O Bedřichovi, II. (O Aurélii)

Milostné dopisy dívce v plamenech.

  Aurélie je potratem Renáty Petry Kupmanové.
  Aurélie je stavem, při němž člověk šplhá po stěnách až na strop, kde sebou v křečích zmítá a v tichu řve.
  Aurélie je vodou, kterou člověk pije, když ztrácí tvar.
  Aurélie je domem, do něhož se člověk ukryje, když jej pronásledují vlci.
  Aurélie je studní, do níž se vrhá člověk uvězněný v poušti svého Já.
  Aurélie je místností bez rohů, bez stropu i bez podlahy.
  Aurélie je bezcílným slovem proneseným nahlas v přeplněné, hlučné tramvaji.
  Aurélie je vteřinou, při níž se střetnou Naše zraky a po níž jeden zbaběle odhlédne.
  Aurélie je Ženou, která mě bude držet za ruku, až budu umírat.
  Aurélie je Mužem, jehož nikdy nepotkám.
  Aurélie je snem, z něhož není probuzení.
  Aurélie je matkou všech bedřichů.
  Aurélie je tichřicí, která pohltí všechnu hudbu a slova.
  Aurélie je chvílí před polibkem.
  Aurélie je dopisem, který nikdy nepřijde.
  Aurélie je setkáním, k němuž nikdy nedojde.
  Aurélie je.

Bylo podléto, hranice mezi alžírským sluncem a britskými mlhami byla už tak, tak tenká, že lidem dávalo po ránu chvíli, než si rozmysleli, zda si vzít svetr, či ne. Byl jsem rozhodnutý být mladý a tak mi nedělalo sebemenší problém si vzít to, nač jsem se cítil, a v poledne to zahodit.

Znáš to, ty citumžiky, záchvěvy jiné reality či vzpomínek, které přinese vítr a hned je také odnese? Cizí, hřejivá nostalgie ti pak zůstane v hrudníku – dvě teplé dívčí ruce ti zakryjí divoce tlukoucí srdce, dokud se konečně zase nezklidní. Jak sprosté je pak slunce, jak tě pak hřeje a snaží se vyhnat to moře z tvých žil. Studené, severské, spoutané jen tvou představivostí, ničím jiným.

Vzato tak kolem dokola, láska je ztráta času. Ztráta času už v té chvíli, kdy ti dopadne zrak na její ramena; odvlála jsi s větrem.

Jde ji vůbec pohřbít, ptala se žena s břízovými parůžky vyrůstajícími z jejího čela, na jejímž pozadí se pohybovaly celé planety a solární systémy, a tys neodpověděl, protože jsi měl strach z konečna těch dvou možných slov.

A cítíš, cítíš hluboce, že dýcháš jen pro ni, pro tu jednu ženu, co se topí ve vzduchu. Nezáleží na tom, kolik majáků se rozžehne polární září, odejdeš tam a zbuduješ si na jejím hrobě vlastní a všechny ostatní zboříš svou tvrdohlavostí.

A jestli to neznamená být mladý, tak už nevím, co.

Pokud nejsi žena, jsi snad místo? A pokud ano, přiviň mě k sobě a šeptej mi, jaké. Jsi to místo, jehož ozvěna na mě dopadá o chvílích, kdy to nejméně čekám. Svléknu ze sebe jen triko či otevřu dveře a na prahu té změny ucítím starou melodii, na niž jsem již téměř zapomněl. Propojí se mi s Tebou. Chladné, slunné ráno na pláži a něžnost beze slov. Foukal vítr, měla jsi svetr a usmívala ses, i beze mne. Stal se ze mne romantik; popisuji v posledních měsících čím dál častěji nebesa a západy slunce, vítr se stal mou neoddělitelnou součástí a sny o moři a jeho šílenství mi nenechávají spát. Rád se k Tobě vracím, protože jsi pro mě tím vším, jsi má největší slabost a nejsilnější jistota. Jsi tím posledním místem na celém širém světě, které ještě nepokryl beton a cement a nepostavili na něm nákupní centrum. Jsi tím místem, na němž jsem si jako dítě hrál a jako dospělý na něm ležím v trávě a koukám se na mraky.

Pokud nejsi ani místo, jsi snad jen stavem mysli, náladou a myšlenkou, či snad citem? Jsi šílenství, má drahá Aurélie, anebo jen smutek? A pokud jsi obojím, jsi bedřichem, protože v bedřišení není lásky, ač se tak tvářím a tak vzdychám – trpná láska, která se jen cítí, není skutečná.

Trápím se, jak jinak. Myslím, že už takový zkrátka budu. Tíží mě neumlčitelný šepot a další a další ospalá rána. Někteří lidé žijí dobré životy, někteří dokonce životy angažované. Co může být však horší, než shrnout svůj život jedním jediným přídavným jménem.

Mám na sobě okrový svetr a tmavomodrý kabát. Fouká vítr, ten od moře. Poznáš ho tak, že nevyhání, naopak vyzývá. Procházím se po místech, které jsem kdysi nazýval svým domovem. Štěrk pod nohama křupe v pravidelném rytmu, jenž se pomalu, ale jistě synchronizuje s tepem mého srdce. Stromy zestárly a nevyrostly.

Ano, trápím se. Ten dům je už opuštěný. Říkalo se, že se v něm zabydlel někdo jiný, ale to byl jen odkvět, ozvěny dávných dní a vzpomínky, co pomalu uhnívaly v zaprášených chodbách, dokud nevrostly do zatuchlých koberců a zvlhlých zdí.

Zhluboka se nadechnu moře, protože ten dům není tím, o čem jsem chtěl mluvit.

Není času k žití. Opakuji neustále dokola a dokola ty stejné fráze, abych na ně nezapomněl a konečně je vytesal do svého myokardu se skálopevným přesvědčením. Jedna věc je vědět, druhá cítit. Možná však tvé prastaré tělo chápe víc, než tvá naivní, přechytralá dušička, a tak trousím za sebou další a další hlavy… Ale stále, není klidu k žití. Upouštím kohoutku své nabobtnalé duše a z mých úst vypadávají místo zubů perly. Zrovna včera se stalo, že mi přiběhlo několik šťastných, ach tak šťastných divohořských dítek do cesty a s nadšeným úsměvem od ucha k uchu se mě ptalo, zda si mohou ty perly ponechat. A víte, co je nejhorší/nejlepší? Že já ty perly už nepoznával.

Chci být svobodný a být svobodný znamená zemřít a zemřít znamená žít naplno. Podívám se na horizont a nevidím konce těch rudočerných vln a černobílých karnevalů. Stoč se do klubíčka a dýchej. K životu je zapotřebí jen vítr, nic víc. Jen ty (a já) a vítr (a Julie vzdychne, až jí srdcem proletí kulka).

Po nocích mívám hlas jako Damien Rice, ale nikdo mě nikdy neslyšel a jak by mohl. Usmíváš se na mě, když sedíš na koberci uprostřed mého pokoje, hřeje ti kůže a tvými vlasy prostupuje světlo vycházející ze vzpomínek. Pozvala jsi Bjólfura Belgísona na čaj, ale jak by mohl.

Zeptej se sama sebe, zdali jsem šťastný. A pak tě k sobě přivinu a budu ti dýchat na krk, jako už tolikrát.

Odveď mě do noci

Je velké ticho, to po výbuších,

po prázdných postelích a po všem.

Dovol mi se nadechnout vlhka noci,

zmírám tu žízní.

Nikdo nezná mou vůni po výbuších,

po prázdných postelích a po všem.

„Odveď mě do noci,“ šeptám

tam, kde tě sledují jen sovy

a hlídají, ať neusneš dřív

než při východu slunce.

„Odveď mě do noci,“ se ptám

šátrám dlaněmi v dusnu

všech zbabělých večerů.

Vím, že cesty není.

Vím, že není cesty do noci

a přesto říkám: ODVEĎ MĚ DO NOCI.