Večer v klubu, I. část: Candace Bouvard, Rembrandt Remeque, Lawrencette Liddle

Spoilery k Rozhněvaným malým dětem.

JSTE SRDEČNĚ ZVÁNI

NA OFICIÁLNÍ PRVNÍ LIMBÁL

(s možným čajovým vzdychánkem poté)

V KLUBU „U STEPUJÍCÍHO VLKA“

P.S.: Pomatení, polibte si prdel!

Candace Bouvard, Rembrandt Remeque, Lawrencette Liddle

Prolog (Candace Bouvard) | Peace Of Mind – The Jezabels

Bohovu róbu ten večer zakrýval satén melancholie a nám se již z dáli ozývala znovunalezená dvacátá léta, jejímiž žilami probíhaly slabé elektrické volty, směřující od srdce do kořínků vlasů, konečků prstů a vrcholků bradavek všech dívek. Z Prisky se mezitím odlupovala kůže a odhalovala tak novou ženu dříve nepoznanou. Asi to byly tepy hudby, jež pomalu svlékaly z jejího těla všechnu současnost a odhalovaly tak neměnnou věčnost mládí, skrytou pod zatuchlými nánosy každodennosti. Brzy pak přede mnou nestála Priska, nýbrž, jak jsem se později dozvěděl, Candace Bouvard, herečka z třicátých let, původem z Francie. Když jsme se zastavili před klubem, všiml jsem si, že vlasy již neměla ryšavé, naopak v nich zapadlo slunce a ty tak ztmavly do bronzové černě. A na rozdíl od Prisčiných vlasů, ty Candaciny tvář neskrývaly, nýbrž byly jejími okvětními listy.

Vzpomínám si ještě moc dobře na klub U Stepujícího vlka, do něhož jsme kdysi dávno zavítali s Leškem. Jak si však tyto dva kluby byly cizí! Tento byl zapomenutým koutem dávné přítomnosti, zůstal stát na místě vytržen z času a prostoru sny svých melancholických návštěvníků. Byl ideou skutečného klubu, a proto jsem věděl, že pakliže existovalo místo, v němž by bylo možno Leška znovu nalézt, byla to rozhodně fantasmagorie tohoto baru.

Zůstali jsme stát před klubem. Opodál postávala mladá žena a muž, vroucně se k sobě tisknoucí, jinak jsme byli sami. Candace si mne změřila pohledem.

„Nebuď tak smutný. Kdybych Tě odtamtud nevytáhla, zarostl bys mechem.“

„Bylo by to lepší. K čemu teď žít.“ Přetáhl jsem si přes hrudník klopy modrého manšestrového saka a klesl s bradou. Candace se mi vysmála.

„Kvůli tomuhle.“ pokynula k mladému páru. Muž držel své horoucí rty blízko ženina krku, ale nelíbal ji, sál z ní vůni. Jeho drahá ho s třesoucí se rukou hladila po pečlivě vytvarovaném účesu napomádovaném vzad a její kolena byla přelomená v půli; jen muž ji držel na nohou. I přesto se usmívala.

„Nemám sílu.“

„Nikdo po Tobě nechce, abys miloval. Ale zamilovat by ses mohl.“

„Možná máš pravdu. Možná bych se měl prostě zamilovat a dát už kurva pokoj…“ Stahovaly se mi žebra. Candace zaslechla skřípání v mé hrudi a vlepila mi facku.

„Na tohle není čas. Tenhle večer stejně zapomeneš, neboť není skutečný. Tak co kdybys přestal být na chvíli Remek a byl třeba…“ zamyslela se a zapálila si tenký doutník, „… Remeque?“ Zvedl jsem k ní zrak. Pár milenců se akorát vracel do klubu a já tak na okamžik zahlédl lesk a bídu mládí, linoucí se na vlnách lehkých jazzových melodií.

„To není moc originální.“ pravil jsem a ona se zachichotala – chichot, jenž byl u Prisky naprosto nepřípustný, vzhledem k její osobnosti. Či jsem ji zkrátka jen neznal? „Tak se mi líbíš. Tak šup, běž dovnitř, já dokouřím a jdu za Tebou. Všichni už na Tebe čekají.“

„I oni?“ zeptal jsem se. Chvíli mne beze slova pozorovala.

„… Remequ, tenhle večer není o tom, abys je našel. O tomto večeru se musíš bavit. Je Ti to jasné? Jinak tento večer zahubíš.“ Veškerá lehkovážnost vyprchala stejně, jako předtím Prisčina povaha. Nakonec jsem jí přikývl a vešel do toho jiného klubu U Stepujícího vlka.

Rembrandt Remeque | I Don't Love - Have A Nice Life

Pod pianem spal náš hostitel a u okna seděla žena kouřící tlustý kubánský doutník, píšíc dopisy nikdy neodeslané – sloužily pouze k vylití těch nejšpinavějších či nejjasnějších barev z hrudníku.

Židlí a stolů bylo poskrovnu, většina z nich byla sklizena. U přístěnných polstrovaných sedadel se stolky, připomínajících vlaková kupéčka, posedávali sprostě mladí a popíjeli – muži koňak, ženy víno – pohupujíce svými hlavami. Každý z nich byl tak unikátní, neboť byli inverzní verzí sebe samého; byli nocí svého těla a dnem své duše. Převrátili se naruby, pročež jejich těla a oděv sálaly osobitostí a skvostnem, zatímco jejich duše byly jedna jako druhá. Tento večer to však nevadilo; protože všichni jsme byli mladí a to bohatě stačilo.

Všude jsem cítil třpytivý závan dvacátých a třicátých let; každý bok, lýtko, šlachovitý krk a žilnatá ruka voněly popraškem modravého zlata swingu. Přesto nikdo nenapojil včerejšky na přístroje a nevozil je před sebou na vozíčku – modrozlatou vůní jsme se sice obalili, ale nebyli jsme již naivní jako naši předchůdci. Když se člověk totiž v opojení zastavil, ucítil krom toho parfému třpytu a záře i hnilobu budoucnosti, tak typickou pro naši generaci nultých let. Nebyli jsme mládím hloupí – byli jsme mládím dekadentní. My jsme nežili dávnou minulostí, nýbrž jsme ji smíchali s naší přítomností a vytvořili tak věčnost. Proto měli muži podholené účesy, barevná tetování a vousy, ale zároveň tvídové vesty, kšandy a pomádu ve vlasech. Proto měly ženy svobodné vlasy, legíny a odhalená stehna, ale zároveň dlouhé korálky, štíhlé šaty a cigarety ve špičkách.

Procházel jsem kolem hloučků hovořících a mířil si to k baru. Na parketě se zatím netančilo, kapela zatím postávala u svých nástrojů a bavila se; hudba zněla z reproduktorů a sloužila pouze k podbarvení chvil, splétala je zlatými nitkami a držela je pevně u sebe. Ucítil jsem závan severního větru a dotyk zvlhlé mlhy, když jsem prošel kolem skupinky neznámých lidí, bavících se anglicky. Krom onoho páru milenců, jež jsem viděl se objímat před klubem, byli mezi nimi i vousatý blondýn a platinová plavovláska se skořicovými pihami pod očima, jež hráli s Leškem v divadle. Jeden z jejich přátel v kroužku, brýlatý brunet, se mne na okamžik dotkl očima, ale s nimi pak sjel zpět ke své přítelkyni, drobné rudovlásce s modrým tulipánem ve vlasech a téměř neviditelnou pihou na nose.

„So where is he?“

„He left for Iceland again…“

„Not again! I don’t understand him –  we‘ve been given an opportunity to be alive and together again and he wastes it like that?“

„It’s not a waste for him, my dear.“

Všiml jsem si, že u baru stálo malé děvče, které poskakovalo a snažilo se nahlédnout za bar. Když jsem k němu přistoupil, uvědomil jsem si, že to nebylo děvče, nýbrž torzo dospělé ženy, čnící z podlahy, v němž se ztrácely její nohy.

„Potřebujete něco?“ zeptal jsem se. Mladé dívce se ve chvíli, kdy jsem na ni promluvil a ona na mne pohlédla, utopily vlasy (rozpluly se lehounce jako desítky ruček do okolí, jakoby pod vodou) a následně odběhla pryč, s nohama v jiném světě, jenž byl očividně posunut o metr níže, než byl svět můj.

„Gilberte? Cidr, prosím.“ Až tehdy, se sklenkou cidru v ruce, jsem se podivil tomu, že znám barmanovo jméno, ale příliš dlouho jsem se tím nezabýval. Rozhlédl jsem se po baru a upíjel cidru. Zjistil jsem to až později, že mi cidr nestéká do žaludku, nýbrž přímo do vlasů a ty vlivem onoho smutného nápoje zrzly. V noci mých vlasů mi jednotlivé černočerné nitky vzplanuly zářivými ohýnky od kořínků až po konečky a má žíhaná hlava zářila tesklivou infekcí celého mého života. Herezář, která obklopovala mou hlavu, přilákala k něze mých tklivých gest spoustu žen, dojatých mou mladistvou trýzní a ztrápeným výrazem. Tušily, či spíše doufaly ve velkou bolest, aniž by věděly, že mou tvář nejizvila agónie, nýbrž apatie, že mé oči neuhýbaly ze studu, nýbrž z nezájmu, že mé srdce nebylo zlomené, nýbrž shnilé. A co za blázna by chtělo ze stromu utrhnout hnijící plod?

„Miluj nás!“ zvolala jedna vlámsky. Blondýnka, černé šaty, krátké vlasy, špičatý nosík, chorvatsky modré duhovky. Candaciny oči odstrčily všechny v cestě a natočily mi k ní bradu. Stála na druhé straně místnosti, usmívala se a čekala můj tah. Ale já neměl po ruce žádných mincí, pročež jsem protrhl závoj iluze svobodné volby a ocitl se tak na stropě, kde jsem ulehl a pozoroval dění pode mnou, se skleničkou cidru na prsou, zhluboka dýchaje.

Lawrencette Liddle | Sjonarspil - Rökkuró

Zdalipak bylo něžnějších mužů, než těch stepujících? Jak mě halili do svých tužeb a svlékali z mé přirozenosti, cítila jsem se opět v kontaktu sama se sebou. Rozhodla jsem se tento večer strávit láskou, vášnivou, bláznivou láskou, neboť jsem jí v pošetilosti svého mládí zavrhla a hledala na rubech dní pomyslnou surrealitu a hloubku, aniž bych věděla, že svět je plochá deska, ne koule.

Nikdy v životě jsem si nepřipadala tak krásná, možná proto, že jsem vlastně vůbec živá nebyla. Vlasy mi částečně zbledly do původní barvy – většina mých loken měly nebesky modrou barvu, tu a tam se mezi nimi táhla silně nostalgická modř či naopak má přirozená béžová. Mé pomerančové šaty z flanelu šustily pod nenápadnými dotyky očí, tak drzých a vyzývavých, horoucně vášnivých. A jak jsem jen omládla a zestárla zároveň! Tak krásně jsem omládla a zestárla, bylo mi auréliovských sedmnáct, prokletá to léta, doba nejvyššího rozkvětu ženskosti a odkvětu dětskosti. Měla jsem krásně kulatá ňadra, zakulacené boky, ale ve tváři se mi stále zračily rysy dvanáctiletosti a mé drobné dlaně stále držely víno s bázlivostí.

Nemyslela jsem ani na Remka, ani na Leška. Dokonce jsem i odháněla vzpomínku na mé dítě a na Vínu. Přála jsem si být na chvíli prostě sama sebou, chtěla jsem být svobodná ve svém já, bez jakýchkoliv závazků či okovů – a povězte, vy, šlápci a šlapky, copak jsem toho chtěla moc? Mé přání mi bylo naštěstí splněno, s novým jménem přišel i nový kožený kabát, zbrusu nový, ne z druhé ruky – ty totiž krvácí.

V rozbřesku nových radostí se konečně rozehrála hudba. Chopila jsem se jednoho z mužů – nezáleželo mi na tom, kterého – a stáhla ho na taneční parket s sebou. Nultá generace vykvetla v tu elektroswingovou v několika tónomžicích; z nenadání už byl parket plný rozjařeného mládí, tepal v rytmu boogie-woogie a lindyhopu a přetékal slaďoučkým medovým potem a marcipánovými parfémy, muže střídal muž, jeden drzejší a nestoudnější než druhý, ale s alkoholem v žilách se tak snadno miluje. Plula jsem tanečními kroky s dušepeřím v lýtkách a vykvetla jsem v růži ve chvíli, kdy si mě jeden z mužů přitiskl ke svému rozkroku a já ucítila všechnu jeho vášeň. Odér kacismu a zápach mé vlastní smrti, jímž celá ta sekunda zaváněla, mi však vzepřely šťávy a já se od muže odstrčila, klopýtajíc se z parketu pryč.

Téměř jsem se roztříštila o bar, ale má tvrdohlavost mě uchránila. Objednala jsem si cidr a zhluboka dýchala. Došlo mi, že tohle nebyla ta láska, kterou bylo zapotřebí nalézt; milovat tělem, to jsem uměla jako málokterá, ale milovat duší jsem se nikdy nenaučila. Vypnul se mi hrudník a já prohnula páteř; zhoupla jsem se na špičkách svých bot jako balerínka vzad, znovu jsem téměř přepadla přes okraj svobody, nicméně tentokrát mě zachránil fakt, že jsem před sebou viděla otisky svých vlastních stop v písku. Zatočila se mi hlava, proboha: „My lidé milujeme, šíleně milujeme, dokud neupadneme, a pak znovu.“ zašeptala jsem, však v jiném hlase, hlase, jenž ohraničovaly rudé rty ženy s havraními vlasy. Toto zjevení se mi však v mžiku rozplynulo, přesto jsem se svůj přízrak vydala hledat, sic podvědomě. Zabloudila jsem na záchodky (Slečno, pojďte si zatančit! – Polibte si prdel.) a zírala na svůj vlastní odraz v zrcadle. Pohladila jsem se po tváři. Byla jsem skutečná, aniž by mne kdokoliv miloval.

Z jedné z kabinek vyšla rudoretá žena s havraními vlasy. Byla oděna do gobelínových šatů a krátké, vlnitě vytvarované vlasy jí vytékaly zpod gobelínového čepečku z dvacátých let. Nosila kolem sebe silnou, ale zatuchlou auru Ženskosti. Byla to Edithina idea, Edeline Le’Cumours – první z jednojčat, to, jež odešlo do města a jehož osud skončil tragédií. Nevěděla jsem jistě, proč jsem věděla, kdo je, ale napadlo mne, že jsou si naše osudy možná podobné.

I ona zřejmě věděla, kdo jsem, neboť si mě pečlivě prohlédla a přežvykovala v ústech slova, jimiž by se mnou mohla zapříst konverzaci. Snažila se působit příjemně, ale nedařilo se jí to; na to měla příliš upřímnou povahu. Na druhou stranu si mě prohlížela s neskrývaným zájmem, tudíž by se nedalo říct, že by mě okamžitě odsoudila, spíše se zdála být silně zdrženlivá, hlavně kvůli jejímu samotnému osudu, jenž jí potkal. O limbále však bylo pošetilé být tím, kým jsme byli – tento večírek sloužil naopak k tomu, abychom byli pouze tím, kým chceme být.

„Dobrý večer, slečno Liddle.“ pozdravila mne. Podívala jsem se na ní v odraze zrcadla.

„Dobrý večer. Líbí se mi Vaše šaty.“ Ženě zpod čepečku vyrazilo sluneční světlo, které se jí odráželo v lesku vlasů.

„Ach, ty Vaše se mi také moc líbí! Jste půvabná.“ řekla a otočila se na mne. Hleděli jsme si do očí, bez pomoci zrcadla. Dolehlo k nám nemístné blues, ale já jej nevzala na vědomí, dokud naň Edeline neupozornila.

„Ten hlas poznávám, patří ránu a jeho slunečním paprskům, nechoďme tam.“ řekla a přinesla z kabinky skleničku a láhev Château Palmer.

„Vy tu pijete sama?“ zeptala jsem se a až posléze mi došlo, že tato otázka nebyla úplně vhodná. Mladá dáma se zpočátku zakabonila, ale pak jí očima projelo pár světel a ona se zasmála.

„Ano, ano, sama! Zavřela jsem se sem, když vešel dovnitř.“

„Ruben?“ Odlila si sklenku (plnou, až téměř po okraj) a nabídla mi také. Nastavila jsem jí prázdnou skleničku, v níž jsem měla předtím cidr. Koukala na víno, jak stéká po skle (až téměř k okraji – vykulila jsem oči, ale nic jsem neřekla).

„Ano.“ odpověděla a postavila láhev. Složila jednu ruku pod hrudník a loket druhé ruky, v níž držela víno, si o ni opřela. Martyra se usmála a oči se jí nechvěly.

„Proč? Jste Edeline, ne Edith.“ zeptala jsem se.

„Ale on je stále Ruben,“ odtušila mi a pokynula sklenkou, „připijme si. Na lásku!“ Pozvedla víno. Ano, na lásku. Na tříštivou, sebestřednou, egoistickou, vášnivou, zhoubnou. Naše osudy nebyly podobné, právě naopak, byly zcela opačné, přesto nás spojovala destruktivní láska, odhodlanost milovat naplno a bezhlavě, šíleně. Jediný rozdíl byl v tom, že ona milovala do vyprahnutí duše a já do vysušení těla.

Pootočila jsem zrak a uviděla v zrcadle Vavřínu Menšíkovou a Edith Colcest. Náhle mým horkým tělem projel chladivý mořský vítr, co vyšplhal na planiny suchých trav po kamenitých útesech, poupata růží na mých žebrech se rozevřela, poprvé probuzena něčím jiným, než teplem druhého těla, a já si v dušmíru přiťukla se svým odrazem, avšak s tím, který stál přímo přede mnou – v gobelínových šatech.