Nikdo #1
Hikikomori - Crywank Léto konečně umírá a to, co vidím, když zavřu oči, spatřím nyní i pokaždé, když roztáhnu žaluzie. Dobrovolný a pohodlný zajatec flísové deky s jasmínovým čajem ve zrezivělé ruce; koukám ven, do světa, jehož hudba mi připomíná spíše táhlé vytí sirén z majáků, ohlašující nebezpečnou blízkost ku Ultima Thule. Všechny dlaně natažené přes světokraj (prsty od barvy, prsty s bříšky tvrdými jako kámen, prsty od inkoustu, prsty od razítkové barvy) jsem přesekl v zápěstí bedřichovou rubínovou sekyrou a vyvěsil si je po stropě, tudíž/abych ve světě bezrukých dokázal jen já, s dvěma dlaněmi a deseti prsty, otevřít dveře. Škoda jen, že mé ruce jsou svázané za mými zády (což jsem si však udělal sám, ale to je tajemství). Žeru, dokud nebleju, abych ze sebe dostal malé Zašky s velkými hlavičkami, kteří se mi koupou ve šťávách. Doposud jsem však ve svých zvratcích vždy nalezl jen střípky své duše, jež musím pečlivě skládat zpět - praskliny jsou nicméně vidět...