Zaškovo budoucno a co je v něm obsaženo


Blogový příspěvek o tom, co není.



  ... A nyní něco lehčího.

  Inspirován svým Mužem jsem se rozhodl sepsat vizi svých úkolů a cílů budoucích. Budoucno sice není, ale každý nosíme brýle na dálku a i já vidím na horizontu před sebou nezřetelné obrysy fragmentů světů, jež budou jsou.

*Napsat Koleje života, nového Egoistu a další knihy. Múzy světa, milujte mne!
*Vydat Školu života v nakladatelství. Byl by to dobrý pocit.
*Odjet na Island sám i se svým Mužem.
*Naučit se islandsky. Ég skal!
*Přečíst si knihy, spoustu knih. Atlasova vzpoura, Zámek, Tak pravil Zarathustra, Mumínci, Hledání ztraceného času, ...
*Naučit se lépe vařit. Nemůžu žít celý život o zmražených pizzách, sic to zní velmi lákavě.
*Více milovat lidi, kteří si tou zaslouží.
*Být sám sebou. Život mě neustále vyvádí z omylu té představy, již o sobě chovám a já se ptám každý den sám sebe: jsem tohle já? Je tato otázka vůbec na místě, či se jedná jen o zdráhavost akceptovat to, jaký jsem? A zdalipak je lepší se tříštit svými city v životamžiky, či sám sebe kultivovat v člověka velikého?... Tak mě tak napadá, že možná sám sebou začnu být ve chvíli, kdy se o to přestanu snažit.
*Nebýt šedochodcem. Což jde ruku v ruce s...
*Nežít šťastný a spokojený život. Štěstí nabírá hodnoty až v kontrastu se smutkem, jímž občas procházíme.
*Žít na Ísílu a trávit dny v Nuithavnu. Myslím, že život je příliš krátký a drahocenný na to, abych trpěl společenské nutnosti a konvence pomíjivé doby, do níž jsem se čirou náhodou narodil - vlastně abych trpěl současnou společnost a mašinérii jejího zeitgeistu celkově. Škola, práce, důchod. 8 hodin spánku - 8 hodin práce - 8 hodin volna. 5 dní týdne pracovat a 2 dny sbírat síly. A co jiného tu je? Jen prázdná revolta ztracených. Ale když pomyslím, že já budu tím, kdo na sklonku tohoto života zemře, dopadá na mě legrační absurdita s hořkým nádechem. Rád bych se tudíž zřekl celého světa a odhalil pod jeho hávem svůj vlastní. Cítím ho, všude kolem sebe, stačí ho jen najít. Existují světy jiné, než je ten, který vidíme na každém kroku - ten totiž pozoruji každý den a čím dál častěji mě napadá, že vlastně vůbec nechci být jeho součástí, ačkoliv vím, že tato nevole mě zahubí. Nicméně chci hledat a ucítit každý pád na držku. Zároveň však vím, že někde v horách svítí můj maják polární září a že život není o tom, jaký skutečně je, jako spíše o tom, jak jej vnímáme. To znamená:

*,,Můj cíl již není místo, nýbrž nový způsob nazírání." - Marcel Proust























Komentáře

  1. Anonymní18. března 2015 v 0:57

    Krásné. Moc krásné. / Naučit se vařit a Přečíst spoustu knih, to bych si měl do svého seznamu přidat taky.

    OdpovědětVymazat
  2. tualkraplak18. března 2015 v 1:47

    Nežít šťastný a spokojený život.
    drahý, nerouhej se ....nerouhej, právě, že ty máš a my všichni v týhle době, takový šance, který dřív nebyly ! takže ty můžeš cokoliv, půjdeš-li si za tím , nic Tě neomezuje, pokud tomu uvěříš, takže nepiš :Nežít šťastný a spokojený život, protože to nejsou osmihodinové směny, je to takové, jaké to uděláš . šanci na to máš . máme se jak prasata v žitě ! tak nenadávej , pusinku*

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

TRANSMELANCHOLIE ANEB JAK FRANC BAŠTA K LÁSCE PŘIŠEL

Obrázek
  Transmelancholie aneb Jak Franc Bašta k lásce přišel Tak mi vyšla kniha, tentokrát doopravdy. Koupit ji je možné  zde . Případně ve všech knihkupectvích. Po transplantaci srdce se Franc Bašta probouzí se zvláštními pocity melancholie. Brzy vyjde najevo, že mu bylo nedopatřením transplantováno srdce zlomené nešťastnou láskou k někomu, koho vůbec nezná. Nezbývá mu než se vypravit napříč Českem a odhalit, do koho byl jeho dárce zamilovaný. Ve světě, kde se současná doba střetává s pohádkami a živým folklorem, ve světě transplantovaných zlomených srdcí, prokletých manželek, moudré mluvící zvěře a čertovských bankéřů však není nic takové, jaké se zdá! Napsal jsem ji před šesti, sedmi lety... takže už to tolik neprožívám, ten pocit, že existuje, že je na světě, venku, už jsem si odžil, když jsem ji tehdy napsal. Vidět ji fyzicky je dobré, člověk je hrdý a je krásná, vypadá jako sbírka básní. Moje. Ale jsem zvědavý, co na ni řeknou lidé, to mě asi těší nejvíc - když se někoho dotkn...
Další informace

þœ

Obrázek
  z tvých hor  je mi do breku a slunce naposledy vydechlo mi v náručí * loučíš se se mnou jako osika a jediné, nač myslím, je, že musí existovat poslední list na podzimním stromě * a z větru chce se mi plakat... přivál mi dávné dny bez cejchu čísel (domov tam, kam fouká) * vločky padají jako by klouzaly po fasádách pomaloučku a tlusťoučce jako vykrmená perská koťátka * dokážeš si představit tiché kroky po písčité cestě k moři mezi trsy trav a tam rakytník brána duny počká pár desítek let. Víc ne. A já to stihnu přísahám, že jsem                                 na cestě
Další informace

Branou ostružiny

Obrázek
  Zavírám v srdci každou krajinu. Pokud bych se narodil jako pták, byl bych něco malého, co nelítá, a dával to jiřičkám, sýkorám za vinu. Schody z ropy a vzduch jak melasa, zatnout zuby a nadechnout se. Teď vložit rým, teď říct něco jako „masa“ a v lepším případě použít slovo „krása“. Když mi bylo šest, sousedův chlapec si sundal triko v zahradě. Mně bylo též vedro, ale strach mi nedovolil... z představy spálených ramen. Když mi bylo dvanáct, sousedův chlapec umrzl na poli za chatou. Stal se kamenem, stal se prvkem krajiny. Po kapsách trnky. Ruka na klice bytu gilotiny, každý rok teď leží na schodech jako něco, co se obchází, jako špína. Najít tak krajinu, která se nezavře při mém kradmém pohledu. Najít tak čas bez hodin a domov bez místa. „Můj domov již není místo, nýbrž chvíle.“ Chvíle jako krajina roztoužená soumrakem. Kolikrát tahle slova ještě vhodím do ticha? Jako mrštit růží do noci, tančit valčík v bezmoci. ...
Další informace