Čekárna VI.

Seděl jsem s Bedřichem v restauraci Zlatohlavec. Byla to přenádherná restaurace, drobounká, avšak velmi útulná, lidé tam sedávali u drobných stolů a povídali si o světě tam za okny. O tom vzdáleném, vzdáleném, vzdáleném světě někde za tlustými vrstvami jejich každodení. Bylo to tak výjimečné, sednout si a metamluvit o svém životě. Onehdy jsem tam seděl s druhým Bedřichem (první byl už pouhým dítětem – nějak jsem si netroufal chodit po městě s malým kloučkem, brát jej do restaurací a líbat jej).

Bedřich byl zlatohlavec sám o sobě, neboť měl blonďaté vlasy. Jeho suchá, slámová ofina mu padala do zastřených, těkavých očí, od nichž čpěly pohledy směřující k mým modrým, zklamáním zkaleným očím. Vždy uhnuly, všechny čtyři. Nechtěl mluvit, ale musel, protože se to dělává, víte – v restauracích. Bohužel Bedřich neuměl mluvit, jen křičet.

„CO SI DÁŠ?!“ vykřikl s roztaženými rty a napnutým krkem. Cukl jsem sebou, stejně jako většina návštěvníků.

„Prosím Tě, Bedřichu, nekřič.“

„PROMIŇ!“ Nastalo ticho. Ticho tak husté, že jsem lapal po dechu a začal se v něm topit. Položil jsem hlavu na stůl. Pod tím tlakem mi praskla oční bulva. Vyteklo sperma, neuvěřitelně lepkavé a slizké. Lehce jsem se odtáhl, ale přilepily se mi vlasy k ubrusu. Fuj, smrdělo to – jako pivo.

„KDE JE TEN ČÍŠNÍK?!“ zařval Bedřich. Rychle jsem se zase narovnal a zhluboka se nadechl. Projel jsem si vlasy a podíval se kolem. Lidé po nás pokukovali – ženy znechuceně, muži otráveně. Jedné ženě, měla blonďaté vlasy v culíku – byla sama – vycházel od cigarety táhlý, unavený kouř. Něco šeptala. Otevírala ústa. Mluvila, bezhlasně.

„Proboha, nech toho, lidi se koukaj.“ procedil jsme skrze zuby.

„ALE—“

„Sklapni, idiote!“ praštil jsem do stolku a Bedřich ztichl. Složil jsem tvář do dlaní a pocítil, náhle a velmi hluboce, jak se mi vrásky u očí zanášejí prachem ze svých dávno vyřčených myšlenek, dnes již tak směšně a pateticky působících. Horší však byla plíseň, jež obrůstala krev v třetí síni mého srdce. V té síni se dříve často pořádávali večírky (převážně ty swingové), dnes však je prázdná, všechna zábava se přesunula do třetí komory, kde nazí lidé, namačkáni jeden na druhého, nedělají nic jiného, než že se potí. Ta zplesnivělá krev však byla přímým důsledkem citů zachycených v pavučině mezi dvěma mozkovými hemisférami. Bože, ten smrad, ten příšerný, odporný, hnusný smrad… Nebyl tu, byl uvnitř mé hlavy, byl smyšlený a přesto jsem jej cítil mnohem silněji, než cigaretový kouř všude kolem mne.

Podíval jsem se na svého Bedřicha a on mi pohled opětoval, tentokráte neodhlédl. Pochopil jsem, proč až dosud vždy tak učinil - jeho pohled byl prázdný. 

„Prosím, Strachapoude, umlč svůj křik.“ zašeptal jsem do ticha. Jen několikero skleniček se v dáli ozývalo svým pisklavým zpěvem.

  Díkybohu nepromluvil, už nikdy.