Někde #1

Daniel's Blues - Strand Of Oaks

  V poslední době nudím sám sebe. Jsem sebou nejen znuděný, ale také otrávený. Nebaví mě trhat si stromy z krku (jejichž plody pojídají jsoutuníci), nebaví mě ta černá mlha těkající mi od panenek očí, v níž hledám tvary vysněné, nebaví mě vymyšlené vzpomínky, v nichž hledám vzory, dle nichž bych mohl lépe žít.

  

  O víkendu byl Zašek Někde. Už když seděl v autobuse vedle svého teta/své strýcy a uviděl v obrazovkách novou spomínku (směrem dolů), promnul si oči. Autobus zeschrödingoval; byl zničehonic prázdný a plný zároveň.

  V posledních několika dnech jsem si fotil věci velepříjemné na dotek. Takže:

Mám semínko tohoto stromu, ale nechci
si ho zasadit, nevím proč. Přitom ta kůra
je tak báječná. Občas se zastavuji a pokládám
na ni ruku, ačkoliv jsou všechny tyto stromy
v centru města. No jo, blázen.

Zasadím si je do květináče, který umístím k otevřenému
oknu a budu pozorovat, jak se zlehounka kolíbají
ve větru.

ZABOŘIT PRSTY A ŘÍCT JÉÉÉ.

Flísová deka od ohniště.

Stůl v hospodě. Tančil jsem valčík na irské písně
a hledal trávu na chodníku před hospodou.

LILIE: Mám takovou teorii.
ZAŠEK: Povídej.
LILIE: (zadívá se na Zaška a potahuje z cigarety) Ne..
ZAŠEK: Jen do toho, když už jsi to načala.
LILIE: Pasteur si myslí, že jsi rád, když s námi můžeš být, že se vůči nám otevíráš. Já si myslím, že... No,
jakože... Já nevím, jak se vyjádřit.
ZAŠEK: (upije piva) Zkus to, poslouchám.
LILIE: No jako... Já si myslím, že spíš zkrátka jen zbytečně nemluvíš. Že když nechceš mluvit, tak
nemluvíš, že prostě jsi raději zticha, než abys něco říkal, co tě nezajímá. Že nemáš potřebu za každou 
cenu furt mluvit.
ZAŠEK: (zasměje se) Aha. To je zajímavý.
LILIE: (potáhne a vyfoukne kouř, stále pozoruje Zaška, čekajíc na odpověď)
ZAŠEK: Ve skutečnosti ale jen neumím s druhými lidmi mluvit. Nikdy jsem to neuměl. Není to žádná 
ctnost, že jsem raději zticha, že nepotřebuji mluvit. Neumím se s lidmi bavit, nemám jim co říct, moje 
ústa jsou prázdná a tichá, já jsem prázdný a tichý, jsem vlastně docela nudný. Takže... (smích)... 
nic takového. Je to mnohem prostší, Lilie.
LILIE: (zklamaně) Aha...

Žatecká brána v Lounech - jestli tam někdy
budete, sáhněte si. Připomnělo mi to
hrad na jednom anglickém ostrůvku mnichů.
Byl z podobného kamene. Obecně mi
centrum Loun ale připomínalo Belgii,
se svými úzkými, osvětlenými uličkami,
drobnými domky a bláznivým větrem,
co si s námi hrál. Ztrácel jsem se tam
a míval tu a tam pocit,
že jsem skutečně někde hodně daleko, u moře,
někde, kam patřím.

Věc velepříjemná a velevoňavá.
Tuto šálu jsem si vypůjčil od jedné
kamarádky. Voněla jako Francie.
Jedna z Žen (ta, jež miluje námořníky),
nevěděla, jak voní Francie. Dal jsem
ji přičichnout. Už to ví.

ORLICE: (opile s cigaretou v ruce) Asociace... Asociace, ano?
ZAŠEK: (smích) Poslouchám.
ORLICE: (vyfoukne kouř)... Takže... Chlap... kluk. Kluk. Na jevišti skutečný, na ne-jevišti jiný.
ZAŠEK: Co tím myslíš?
ORLICE: (mžouravě pokukuje po okolí, pak znovu žvatlavě promluví) Když hraješ, tak jsi skutečný,
ale jinak... (natáhne z cigarety) zaujímáš pózu. (vyfoukne) Teď ty...

Zašek je hercem v realitě a člověkem v divadle. Jak jinak! Teatrismus vládne! Na to si připijeme, 
dvěma jägermeistry a jednou becherovkou, protože jinak bychom byli ticho a ticho zabíjí, 
přátelé! A pak se zhulíme. A zítra jedeme znova a znova a znova a znova, dokud nebudeme vydechovat 
cigaretový kouř, aniž bychom kouřili a dokud nebudeme chcát čistkou dvanáctku.

Čemu jsem se naučil:

BÝT DOSPĚLÝ ZNAMENÁ PÍT PIVO S CHUTÍ