Dopisy Strachapoudu, IV.
Drahý Strachapoude, slyším Tě mezi zdmi. Slyším Tvé naléhání, Tvé steny, Tvůj smích. Ve stěnách se tvoří praskliny, z nichž vytéká černá žluč, která rozežírá malé děti na pouhopouhé sny, lehce se vznášející nad zemí jako bludičky… Koliko rodičů již takto ztratilo své potomky – a pověz, Ty, Ty velevěčný – co jim máme říct? Šeptáš mi o mnohém. Zpoza rohů mi slibuješ nové světy, jejichž vůni mám údajně cítit každé ráno, jakmile se probudím. Avšak věz, že jedinou vůni, kterou cítím, je zápach mého potu, jímž se probouzím zmáčený po každé noci protkanou nočními můrami. Chodbami hradu proplouvá stesk nebohých sluhů bez pána, neb jejich ruce nemají se o koho starat. Ty postupně uhnívají a jejich maso odpadává z kostí. Ulice královského města jsou liduprázdné, jen potulní vlci jimi bloudí a přehrabují se v odpadcích. Nutno říct, že ode dne, kdy z Velké divohořské propasti povstal Zachariel a tato rána v říši se zacelila, již mnohé se změnilo. Lidé se j...