VĚČNÉ ŠTĚSTÍ ČLOVĚKA MOUDRÉHO, I.
O apatii věčnosti. Romana probudila z denního snění červená kometa, jež prolétla jeho zorným polem zaostřeným do dáli, na tmavé, štíhlé komíny fabrik. Sklopil dlaň, na níž měl položenou bradu a znovu se pořádně podíval z malého okna třídy na nahou břízu. Aniž si to uvědomoval, zběsile hledal onen podivný zázrak, který ho vytrhl z otupění. Nicméně bříza byla holá, pokrytá tlustou vrstvou sněhu a jediná červeň toho malebného obrázku, jehož obrysy byly tvořeny rámy okna, byla oprýskaná rudá hvězda tyčící se na vzdálené budově. Soudružka vychovatelka ukončila vyučování s tradiční větou „Ať žije pořádek, práce a rodina. Ať žije národ slovanský.“, což všichni chórově zopakovaly, načež poukázala na Romana Romanova Pavlovyče, ať posečká. Roman znervózněl a podíval se znovu z okna – červená hvězda nesvítila, pozadí obrazu zůstávalo mrtvolně bílé. Jakmile veškeré žactvo opustilo třídu, Pavlovyč vyšel k vychovatelce postávající u katedry a pociťoval každým...