRÁVCE B.            Ach, ve Vaší rodině jste všichni stejní! Divím se, že se Vám ještě nezředila krev. Ta Italka tomu asi moc nepomohla.

ART                         Ta „Italka“ je má matka, pane správce!

SPRÁVCE B.          Půvabná žena. Krásná lýtka. (odejde zapnout světla)

ART                         (nalije si a vypije) Ubohý, ubohý chlapík. Šplouchá mu na maják. Nebo spíš fouká. Je tu už tak dlouho sám, dopadne stejně jako ten před ním, děda mi to vyprávěl, teda, je to jen taková povídačka, on mu to vyprávěl zase jeho děda, že nesvítila světla asi rok, a pak ho našli na půli cesty do městečka, vlastně tehdá ještě vesnice, jak přirostl ke skále, časem úplně zkameněl. Dneska je tam studánka, už stydne, ale dřív byla vařící, no to bylo jeho srdcem, dneska už v zimě stěží nezamrzá. Nikdo z toho nikdá nepil, páč kdo by se odvážil pít slzy starýho správce… Dodnes se neví, proč odešel z majáku, když to je jasná sebevražda… Ale tenhle se drží, drží se už dlouho. (nalije si a vypije) Ale to tamten taky, to už bylo nějakých devadesát let… ale tenhle má výdrž větší, ale už taky blázní, je to na něm poznat, jak je otupělej a zpomalenej, chudák chlap…

SPRÁVCE B.          (vrátí se) Povídáte si sám se sebou, Arte.

ART                         No, no! Jenom tady, je to Vaše vina, za to může zdejší vzduch, něco člověka nutí mluvit, aby neslyšel to těžký, drtivý ticho. Byl jsem radši, když Vám tu vyhrával ten gramofón… Občas se nesl po polární záři až do městečka, panečku, to byla krása, probudit se uprostřed noci a slyšet šeptavý jazzík, jak klesá s vločkama na naši střechu!

SPRÁVCE B.          To jste mě potěšil, Arte, ale mnoha lidem vadil, rušilo jim to spánek…

ART                         Jsou to ufňukánci! (nalije si a vypije) To je ta řídká krev, co se k nám poslední desetiletí přesouvá z velkoměsta. Nemám je rád, nosí velký klobouky a lakýrky, chodí do kaváren a pijou kávu s mlíkem a šlehačkou. Turka už ani nemají na meníčku, člověk se na něj musí zeptat! S městečkem to jde z kopce.

SPRÁVCE B.          Tohle jsem už párkrát slyšel.

ART                         … Já nejsem otec!!.. Člověče, s Vámi se člověk vždy tak rozvzteká, to je strašný. Ani nevím, proč sem chodím. Asi proto, že je tu takový klid. Vám tu tak stojí vzduch, nedá se tu dýchat.

SPRÁVCE B.          To se Vám jen zdá. Popřípadě si zajděte ke světlům, navíc máte odtamtud krásný výhled na městečko.

ART                         Ne, už bych měl jít, chci vidět světla. Nalijte mi ještě šťopku té skotské a já vyrazím.

SPRÁVCE B.          Tak si ji vezměte s sebou. Vždyť už je tam jen pár kapek.

ART                         Jen se po ní zaprášilo, viďte, pane správce.

SPRÁVCE B.          (přikývne)

ART                         (zvedne se, trochu se zakymbá) No, no! Trochu mi vlezla na mozek. Ani mi nepřijde, že bych jí vypil nějak moc… Asi stárnu.

SPRÁVCE B.          Je Vám sotva třicet.

ART                         (mávne rukou) Už bych to mohl zabalit. Teď už mě stejně nic nečeká, jen stárnutí. Tak bych do toho měl asi praštit, co říkáte?

SPRÁVCE B.          Jak se má, Löira, děvčátko? Ať mě někdy přijde navštívit.

ART                         Taková čest! Pan správce chce vidět mou nastávající… Proboha! Má nastávající! Jak to jen zní, to slovo nejde krkem, jako knedlík… ale ovocný, jahodový, dobrý, moc dobrý!

SPRÁVCE B.          Udušen jahodovým knedlíkem, smrt hodna Arta.

ART                         Když se bavíme o té smrti, slibte mi, že neopustíte maják. Rád bych, aby k Vám chodil i můj syn… Jste milý muž, hovado, o tom žádná, ale milý.

SPRÁVCE B.          Dost už, Arte. Jděte, rychle. Nesmíte tu strávit noc, už tak jste tu určitě celý den či dva…

ART                         Ach, Vy správci, jak Vám závidím! Osvobozeni a osamoceni. Polobozi klidu a míru, jste ptáci, rackové poletující nad uspěchanými davy, pláčete a pláčete nad námi ubohými, lapenými a zotročenými, bezhlavými. Proč pláčete, Vy rackové?

SPRÁVCE B.          Poslouchejte pořádně, Arte.

ART                         Ano, pane správce. Udělám tak. Ale proč?

SPRÁVCE B.          Třeba uslyšíte místo pláče smích.

ART                         To by bylo snad ještě smutnější, můj drahý pane správce. Že se nám posmíváte…

SPRÁVCE B.          To bychom si, my rackové, nedovolili. Tak hybajte, běžte, příteli. Pozdravujte Löiru. Že ji líbu na čelo.

ART                         Haha, líbete, líbete. Ta Vás taky líbe! Ale už naposledy. Brzo už bude líbat jen svého muže. Proboha, mě! (odklopýtá se z místnosti s flaškou skotské v ruce)

SPRÁVCE B.          (zapne gramofon) Kde mám toho čaje…  (usedá a otevírá dopis) Dobře, že šel, dnes v noci bude blizard. (začte se do dopisu)

SPRÁVCE B.          (povzdychne si) Ano. (odloží dopis, lehne na divan a usne)

            Ozývá se silné bušení na dveře. Zdá se, že se schyluje k něčemu velkému; vítr si zakrývá ústa, aby nenarušil křehkost slov ženy za dveřmi. Je to Löira, má horký dech a horké paty. Oděna v noční košili, přes odhalené tělo kabát. Je červená, tak skutečná, jak jen může být. Správce B. nyní hodlá otevřít dveře, aniž by tušil, že tím vpadne do víru událostí, které jsou neměnné. Slzy i smích znějí stejně zpoza všech rtů. Löira je však tady, a to jediné se počítá. Správce B. otevře dveře a dívka se vplete muži do těla. Křičí a tříští se; její tvar se bije do prostoru a mění skupenství. Správce B. tím není nikterak rozrušen. Zlehka, s rukama ožehlýma polární září, v jejichž dlaních se rýsují hluboké vrásky života zrudlé od neupotřebované vášně, ji uklidní několika správnými kroky waltzu. Löiře klesne hrudník a z jejích úst vyjde spálený dech, hnědé vlasy se urovnávají a kůže se uvolňuje. Waltz jihne, Löira položí správci B. hlavu na hrudník, dokud jejich tanec zcela neodezní. Pak je doprovozena ke stolu, kde je posazena a pohoštěna čajem a karamelizovanými sušenkami.

LÖIRA                      B., Ty víš.

SPRÁVCE B.            Vím, děvenko, vím. Ale je to důvod k takovému srdcetříštění?

LÖIRA                       Nevím. Je? Miluji jej. Ale stává se, když mi líbe na krk, že se zahledím za jeho rameno a mé srdce zničehonic zpustne. Zalije jej nová vlna náklonnosti hned nato, ale… co když se tak jednou nestane? Co když mé srdce zůstane vyprahlé?

SPRÁVCE B.          Tak jej opustíš.

LÖIRA                       To mu zlomí srdce!

SPRÁVCE B.            Nebo Ty shniješ, mé krásné děvčátko.

LÖIRA                       Jsem unavená, tady je takový klid. Dovol mi, mohu? Usnout Ti na divanu, jako když jsem byla malá.

SPRÁVCE B.          To bylo trošku jinak. Prolezla jsi sklepním okénkem a schovala ses ve skladu. Když jsi vylezla, uběhl v městečku rok.

LÖIRA                    Snědla jsem Ti všechny Tvé karamelizované sušenky. Všichni v městečku si mysleli, že jsem umrzla v horách, či mě roztrhali stepní vlci.

SPRÁVCE B.          Už je postříleli?

LÖIRA                    Už před lety. Nejprve je vyhnali ze stepí do hor a pak je všechny do jednoho vyhubili. Je mi jich líto.

SPRÁVCE B.          Neměli šanci.

LÖIRA                    Skomírali, ale žili, a jak! V horách. Dýchali mrazivý vzduch, naříkali a sténali, vyli jako šílení. Trápili se pro stepi a v jejich vytí se steskem rodily melodie. Zprvu nenápadně. Netrvalo však dlouho a stepní vlci zpívali. Blizardové blues, blues mrazu a vichru se neslo po vrcholkách pohoří. Zpívali balady o zemích, z nichž byli vyhnáni, o místech, do kterých se doufali jednou vrátit, sami a svobodní, šťastní. Ale v tom štěstí se nikdy nenaučili zpívat. Zpívat je naučili až hory, jejich ostré kamení a krutá zima. (upije čaje) Pak jsem se vrátila domů a zjistila, že mám sestřičku Löiru.

SPRÁVCE B.          Měl jsem Tě nalézt dříve.

LÖIRA                    Proč jí dali jméno Löira? Proč, když věděli, že je to jméno prokleté?

            Správce B. bere Löiru do náruče a pokládá ji něžně na divan, kde vzápětí usíná.

SPRÁVCE B.           Nejspíš doufali, že napraví své hříchy, že dostanou druhou šanci.

LÖIRA                      (v polospánku) Není hříchu, není hříchu…

            Někdo buší na dveře. Löira sebou neklidně zavrtí, je zpocená. Naříká. Správce B. rychle přejde ke dveřím a otevře.

GREGOROV            Hm! Duch?

SPRÁVCE B.            (rozhlédne se po místnosti) Nevidím žádného. Či jste snad senzibilní?

GREGOROV            Sensibil? Vy mě urážíte?

SPRÁVCE B.            Pojďte dál.

GREGOROV            Pojďte, důstojní pánové, jsme zváni na čaj.

Gregorovovi jsou v patách důstojní pánové ve vysokých kloboucích a černých lakýrkách. Mají vytříbené, sterilizované chování a osobnosti. Většina z nich nosí kníry, vousy či brýle (někteří vše naráz), aby skryly své tupé, zvadlé tváře. Jsou úctyhodní, ale nemají žádné skutečné tělo – pod černými kabáty, vypucovanými vestičkami a běloskvoucími košilemi jsou jen kostry. Když hlouček důstojných pánů kráčí v jednotném rytmu (pravá-levá-pravá-levá), skřípavě jim rachotí kosti a klouby. Pohybují se jako jeden organismus o mnoha hlavách a údech.

PÁN                          Přijatelné!

PÁN                          Akceptováníhodné.

PÁN                          Jsme poněkud zaskočeni, avšak vcelku spokojeni.

PÁN                         Splňující svou funkci!

PÁN                          Ja ja, es geht.

PÁN                          Pravím: ano!

GREGOROV            Nalijte nám přeci čaje. Nabídněte nám také sedu, cesta byla dlouhá a strmá.        

SPRÁVCE B.            Zprvu čaj, následně sed?

GREGOROV             Hm! Samozřejmě, že… (čeká na radu od důstojných pánů)

PÁNOVÉ                    Čaj!

PÁN                            Zjistíme, zda splňuje funkci čaje.

           

PÁN                             Zdali je přijatelný.

PÁN                             Pitíhodný.

PÁN                             Pravím: nejprve čaj, poté sed!

GREGOROV             Nejde to však proti konvencím hostitelství?

PÁN                            Pravím: tolerance a kompromisy jsou znakem progresivity. Proto pravím:

   obojí naráz!

PÁN                            Obě funkce splněny naráz, v němčině se pro tento fenomén užívá

                                     výrazu–

PÁN                            die Gegenüberfunktion oder kürzer nur die Gegenfunktion!

           

GREGOROV             Čaj a sed zároveň!

SPRÁVCE B.             Obojí naráz? Jak to chcete udělat?

GREGOROV             Není znakem dobrého hostitele, pakliže se nesnaží vyhovět požadavkům svého    hosta!

PÁN                            Nepřijatelné!

PÁN                             Jsme poněkud zklamáni…

Správce B. postupně nalévá čaje každému, kdo se akorát posazuje. Vystřídá tak každého hosta jednotlivě. Když usadí a nalije poslednímu, všichni hosté přikývnou, spokojeně se po sobě podívají a souhlasně zamručí. Pak odloží čaj, aniž by se napili.

PÁN                           Chvályhodné.

GREGOROV             K věci, pane správce. Jsme tu oficiálně jako radní inspekce.

SPRÁVCE B.            (přikývne)

GREGOROV             Proč vlastně děláte to, co děláte?

SPRÁVCE B.            Je to má práce.

GREGOROV             Jistě, ale—

PÁN                            jaká je Vaše funkce?

SPRÁVCE B.             Nu, co by. Zapínat a vypínat světla.

GREGOROV             A jakou—

PÁN                           funkci—

GREGOROV             mají ta Vaše světla?

SPRÁVCE B.             Jsem jeden z faroónů. Tohle je to, co dělám.

GREGOROV            V mém programu není nic takového, jako bezúčelné dodržování tradic, které nedělají nic jiného, než vybírání městské kasy!

PÁN                           Nepřijatelné!

SPRÁVCE B.            Světla se musí jen čistit, nevyžadují žádnou větší údržbu.

GREGOROV            Ale Vy nás něco stojíte! Jste jen parasit současného systému. Nechápu, jak je možné, že za ty stovky let tohle ještě nikdo nevyřešil.

PÁN                          Das ist ja ein Skandal!

PÁN                           Jsme poněkud znepokojeni.

Löira se probouzí. Zůstává ležet, ale má doširoka otevřené oči – poslouchá.

SPRÁVCE B.            Tento maják zde byl ještě před samotným městečkem. Získáváte přeci podporu z metropole, nic Vás nestojím.

PÁN                            Propuštěníhodné.

GREGOROV             Jste propuštěn.

SPRÁVCE B.             Já tu bydlím.

GREGOROV            Již ne! Tento maják se zabavuje. Bude zprivatisován a změněn na restauraci. Nebo vyhlídkovou věž! To by se lidem určitě líbilo a nebude to vyžadovat žádné další náklady…

LÖIRA                      B. nemůže opustit maják! Zemře.

GREGOROV            Vy! Ta nezvěstná! Hledá Vás policejní sbor, Váš manžel nám nahlásil, že jste zmizela.

LÖIRA                      Tak sbor odvolejte, jsem v pořádku. A není to můj manžel, ještě ne… Manžel! To slovo… drhne v krku, jako kámen…

GREGOROV            Takhle marnit čas. Náš čas, náš městský, skutečný čas. Kdybyste tu nebyla, mohli jsme Vás za tuto dobu už dávno najít!

LÖIRA                       Očividně jsem nechtěla být nalezena, a proto jsem se sem schovala.

GREGOROV              Jdete s námi. A Vy – očekávám, že do týdne odejdete.

SPRÁVCE B.             Vašeho týdne, či mého?

GREGOROV              Hm! Nedělejte chytrého! Víte moc dobře, co myslím.

LÖIRA                       Proč B. vyháníte? Co Vám udělal?

GREGOROV            Mně? Nic. Avšak co udělal lidu! Žije z jejich daní, z daní poctivých lidí. Musí pryč! Na tomto světě není místo pro flákače a povaleče, jako je on.

LÖIRA                      Tak ho tu alespoň nechte dožít! Překážet tu nebude, naopak se Vám může starat  o budovu, vždyť to dělá celou dobu!

GREGOROV             Hm! Hádám, že to by šlo. Než za něj najdeme náhradu.

SPRÁVCE B.             Nebude tudíž vadit, když budu i dál zapínat polární záři?

GREGOROV            Ne! To Vám ve jménu celého městečka zakazuji. Taková marnotratnost!  K čemu potřebujeme polární záři? Tato budova může mít mnohem lepšího  užitku.

PÁN                            Funkce!

GREGOROV             Odcházíme. Důstojní pánové…

PÁNOVÉ                    Sbohem!

PÁN                            Auf Wiedersehen!

Gregorov a důstojní pánové odcházejí. Správce B. si sedá na židli.

LÖIRA                          Je mi to líto.

SPRÁVCE B.                Děkuji, Löiro. Bez Tebe bych už možná ani neměl střechu nad hlavou.

LÖIRA                           Něco vymyslím, slibuji. Vydrž.

Do místnosti vtrhnou důstojní pánové, chytí Löiru svými chapadly rukou a jako svou kořist ji odtáhnou z pokoje. Správce B. zůstane zcela sám, vangoghovsky se zhroutí – tvář mu padne do zaťatých pěstí na kolenou. Ozve se další ťukání. Správce B. po chvilce vstane, hledí ke dveřím, pak se otočí a schoulí se na divan. Ťukání zanedlouho ustane…

SPRÁVCE B.             Snad to byl jen sen… určitě, byl.

When It's Cold I'd Like To Die - Moby

Ozve se nové ťukání. Správce B. vstane a otevře.

POŠŤAČKA              Dobrý den. (podá mu dopisy)

SPRÁVCE B.             Děkuji. Dáte si čaj?

POŠŤAČKA              (zdráhá se) … Ráda.

Pošťačka se posadí a nechá si nalít čaje. Správce B. usedne k ní.

SPRÁVCE B.              (podá čaj pošťačce) Na, pijte.

           

Chvíli je ticho. Pošťačka zhluboka dýchá. Správce B. se podívá na hodinky.

POŠŤAČKA              (hrubě) Nudím Vás?

SPRÁVCE B.             Vůbec, jste milá. Jen koukám na čas, kvůli světlům.

POŠŤAČKA              (stáhne se) Ach, světla… Gregorov vyvěsil vyhlášení. Že se bude maják rušit. Moc mě to mrzí, pane správce.

SPRÁVCE B.             Sen to tedy nebyl, škoda.

POŠŤAČKA              Mnoho obyvatel však proti tomu vystoupilo. Bývalý starosta Rozenflam silně. Lidé ho respektují, Gregorova to trochu otřáslo, tak se ještě uvidí… Někdo mluví o veřejné schůzi, kam lidé budou moct přijít a říct svůj názor… Něco jako, jak se tomu říká? Referendum? Bude se hlasovat. Asi Vás tam taky budou chtít.

SPRÁVCE B.            Nemohu odejít z majáku.

POŠŤAČKA               To se ví. Navrhovalo se, ať se to koná tady.

SPRÁVCE B.              Kolik lidí?

POŠŤAČKA              Sem se jich asi moc nevejde. Pravděpodobně se vyberou. Tak dvacet, třicet.

SPRÁVCE B.              (s povzdychem) Nemám čaje pro tolik lidí.

POŠŤAČKA                Mám objednat? Jasmínový, nebo bílý?

SPRÁVCE B.               Černý.

POŠŤAČKA                 Chápu.

Správce B. se odmlčí. Zdá se znaven.

POŠŤAČKA              Pane správce, jaké je Vaše poslání?

SPRÁVCE B.             Nu, co by. Rozsvěcovat a zhasínat záři.

POŠŤAČKA              Ale ne, však víte, co myslím… smysl života?

SPRÁVCE B.             Nu, co by.

POŠŤAČKA              Chcete říct… Ale co by, co by! To není pravda! (pošťačka počne operně zpívat) Cožpak tu není více? (konec operního zpěvu) Něco tak pomíjivého… Co je tedy mým smyslem? Říkáte snad, nosit poštu!?

SPRÁVCE B.              Nu, proč ne.

POŠŤAČKA               A co když přestanu poštu roznášet? Co bude s mým posláním?

SPRÁVCE B.             Najdete si jiné. Můžete třeba začít sbírat horskou flóru.

POŠŤAČKA               (rozhněvaně) Ta je krásná, to ano!!

Pošťačka se uklidní.

POŠŤAČKA                Nikdy Vás nepřestanu milovat.

SPRÁVCE B.              Já vím.

POŠŤAČKA              Nemusíte mě milovat, něco takového po Vás nemůžu ani chtít. Jen mi dovolte milovat Vás. Nic jiného nepotřebuji. Jen když mohu tu lásku konečně projevit, konečně ji ze sebe dostat, prosím…

SPRÁVCE B.             Je mi líto.

POŠŤAČKA               Ale proč? Je Vám z mé lásky trapně? Je Vám trapné, že Vás miluji?

SPRÁVCE B.              Ne. Jen mi to přijde jako ztráta času.

POŠŤAČKA                Ale co?... Proboha, mluvte se mnou!

SPRÁVCE B.             Je to zbytečné.

POŠŤAČKA              Láska je zbytečná!? Pane správce, Vy nemáte ani nejmenší ponětí, čím si  procházím!

SPRÁVCE B.             Myslím, že už mám jistou představu.

POŠŤAČKA              Ne, nemáte! Chci jen, abyste mě nechal žít vedle Vás, milovat Vás, být s Vámi, pečovat o Vás, sdílet s Vámi svůj život! Vy sám nemusíte hnout ani prstem!

SPRÁVCE B.            Ne.

POŠŤAČKA              Ale proč ne?!

SPRÁVCE B.             Zkrátka ne.

POŠŤAČKA               To není odpověď!

SPRÁVCE B.              (dlouho mlčí)

POŠŤAČKA               Tak mi přece odpovězte!

SPRÁVCE B.            (zcela náhle) Já Vás nenávidím. Jste otravná a ohyzdná. Podívejte se na sebe.. Viděla jste se někdy v zrcadle? Jste tlustá jako prase. A neustále jen žvaníte a stále jen o sobě, jste sobecká. Zmizte mi z očí, Vy huso pitomá.

Pošťačka zírá na správce, pak se ozve tříštění skla a do dívčiných očí se nahrnou střípky,

které jí vypadávají zpod víček a cinkají o podlahu. Chce něco říct, zalapá po dechu, načež

vstane, vlepí správci facku a pak s pláčem vyběhne z majáku. Ve dveřích se ještě zastaví.

POŠŤAČKA              Čaj Vám přinesu příští neděli, na shledanou! (vyběhne)

SPRÁVCE B.            (vstane, jde ke dveřím) Omlouvám se. Ale nemám sílu, nemám sílu potřetí vysvětlovat a potřetí být nepochopen. Bude to tak lepší. (zavře dveře)

Správce B. vytáhne knihu z police, otevře ji.

SPRÁVCE B.            Jsem s( v)ám(i)…

Správce B. vytáhne a otevře další knihu, a další a další.

SPRÁVCE B.            Intenzivně žít se dá jen na úkor svého já… všechno je dovoleno… můj cíl již není místo, nýbrž nový úhel pohledu… Desítky, stovky, tisíce knih a desítky, stovky a tisíce vteřin. Stále to samé, stále to samé. Slyš mě, ticho – povídám, že nic se nemění. Svět vypráví stále ten samý příběh, neustále se převléká, ale v jádru je stejný, neměnný, konstantní.

Správce B. se prohne v šíleném záchvatu, praští se dlaní do čela a pateticky vykřikne do

skučení meluzíny.

SPRÁVCE B.            Slyš mě, živote – kde jsi?!

Správci B. se podlomí kolena a padne vyčerpáním na zem. V horečkách se válí po podlaze,

osahává třesa se bělavé zdi, nábytek…

SPRÁVCE B.            Jsi tady, jsi tady pod prkny. Jsi tady, jsi tady v trubkách ve zdech a v kabelech. Jsi všude kolem mne, ale nevidím tě. Jsi na rubu toho všeho, a přesto tě není. Avšak netrápí mne to – neboť není co hledat, pročež si uvařím další čaj, otevřu další knihu a zapnu znova polární záři a budu horoucně doufat, že děti, které zvednou oči k obloze, tak přivábím k těm výšinám… Jsem ten nejupřímnější lhář.

To je konec dne. Správce B. odchází zapnout polární záři. Pak usíná na divanu. Po pokoji

zničehonic začnou poletovat medůše – tedy medúzy lidských duší, ve skutečnosti bývalých

správců majáku. Jejich luminiscenční duše modře světélkují ve tmě a prozpěvují.

CHÓR                       Jsi stejný jako my.

                                   Od zápěstí ti kapou barvy

                                   a v hrudníku přebývají larvy.

                                   Jsi stejný jako já!

SPRÁVCE A.            Jmenoval jsem se Andreas Damiel Zakchos von Wunderbirge. Byl jsem posledním potomkem mocného a honosného aristokratického rodu, výsledkem staletí křížení a šlechtění. Vrcholem mého rodu byl však můj otec. Já byl přežitek, znouzectnost ze zvyku. Jako přešlechtěný ratlík jsem byl hýčkán a rozmazlován do dne, kdy jsem nenarazil na opuštěného poutníka na své dovolené v horách. Nelyžoval jsem, na to jsem byl příliš zjemnělý a zkřehlý. Jen jsem se procházel a sbíral horní kvítí. Fascinovala mě mužova ošklivost. V jeho jizvách, jeho vráskách, jeho opotřebovanosti jsem nalezl tu nejhlubší krásu. Zřekl jsem se svého jména a zabydlel se v tomto majáku. Mým cílem bylo utrpení.  

SPRÁVCE M.           Mé jméno znělo Michaela. Byla jsem bastardem – můj otec pocházel z dalekého města, nikdy jsem jej nepoznala, a má matka byla prostitutka. Většinu svého času jsem strávila jako žebračka, dokud jsem nenalezla tento opuštěný maják. Má polární záře neměla nikdy jiné barvy, než krvavě rudé. V městečku se povídalo, že maják obývá správce se zlomeným srdcem. Což byla hloupost – nikdy jsem nikoho nemilovala. Mým cílem bylo štěstí.

CHÓR                        Mezi odbíjením vteřin

                                    přebývá tvá láska

                                    k něčemu mimo tento svět

                                    tak si to přiznej a padni.

SPRÁVCE F.            Mé jméno bylo František. Jinak si vzpomínám na máloco. Ale vím, že jsem pracoval jako operátor výroby v jedné fabrice, dokud mě nehoda nepřipravila o levou dlaň. Krev vytékající z mého zápěstí v rytmických stříkancích mě očistila od věčnosti nehybna. Svůj podíl jsem již složil, nechtěl jsem být nadále mechanickou součástkou. Avšak nedokázal jsem se tyčit k nebesům jako mnozí další, protože mi chyběla vůle. Byl jsem prožraný solidaritou, tedy vinou. Proč bych si já měl zasloužit lepší svět, co mně dává privilegium utéct od ruchu měst a odmítnout průměrnost? Co kdyby všichni dělníci na světě přišli o levou ruku? A tak jsem se uchýlil do majáku a hledal odpověď. Mým cílem bylo rozhřešení.

SPRÁVCE K.            Své jméno jsem již zapomněl, ale začínalo na „K“. Město mě svíralo v cihlových pařátech jako poddajnou, zlomenou krysu. Nevěděl jsem, kudy kam, kudy z těch mastných uliček pryč k čirosti. Jedno letní odpoledne si mne můj šéf pozval do kanceláře, aby mi oznámil, že jsem povýšen. Řekl to s krásným, širokým úsměvem, ztraceném v té přelité, bublavé tváři. Rozhovořil se o finančních odměnách, výši nového platu, mé vlastní kanceláři, bonusu k volnu. Potřásl jsem mu rukou a s úsměvem odvětil, že bych raději spolykal žiletky. Pak jsem se otočil na patě a s prázdnýma očima vykročil z kanceláře. Chodil jsem dlouho, bez cíle, dokud jsem nedošel do tohoto majáku, kde jsem i umřel. Mým cílem byl klid.

CHÓR                        Jaký je tvůj cíl?

                                   Máš-li vůbec nějaký…

                                   Proč zpívat v rýmech,

                                   když vítr jmenuje se chaos!

SPRÁVCE H.            Jmenoval jsem se Heřman Jansyn. Byl jsem předchozím správcem. Požehnání samoty je dvojsečný meč. Dlouho jsem po ní prahl, po Samotě, a když jsem konečně nalezl své útočiště v plápolavém tichu u krbu v tomto majáku, co se tyčí nad horami jako strážce všeho kyrrðu, seznámil jsem se i s její sestrou, Osamělostí. Není nic horšího, než hlučné samoty, kde se slyšíte zaživa uhnívat, a není nic horšího, než hluché osamělosti, kde tvá slova nejsou schopna ukolébat ono city žhnoucí srdce. Drásán dvěma světy vejpůl jsem nenalezl nikoho, komu by jedna ruka hořela a ta druhá porostla jinovatkou. Je však chyba hledat sebe v druhých. Až teď – vidím, má ruka je oheň a má ruka je mráz. Nedokázal jsem sedět v tomto křesle sám a opuštěný a nedokázal jsem sedět v putyce s lidmi z městečka, protože v křesle jsem toužil po halasu a v putyce zase po klidu. Jedné noci, v záchvatu nepříčetnosti, k němuž mě dohnal tikot hodin, jsem vyběhl z majáku až k městečku. Před první budovou jsem se však v záchvatu hrůzy odvrátil a běžel zase zpět. Zůstal jsem na půli cesty, tam, kam mé srdce vždy patřilo. Mezi tichem a ruchem. Vím, už dnes, že jsem byl bohém i samotář, ale běda, aby bohém seděl v majáku a samotář v putyce…!

                          

Správce B. se náhle probudí. Medůše splašeně proplují zdmi a skryjí se v nich a dalších

tmavých zákoutích, kde trpělivě vyčkávají na noční bouřky. To pak vylétávají ze stěn majáku

ven, oblétají ho ve spirále a usedají na hromosvod, kde čekají, až do nich vpálí blesk, aby

po něm vystoupaly do vesmíru a staly se hvězdami, či dokonce utvářely celá souhvězdí a

hvězdokupy. Nejčastěji se k sobě seskupují rodiny a milenci.

SPRÁVCE B.            Měl jsem noční můru. Mívali jste je také? Zajímalo by mne…

Správce B. si postaví na čaj. Ozve se ťukání na dveře. Je to Gregorov, bez důstojných pánů.

GREGOROV             Mohu?

SPRÁVCE B.             Nu, jistě…

GREGOROV              (vstoupí a chvílí stojí, pak ukáže na židli) Mohu?

SPRÁVCE B.             Jistě.

Gregorov se posadí. Správce B. mu nalije čaj. Gregorov se nezdá být nijak nervózní, ale

jedná se Správcem B. mnohem lidštěji, byť poněkud neomaleně. Snaží se vyvolat iluzi

úctyhodnosti, ale je to pouhý buran. Správce B. se vlídně usmívá, jeho oči jsou však unavené.

GREGOROV            Pane správce, nevykládejte si to špatně. Je to pro dobro lidu! Musím pro něj něco dělat. Nemohu jen tak sedět v kanceláři. Co by si pomysleli! Navíc na mě tlačí i důstojní pánové, městečko se musí stát turisticky atraktivní, čemuž by tento maják velmi napomohl! Víte, důstojní pánové mají totiž styky v metropoli a hledají rekreační zóny, do nichž by mohli investovat. Není to skvělé? Ekonomice našeho městečka by to výrazně pomohlo, objevila by se tu nová pracovní místa, z našeho ospalého města by se rázem stalo rekreační středisko! A tento maják, přebudovaný na rozhlednu, snad i drobnou kavárnu v této místnosti, ano, tady by to bylo dokonalé, máte tu hezká okna, i když, možná ne, zde bych viděl spíše pokladnu a šatnu – každopádně, tento vyhlídkový maják by se stal turistickou atrakcí! Vždyť je to nejvýše položená stavba v této zemi. Už máme i nějaké návrhy, nechceme podupat naši historii, proto bychom v horních místnostech zařídili takové drobné muzeum s fotografiemi majáku za jeho dřívější – ještě nynější – funkce a o dějinách tradice faroónství. I bychom sundali světla a vystavili je přímo tam, jako součást výstavy, bylo by to takové nostalgické ohlédnutí…

SPRÁVCE B.           … Cože byste udělali?

GREGOROV            No pane správce, světla nahoře nechat nemůžeme! (smích) Překážela by tam.

SPRÁVCE B.            Takže byste je sundali a… vystavili? Aby se na ně všichni mohli chodit koukat, fotit se u nich a osahávat je?

GREGOROV             Osahávat ne, dali bychom kolem nich nějakou tu ohrádku…

SPRÁVCE B.            Ohrádku?

GREGOROV            Možná bych mohl s důstojnými pány domluvit i skleněnou vitrínu, když byste na tom tedy trval…

SPRÁVCE B.            … Myslím, že už je na čase, abyste šel.

GREGOROV             Prosím?

SPRÁVCE B.            Už byste měl jít. Čas tu utíká jinak, nezapomínejte…

GREGOROV            Jistě! Pravda. Jen jsem Vám přišel oznámit, že se tu u Vás bude konat shromáždění, přijdou vybraní zástupci z radnice a … lidu… Je to naprosto výjimečný případ, pořádáme to tady v majáku vzhledem k Vaší indisposici, s níž jsem samozřejmě obeznámen… (odkašle si) Takže! Příští týden, což je u Vás… Zítra či pozítří?

SPRÁVCE B.           (přikývne)

GREGOROV           (v rozpacích, znovu si odkašle) Tak tedy… na shledanou.

SPRÁVCE B.           (ukáže ke dveřím)

Gregorov odejde. Správce B. chvíli sedí v tichu, pak vyletí, chytne šálek a roztříští

jej o dveře. Horký čaj mu popálí ruku, Správce B. však nepřestává zírat na dveře, pění vzteky.

Teprve poté mu dojde, že má spáleninu na dlani a prstech. Vytáhne obvazy ze zásuvky a začne

si obvazovat poraněnou ruku.

SPRÁVCE B.          Už dlouho jsem se tak nerozčílil… Páni! Připadám si téměř mladý.

Hm…

  Správce B. se posadí na divan, zadívá se na obvázanou ruku a zlehka se jí dotkne zdravou

rukou.

SPRÁVCE B.          Myslím, že je na čase zemřít.

Nikdo neodpovídá. Správce B. se zvedá a odchází zapnout polární záři. Dlouho se nic

neděje. Ozve se ťukání na dveře. Správce B. se vrátí a otevře dveře pošťačce, která vtrhne do

místnosti.

POŠŤAČKA              Žlutá! Žlutá, pane správce! Žlutá, žlutá, žlutá! Jako byste sklidil letní sluneční paprsky po horách a upletl z nich závoj! To byla nádhera! A ty pruhy neonové červeně, ach, to bylo… Celé městečko se dívalo!

SPRÁVCE B.            Žlutá, říkáte… (posadí se na židli a povzdychne si)

POŠŤAČKA              Co je to s Vámi, pane správce? Vždyť to byla taková nádhera!

Správce B. přikývne a je ticho. Pošťačka chvíli nejistě přešlapuje, pak sáhne do brašny.

POŠŤAČKA              Nesu Vám ten čaj. A pár dopisů…

SPRÁVCE B.            Děkuji Vám.

POŠŤAČKA              … I Gregorov se díval. Myslím, že si to ještě rozmyslí, zrušit maják! Držte se. Přijdu na shromáždění. Budu na Vás myslet. (chytne jej krátce, ale vroucně za obvázanou ruku, aniž by si všimla, že je poraněná, a pak rychle odběhne. Hodlala alespoň odběhnout, nicméně se stala po onom doteku lehkou jako pírko, pročež dveřmi prolétne.)

Správce B. se nehýbe. Je strnulý. Sedí na místě dobrou hodinu, jen zírá do prázdna, bílý

jako stěna -  roztřese se. Náhle mu vzplane obvázaná dlaň. Správce však zůstává sedět, jen třeští oči a zdá se, že je téměř v transu. Ozve se další ťukání, což správce probere. Lítostivě

pohlédne na svou dlaň a pak ji zalije vystydlým čajem z konvice. Jen tak mimoděk

prohodí:

SPRÁVCE B.              Ani chvíle klidu.

Dveře se otevřou. Vstoupí Art, je podnapilý. V ruce třímá napůl vypitou lahev skotské.

ART                             Pane správce, proč neotvíráte? Je Vám něco?

SPRÁVCE B.               Ale ne. Co byste rád, Arte?

ART                           Něco Vám nesu… (položí flašku na stůl) Ale měl jsem žízeň, tak jsem trochu upil… Co jsem to vlastně chtěl… A jo… Ve městě jsou nadšení z té polární záře… Chtějí další… Další barvy…

SPRÁVCE B.            To asi nepůjde.

ART                           Proč ne?

SPRÁVCE B.             Prostě to nepůjde… Nejde to.

ART                           Ale proč?

SPRÁVCE B.             (sykne) Arte…!

ART                           (zaskočeně) Pardon, pane správce, omluvte mne… Já tomu jen nerozumím… Nechtěl jsem být drzý či se Vás nějak dotknout…

SPRÁVCE B.            (povzdychne si) Já zkrátka nemohu. Rozumíte?

ART                           Ale já myslel, že to faroón vybírá barvu světel? Alespoň to mi vždycky říkával děda…

SPRÁVCE B.            Ano, měl pravdu, to my vybíráme barvu světel.

ART                           Tak proč prostě—

SPRÁVCE B.            Proč, Arte? Proč? To je jako se ptát mraků, proč mají takový či onaký tvar. Prostě to tak je, protože to tak má být.

ART                           (zamračí se) Ve vší úctě, pane správce, věci nikdy nejsou takové, protože takové prostě mají být! Všechno se dá vysvětlit a opodstatnit!

SPRÁVCE B.            Arte, já Vás snažně prosím, nechte to být. Má světla jsou má světla. Jsou přesně taková, jaká mají být. Nehodlám Vám to vysvětlovat či se Vám nějak ospravedlňovat. Nemůžete jim určit jejich šířku a délku, průsvitnost, hustotu, barvu, směr, záhyby, tok, to mohu jen já. A ani já nevím, jak to dělám!

ART                           (vybuchne, v hlase mu však zní zoufalství a frustrace z pozorování přítele, jak pochoduje přímým krokem pod gilotinu) Pane správce, proboha! Plápolejte jinými barvami! Oni Vám dají pokoj! Když slíbíte, že budete svítit tak, jak oni budou chtít, tak Vás tu nechají! Maják svítící polární září na přání… to je mnohem atraktivnější než nějaká pitomá vyhlídka. Prosím Vás, dejte na mě! Ano? Až zítra přijde to shromáždění, dejte na mě, nabídněte jim to. Hodně lidí by bylo pro, abyste tu zůstal, ale musíte jim ustoupit, kompromisy, víte, kompromisy!

SPRÁVCE B.            Mě nezajímají vaše kompromisy, Arte, mě nezajímají ani vaše rozhledny a vaše shromáždění. Záře bude zkrátka taková, jaká bude.

Art sklopí zrak. Promluví, ale na správce se nepodívá.

ART                           Jste tvrdohlavý hlupák, pane správce.

SPRÁVCE B.             Stejně jako Löira. A proto nás tak milujete, Arte.

ART                           (Nebuďte si tím tak jist, pomyslí si)

SPRÁVCE B.             Jak se má, ta dívka?

ART                           O Löiře s Vámi mluvit nebudu. Jsem na Vás naštvaný, abyste věděl.

SPRÁVCE B.            Prosím, nechte ta světla být…

ART                           Ne kvůli světlům! Tedy, nejen kvůli nim. Löira se tu schovávala a Vy jste mi nezavolal, nic. Víte, jaký jsem měl strach?

SPRÁVCE B.            Löira jej měla také, a proto se ke mně uchýlila.

ART                            K Vám se nemá co uchylovat. Je to má snoubenka, ne Vaše.

SPRÁVCE B.             Jsem její přítel už od jejího dětství.

ART                             Víc než to! Jste pro ni druhej táta…

SPRÁVCE B.              A co je divného na tom, že se dcera schová za tátu, když se začne bát?

ART                            Od toho jsem tu přece já. To odděluje holky od žen.

SPRÁVCE B.             Vážně si myslíte, že žena je definována tím, za koho se schová?

ART                           Chci tu pro ni být, nic víc! Chci, aby šla za mnou, když se bude bát! Chci jí být oporou. Chci toho snad moc? Chci, aby mne milovala tak, jako já miluji ji. Nechci, aby utíkala o půlnoci do majáku. Nechci, aby chodila ráno na procházky do hor. Nechci, aby mlčela, když se jí zeptám, nač myslí.

SPRÁVCE B.            Ach, Arte. Nechte ji vlát. Ona k Vám pak přivane sama, dřív, než se vůbec namanete…

Art mlčí. Vezme flašku skotské a odkráčí ke dveřím, napije se a otočí se ke Správci B.

ART                           Varuji Vás, pane správce. Vyjděte jim vstříc. (odejde)

Správce B. sáhne po dopisech, otevře je a pročte. Poté si promne oči.

SPRÁVCE B.            Co se to jenom děje… Téměř už se nepoznávám… Jak mnou mohlo otřást něco takového? Občas se mi zdá, že lidé mi nejbližší jsou mi nejvzdálenější. Kdo vlastně jsem? Mám charakter? Mám integritu? Toho jsem si vždy vážil nejvíce. Ale já těchto dvou hodnot postrádám. Stejně jako každý, zdá se mi. Nosíme v sobě tolik děr a vyvoláváme iluzi celistvosti lžemi a pózou. Možná jsem jen neschopný. O čem to mluvím? Nemluvím náhodou z cesty? Dávám smysl? Dává vůbec ještě něco smysl? Proboha, co se to se mnou jenom děje?

Správce B. se zvedá a odchází z místnosti. Po nějaké době se vrací, přechází rovnou ke dveřím a otevře je. V nich stojí Gregorov.

GREGOROV             Ah! Zrovna jsem se chystal zaťukat. Vy jste nás vyhlížel?

SPRÁVCE B.              (přikývne) Byl jsem nahoře.

GREGOROV            Tak mi musíte dát zapravdu, jaký je tam nahoře fantastický výhled! (otočí se a praví za sebe) Pojďte dál, dámy a pánové.

Do místnosti vstoupí kolem dvaceti lidí. Někteří se baví spolu, ale většina zvědavě

natahuje krky a koulí oči na vše kolem. Dotýkají se nábytku, zařízení i stěn, co jde, to berou do ruky, osahávají, proberou onen objekt s někým dalším a pak ho vrátí na špatné místo. Všichni mluví velmi nahlas, chodí drze po pokoji sem a tam, překážejí, sedají bez vyzvání na židle a divan. Někteří nenápadně nakukují do skříněk. Jsoutuníci, tedy obyvatelé městečka, kteří „tu jsou“, jsou nejhojněji zastoupení, jsou sladění do hnědé. Jejich tváře jsou jen groteskní grimasy, poněvadž si osvojili jistou podobu a jednoduchý charakter, aby snáze zapadli a byli jasně pochopeni svým okolím. Jsoutuníci jsou vesměs postavičky z frašky, karikatury. Každý jetuník má však jiný výraz – tady je bručoun, tady vesnický vtipálek, tady vlídná babička.

GREGOROV             Tak jsme tady! Nalijte nám prosím čaje. A chlebíčky? Chlebíčky budou?

JETUNÍK                  No teda! Tady je ale zaprášeno! Copak se tu vůbec neuklízí! To si říká správce!

POŠŤAČKA              Dobrý den, pane správce. Nebojte! Vypadá to dobře. Co jsem slyšela, lidé chtějí zachovat maják takový, jaký je.

JETUNÍK                  Je to tady hezké, co říkáte? Ale takové smutné, že? Studené až, že? Ženská ruka by tomu tady pomohla, že?

ART                           Jo, máte pravdu, záře je pro naše město typická… Taky bych ji rád nechal… Ale ten správce, no… Už je tu dlouho, chtělo by to změnu…

JETUNÍK                  Mohl bych se s nima domluvit a prodávat tu suvenýry. Něco bych vyřezal u nás v řemeslnictví, syn by mi pomohl, on má nápady na takový ty cetky, co si lidi kupujou. To víte, on studoval dezajn v metropoli. No jo, v metropoli!

GREGOROV            Prosím, ticho! Posaďte se.

JETUNÍK                 Není tu dost židlí.

GREGOROV            Jak je to možné? Pane správce?

SPRÁVCE B.            Nebylo mi řečeno, že mám obstarat židle.

GREGOROV            Tak to je snad jasné, když se plánuje shromáždění!… No, dejme tomu. Je nám líto, prosím, pro které nezbylo sezení, postůjte.

JETUNÍK                  To je bída!

JETUNÍK                 Já mám špatnej meniskus…

GREGOROV            Pojďme rovnou k tématu. Drahý lide! Sešli jsme se za těchto… výjimečných podmínek, abychom vyřešili problém našeho majáku. Ten se již po několik staletí tyčí nad naším městem a svítí v noci polární září, zcela marnotratně. Je tedy na čase dát tomuto prastarému místu, jež pojí s naším městem nezpochybnitelná historie, jistý řád a účel. Pojďme tomuto kouzelnému stavení zařídit i jasnou, bohatou budoucnost. Rád bych, abychom zde vedli civilisovanou diskusi o využití této budovy. Prosím, obyvatelé, ujměte se jeden po druhém slova, povstaňte a sdělte nám svůj názor, své nápady, svou visi.

JETUNÍK                  Dobrý večer, já jsem Archibald Kaprál, lékárník. Nikdy jsem nepochopil, k čemu máme tenhle maják. Jistě, ta světýlka jsou hezká, jako malý kluk jsem je zbožňoval, ale teď jako dospělý si na ně pomalu už ani nevzpomenu a nám všem, jako městečku, jsou k ničemu. Myslím, že se jedná o historický přežitek. Žijeme v době pokroku, něco takového patří do minulosti.

JETUNÍK                  Tahle budova by se dala využít mnohem lépe. Třeba jako sklad, nebo by se mohla přebudovat na mlýn, tady nahoře fouká silný vítr.

JETUNÍK                  Já bych byl pro samotku. Cela v policejní stanici je nedostačující a posílat kriminálníky, ačkoliv jich moc není, do vězení do města pod pohořím je nákladný. Podle mě jsou to zbytečný výdaje městský pokladny… O tenhle maják by se nemusel nikdo starat, jen bychom sem zavřeli nějakého toho parchanta a nechali ho tu shnít. Musel by tu být i nějaký bachař, ale ten by sem přišel jenom na den a na noc by se mohl vrátit do městečka, vždyť to není žádná štreka.

JETUNÍK                  Já jsem pro polární záři, ať maják zůstane majákem. Ale myslím, že by měl svítit každou městskou noc, ne tu majákovou. A je na čase změnit barvu té záře. Měla by být fialová. Ideálně fialová třeba v pondělí a středu a pátek, v úterý modrá, ve čtvrtek červená, no a o víkendu na přání…

SPRÁVCE B.            Já bych v tom neměl slova?

JETUNÍK                  Inu… jistě, o víkendu… třeba v neděli byste si mohl vybrat… Ale myslím, že všichni z městečka by měli mít slovo v barvě polární záře… Ta ošklivá zelená se už nikomu nelíbí… To už je pomálu ostuda… Bez urážky.

JETUNÍK                  Ano, ano! Já jsem taky pro, ať maják furt svítí. Ale nemohl by svítit dřív? Třeba kolem sedmé? O půlnoci už moje dětí spí… Nebo třeba brzy ráno, to by možná bylo lepší, aspoň by se zabavili a já mohla dýl spát.

JETUNÍK                  Taky jsem pro. Do městečka se přijde víc lidí podívat na kouzelnou polární záři, než na nějakou rozhlednu. Anebo to spojit – přes den rozhledna, v noci maják, ne?

Jsoutuníci se začnou horečně bavit jeden přes druhého.

GREGOROV            Klid prosím, klid. Děkuji za vaše názory. Pojďme tedy hlasovat. Kdo je pro zachování funkce majáku, ale změnu jeho správy?

Zvedne se většina rukou.

GREGOROV             Výborně. Váš názor je pro nás velmi důležitý.

SPRÁVCE B.            Co to znamená, změna správy?

GREGOROV            Jak tady bylo řečeno, pane správce. Budete muset počítat s jistým harmonogramem, který Vám na radnici sestavíme. Budete jej muset dodržovat a obecně se řídit nařízeními z města.

SPRÁVCE B.            Co to znamená?

GREGOROV            To znamená, že budete svítit tak, jak si to bude lid přát.

SPRÁVCE B.            To nejde.

Jsoutuníci jsou pozdvižení.

JETUNÍK                 Taková drzost!

JETUNÍK                  My tě nepotřebujem!

GREGOROV            Ale pane správce, proč by to nešlo?

SPRÁVCE B.            Zkrátka to nejde.

GREGOROV             Tak nám… tak to lidu vysvětlete! Určitě s tím půjde něco dělat.

SPRÁVCE B.             Nedokáži to vysvětlit. Já jsem faroón. Světla jsou má.

JETUNÍK                    Sobče!

JETUNÍK                   Proč by nemohl jednou za čas svítit tak, jak chceme my? To je divný…

GREGOROV             Obávám se, že se lidu váš názor nezamlouvá…

SPRÁVCE B.            To není můj názor. Tak to zkrátka je. Vždy jsem svítil po svém. Nikdy to nikomu nevadilo. Většinu času si lidé mé záře ani nevšímali, ale jednou za čas, v nějaké kritické hodině, nějaký obyvatel stál v noci u okna nebo na verandě a pohlédl k nebi a spatřil tam polární záři. A okouzlila ho. Byla ten den třeba šílená, modrá, plavala oblohou jako hejno splašených ryb, a něco v ní s ním rezonovalo. Když mi budete říkat, jak mám svítit, když si budete určovat, jaká mají být má světla, připravíte sebe i je o jejich kouzlo, o jejich výjimečnost, o jejich náhodu, o jejich romantiku, o jejich nepochopitelné a neuchopitelné souznění s náhodným pozorovatelem. Již nebudou… autentická.

ART                           Pane správce, ve vší úctě, myslím, že musíme myslet hlavně na blaho městečka. Váš maják patří do jiné doby. Ne, spíše faroóni patří do jiné doby, dnes musí být správce součástí komunity, alespoň to si myslím já…

SPRÁVCE B.           Tím jsem se provinil, Arte? Že nejsem součástí komunity?

ART                           (klopí hlavu) Nezlobte se na mne, pane správce. Jen říkám, jak to je.

GREGOROV             Kdo je pro výměnu správce?

Zvednou se všechny ruce, krom pošťaččiny. Ta vylítne ze svého místa.

POŠŤAČKA               Hlásím se jako dobrovolnice!

GREGOROV             Vy?

POŠŤAČKA              Ano! Již delší dobu přemýšlím o změně svého povolání. K tomuto místu… jsem vždy měla úzký vztah. Ale zároveň pocházím z městečka. Ráda bych byla novou správkyní tohoto majáku. Jsem si tím jistá. Chci tuto práci vykonávat.

GREGOROV            O tom se bude muset hlasovat.

JETUNÍK                  A proč? Jen jí to dejte, ona je spolehlivá, nosí nám dopisy už skoro deset let. Nikdo jinej to stejně nebude chtít dělat.

JETUNÍK                  Přesně tak! Vyřešíme to hned. Nic takovýho, jako tahat to na radnici. Pěkně to vyřešte teď a tady, s námi!

JETUNÍK                 Ano! My v tom chceme mít slovo!

GREGOROV            Tak… tak tedy… Jistě! Dobře! Lidu musí být vyhověno. Má někdo nějaké námitky?

POŠŤAČKA              Já mám jednu. Vlastně mám spíše podmínku. Chci, abyste dovolili správci B., aby tu dožil.

GREGOROV             Proč?

POŠŤAČKA            Nemůže se vrátit do městečka. Již příliš dlouho žije v jiném čase. Zemřel by.

GREGOROV            Ano, jistě… I přesto… Dva správci… Zdá se to… redundantní…

POŠŤAČKA             On by nebyl správce, tím bych byla já. Jen by tu žil se mnou.

GREGOROV            No, pokud byste se o něj starala a nezatěžovala náš sociální systém, tak s tím asi nemám problém… Ale co na to lid? Má někdo námitky?

Nastane rozpačité ticho. Zdá se, že se tento nápad lidem nelíbí, ale nechtějí to dát najevo.

JETUNÍK                  Asi by bylo vhodné, abychom… jako výraz úcty za léta služby… dovolili bývalému panu správci zde dožít.

GREGOROV            Tak je rozhodnuto. Pane Správce B., zaučíte novou správkyni. Poté jí zcela předáte svou funkci a budete propuštěn. Bude Vám nicméně dovoleno dožít po jejím boku. Do té doby, než nová správkyně nastoupí do funkce, sestavíme světelný harmonogram ve spolupráci s lidem – sledujte prosím pečlivě vývěsní tabuli na radnici, kde budete informováni o následujícím shromáždění, kde se budeme blíže věnovat této záležitosti. Tímto ukončuji dnešní shromáždění. Děkuji za Váš čas a na shledanou.

Jsoutuníci energicky vstanou, okamžitě začnou debatovat, bezohledně narážejí do nábytku

a odchází. V místnosti zůstávají sami jen Správce B. a Pošťačka. Pokoj vypadá, jako by se jím

prohnala cizí, destruktivní síla.

POŠŤAČKA             Pane správce… Dopadlo to vcelku dobře, viďte?

Správce mlčí.

POŠŤAČKA              Nebojte se! Já Vás budu nechávat svítit. Vy jste přeci mistr, já jsem jen laik… Stačí, když budete dodržovat harmonogram, a nikdo si toho nevšimne!

Správce se na Pošťačku udiveně zahledí, ale stále mlčí.

POŠŤAČKA              Já tedy půjdu. Podám výpověď, ale do práce musím ještě chodit do konce tohoto měsíce. Poté se sem nastěhuji a můžeme začít se zaučováním… Bože! Už se nemohu dočkat. Už jen ta představa… je to tak vzrušující.

Pošťačka přejde ke správci, letmo se dotkne jeho tváře.

POŠŤAČKA             Na viděnou, pane správce. (odejde)

Správce B. zůstane sedět na židli jako opařený. Malátně se dobelhá na divan, tam se stočí

do klubíčka a usne. Po dlouhém, vydatném spánku se převalí na záda a otevře oči. Chvíli ještě

leží a kouká do stropu. Pak pomalu vstane, odejde klidným krokem do sklepa. Když se vrátí,

třímá v rukou sekyru. S tou odejde ke světlům. Začne se ozývat šílený rámus tříštěného skla,

cinkavé burácení kovu a podivný zvuk jakéhosi kapání a stříkání. Během toho rámusu se

rozletí dveře – jimi proběhne Löira ve svatebních šatech a dopadne ke stolu. Nebrečí, je jen

udýchaná a vyděšená. Po nějaké době rachocení ustane a Správce B. se vrátí se sekyrou

zmáčenou barvami.

Runaway - Aurora

LÖIRA                         Tys to vážně udělal.

SPRÁVCE B.               Ty také.

 

Správce B. nalije sobě a Löiře čaj. Oba sedí u stolu a upíjejí z šálků. Je to bílý čaj.

LÖIRA                          Myslela jsem si, že to uděláš.

SPRÁVCE B.                Já si to o Tobě také myslel.

LÖIRA                           Kudy chodím, tudy ubližuji.

SPRÁVCE B.            Tak už to chodí. Neděláme nic jiného, než že obvazujeme rány. (podívá se na poraněnou dlaň)

Dlouhé ticho.

SPRÁVCE B.             Jsi stejná jako Tvá prababička.

LÖIRA                       Ty jsi ji znal?

SPRÁVCE B.            Občas mě napadá, že rodina je neustále se opakující cyklus postaviček s repertoárem generačně identických chyb, omylů a strachů. A že rození dalších a dalších dětí je jen snahou, jak z té smyčky nekonečných zklamání vyskočit. Je to o naději. „Já jsem selhal, tak snad ty“… Je to zvláštní.

LÖIRA                      Co s námi teď bude, B.?

SPRÁVCE B.            Já odejdu. Ty bys měla také.

LÖIRA                      Odejdeme spolu?

SPRÁVCE B.           Nemůžeme, drahá…

LÖIRA                      Však já vím, jen jsem si myslela… Ani nevím, co jsem si myslela. Nechci to vidět. Nemůžu. Zničí mě to.

SPRÁVCE B.           Každý půjdeme jiným směrem.

LÖIRA                      Chci si Tě pamatovat takhle. U stolu, s čajem. Navždy.

Správce B. přikývne, pak vstane, sáhne do skříňky a vytáhne karamelizované sušenky.

Podá jednu Löiře.

LÖIRA                      (kousne do ní, zavře oči) Sedíš natažený na divanu, na stolku čaj a konvička, čteš si Skácela, v rohu vyhrává gramofon a já Tě pozoruju nenápadně z chodby. Ale Ty jsi o mně stejně věděl, že?

SPRÁVCE B.            Věděl jsem o Tobě od chvíle, co jsi prolezla okýnkem do sklepa.

LÖIRA                      Zůstaneš tady? Chci, abys tu zůstal. Tohle místo je to jediné na celém světě, na čem mi záleží. Na čem mi kdy záleželo. Mé útočiště, můj úkryt, má samota. Zůstaneš tady, B.?

SPRÁVCE B.           (přikývne)

LÖIRA                       Slibuješ?

SPRÁVCE B.            Ano, ale abych tu mohl zůstat, musíš Ty odejít jako první.

LÖIRA                       Já vím, že ano. Ale vlastně se ani nemusíme loučit, že? Protože nikam nejdeš. Zůstaneš tady. Ty tady zůstaneš, Ty má polární záře.

SPRÁVCE B.            (přikývne)

Löira upije čaje, zvedne se a chystá se k odchodu.

SPRÁVCE B.           Budeš mě v noci vyhlížet?

LÖIRA                      (pozastaví se ve dveřích) Navždy. (odejde)

Správce B. umyje Löiřin šálek a schová jej do skříňky. Zapne gramofon a nalije si čaj, ale ani se jej nedotkne. Obleče se do kabátu, šály a čepice. U dveří se zhluboka nadechne, rozhlédne se naposledy po místnosti a pak opustí maják. Z čaje na stole se pomalu line bílá pára, pomalu se vlnící v rytmu melancholické hudby.