Zaškův blog

Otec se vzpomínkami a syn bez nich. Inspirováno hudebním projektem Clone . Dětský pokoj, večer Stydím se za to, úpěnlivě, ale nemám rád zelenou barvu. Mnohem raději bych modrou, ne tu blankytnou, ne nebeskou, nýbrž tmavě modrou, tu oceánskou. Viděl jsem ji na obrázcích v encyklopedii v poličce knihovny toho Chlapce. Ach, ne… Otec přece říkal, že se jmenoval Louvel. Ale ne! Zacpal jsem si ústa a rozhlédl se kolem dokola s vytřeštěnýma očima, naštěstí v pokoji jsem jen já a spousta rekvizit mého minulého života. Ano, mého minulého života, jelikož není to knihovna Chlapce, ani knihovna Louvela, nýbrž knihovna má. Ano, má. Ach, to jméno zní tak cize! Rozhlížím se po světě, kde jsem cizincem a cítím, jak mě oči každé hračky a plyšáka pečlivě pozorují a hodnotí, zdali mé chování odpovídá chování Chlapcovu… ach! Chci říct, mému chování! Brodím se prázdnem pokoje a přijde mi, jako bych kráčel po kolena vysokou vrstvou zmrzlého sněhu. Zastavuji se u noč...

I Remember - Lisa Hannigan Upward The Mountain - Iron & Wine Je nekonečnou, ta mladá touha stvořit sám sebe tím nejpošetilejším a nejprostším způsobem; zamilovat se. Roztéct se jako med v náručí někoho, kdo chce to samé. O tom však bude vyprávět O.O., ne já. Je téměř nekonečnou, ta mladá touha definovat sám sebe tím nejvíce zbabělým způsobem; utéci do míst, kde nikdy nebylo Tvých kroků. První krok do země zaslíbené, jejíž zaslíbenost je však iluzí vyvolanou neznámem. Cítíte to? To vzrušení, podobné tomu, jež je vyvoláváno dotyky, pod nimiž se chvěje svět. Zhmotnit se na půdě, která není pošpiněná Tvými slovy a Tvými činy, kde hlína je čistá jako sklo, do něhož svými kroky vyryješ své ornamenty, a nebe je plátnem, do kterého svým dechem vmaluješ svůj autoportrét. Kráčet bez nutnosti dávat pozor, kam kráčíš a bez potřeby se neustále otáčet, ne tichošlapat, nýbrž skutečně kráčet, to jest svobodou. Kde se ta zbabělá touha jen bere. Přál bych si, vroucně, stát na p...

Není důležité vědět, o jaký večer šlo, co bylo jeho náplní a jeho smyslem. Není důležité, kde se odehrával, není důležité, proč se odehrával a není ani důležité, kdo jsem já. Důležité je jen jedno; shluk belgických dívek v černém, jenž vtrhl na večírek a rozpoutal víření dotyků a polibků. Byly to divohořské jezinky, půlnoční nymfy, bohyně mládí, múzy lásky, Sirény z hlubin měst; Erínye před polibkem a Eumenidy po něm. Zahrada zámku hrála v lehkých luminiscenčních barvách žlutých javorů, jehož listy tepající světlem dopadaly na vlhkou trávu velmi opatrně, aby nenarušily tikot hodin. Mlha voněla mokrým dřevem a zetlelým listím a ve svém objetí svírala secesní zámek, z něhož se ozýval tklivý Ženský zpěv. May God bless you and keep you always. May wishes all come true, may you always do for others and others do for you. May you build a ladder to the stars, climb on every rung and may you stay forever young. Forever young, forever young...

Ukázka z knihy Egoista. O světě, kde je láska daností a samozřejmostí. Byl pozdní podzimní podvečer, listopad. Mollice šila a já stál na balkóně se skleničkou koňaku. S pohledem upřeným na omítku protější bytovky jsem necítil zhola nic. Těchto podvečerů již bylo stero. Stero bylo taktéž polibků a milostných aktů. Ve večeru, v němž vzduchem proplouvaly unesené děti stromů, jsem, jako již tolikrát, pocítil tu náhlou touhu utéct. Utéct od Mollice, co nejdál, od té dívky, již miluji a zároveň tak hluboce nenávidím, neboť jsme byli predestinováni k tomu, abychom spolu byli. „Jdu se projít.“ pronesl jsem, aniž bych čekal na její odpověď. Vyšel jsem z apartmánů a zahleděl se na konec ulice, zalitým mlhou. Kam? Není kam, všude mě doprovází, ruku v ruce se mnou chodí má Žena, ta, jež mi byla předurčena. Před tímto rozsudkem není úniku a nejhorší je jeho samotná pravdivost. Ano, skutečně ji miluji. Ano, skutečně se ke mně hodí. Ano, skutečně i ona mou lásku...