Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2014

Dopisy Strachapoudu, IV.

Obrázek
Drahý Strachapoude, slyším Tě mezi zdmi. Slyším Tvé naléhání, Tvé steny, Tvůj smích. Ve stěnách se tvoří praskliny, z nichž vytéká černá žluč, která rozežírá malé děti na pouhopouhé sny, lehce se vznášející nad zemí jako bludičky… Koliko rodičů již takto ztratilo své potomky – a pověz, Ty, Ty velevěčný – co jim máme říct? Šeptáš mi o mnohém. Zpoza rohů mi slibuješ nové světy, jejichž vůni mám údajně cítit každé ráno, jakmile se probudím. Avšak věz, že jedinou vůni, kterou cítím, je zápach mého potu, jímž se probouzím zmáčený po každé noci protkanou nočními můrami. Chodbami hradu proplouvá stesk nebohých sluhů bez pána, neb jejich ruce nemají se o koho starat. Ty postupně uhnívají a jejich maso odpadává z kostí. Ulice královského města jsou liduprázdné, jen potulní vlci jimi bloudí a přehrabují se v odpadcích. Nutno říct, že ode dne, kdy z Velké divohořské propasti povstal Zachariel a tato rána v říši se zacelila, již mnohé se změnilo. Lidé se j...

VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, II.

Obrázek
Pesimistická vize budoucnosti založená na současnosti. Dvě dívky postávaly na stanici metra v podzemí a nechávaly si své vlasy vlát ve větru. Ta vyšší z nich, vybledlá blondýnka, která na sobě měla akvamarínové šortky s fosforeskujícím páskem a volnou blůzu s fotkou popové ikony, pokukovala po zářivých billboardech s reklamami vyvěšených téměř po všech stěnách a sloupech. Druhé děvče, černoška, která divoce ťukala gelovým nehtem po touchpadu svého smartphonu a jejíž suché, růžové vlasy ji neustále padaly do očí, si své kamarádky nevšímala a jen tu a tam lehce vytáhla svou minisukni nebo si znovu nandala spadlé ramínko od matně průhledného tílka s černým pruhem přes bradavky ňader. Náhle se rozezněly sirény a všechny televizory s reklamami rudě zazářily. Zděšení lidé se zastavili a pohlédli na nejbližší obrazovku, na níž se objevovala tatáž sličná žena (blondýnka s plnými, rudými rty) a ohlašovala nové zprávy. „Upozorňujeme šťastné občany ...

Idiotův monolog

Obrázek
  To co plyne, vyplyne. A co vyplyne?   Svět je divnej.   Na světě je jakože hrozně moc lidí, víte? A všichni ti lidi si věří, když se narodí. Tedy, ani si nemusí věřit, protože jednoduše ví, že jsou obrovští. Ale jak stárnou tak se něco s nima děje a oni si musí začít věřit. Věř si! Ti řeknou rodiče doma a učitelé ve škole... Asi se to stává, když máš recitovat básničku před svými spolužáky a ty nechceš. Ale není to o tom, že bys měl strach říct tu básničku před nima, ne, je to proto, že prostě nechceš. Nějaká věc (někde mezi plícema) ti říká: hele nechoď tam... Ale oni ti říkaj jdi tam a řekni nám ji. No jo. Takže tam jdeš a řekneš ji. Bylo smažno, lepě svihlí tlové se batoumali v dálnici   A hned je to špatně.   Měl jsem plyšového medvěda, když jsem byl malej, jojo. A říkal jsem mu Vilmér. Nevím proč, znělo mi to francouzsky a můj děda byl Francouz a měl jsem ho rád, oba. Takže jsem měl plyšového medvěda Vilméra, o něhož jsem přišel když mi...