Nic #4

Save Me - S

  Jenom jsem v tom mostě stál. Ve vodě pode mnou se docela nedávno utopil potrat v kostýmku klauna. To ráno zářil pod hladinou svou čerstvostí jako měsíc mezi hvězdami; já se rozhlédl, abych - ačkoliv se za to stydím - se přesvědčil, že nikdo není poblíž. Zhluboka jsem se nadechl a ve směru toku řeky jsem vykřikl z plných plic: ,,NEMÁM NIC." neboť mé ruce skutečně byly prázdné.

  Přicházeje domů jsem si všiml kačera. Kačera na naší zahradě, před plotem sousedů, kterým patřil. Chvíli jsem na něj koukal a snažil se pochopit situaci. Musel jsem jej přehodit přes plot, ke kterému mezitím přiběhly veškeré husy a slepice a další nemotorní hospodářští ptáci jako na nějaké představení.
  Dokáže si někdo představit melancholického cynika Zaška, jak pobíhá po zahradě, snaže se chytit kačera a říká mu: "No tak se zastav, chci tě přehodit, co to děláš, chceš se zabít, nebo co? Kam to jdeš, no tak to přeskoč, na co čumíš?"
  K popukání.

  Ze srdce jsem si vyrval cibuli modrého tulipánu, jehož barvu jsem vyždímal a nechal vsáknout do bílých kříd. S těmi nyní chodím po městě a píši na zdi to, co mi po nocích vyvěrá z prostředku mého čela a vsakuje se do polštáře.

  U babičky, v prvním patře, jsem vešel do místnosti, kde jsem si často hrával a spával. Po velmi dlouhé době mi padl zrak na starý ruský psací stroj v rohu místnosti. Byl nefunkční už mnoho let, avšak vzpomínám si ještě dobře, jak důležitě a dospěle jsem se cítil, sedě před ním a řka ,,Nemám čas, musím sepsat tuto zprávu." nebo "Jméno? Aha, aha, Záchodová Štětka... Tady máte výplatu. Víc nedostanete, nesplnila jste kvótu." S úsměvem jsem si před ním poklekl a spatřil jsem, jak ten pradávný stroj sepisoval můj osud ode dne, kdy jsem opustil chodby provoněné lívanci a skořicí a kdy jsem přestal pobíhat po zahradě bos a vdechovat svěží ranní vítr, jenž si provál cestu skrze všechno rosou ověnčené jehličí z lesa až ke mně.
  Položil jsem své dlaně na ten tvrdý, těžký stroj, zavřel oči a pocítil jeho studený hrubý povrch. Měl na sobě vždy takovou podivnou páčičku, s níž se přepínalo mezi třemi barvami - bílou, modrou a červenou - avšak co ty barvy znamenaly, to jsem nikdy nevěděl a nikdy mě to ani netrápilo, poněvadž to mohlo znamenat cokoliv. Ano, nyní přepnu na bílou; a hle, sněží mi v pokoji! Nyní přepnu na modrou; a hle, stroj mě teleportoval do podmořského městečka! Nyní přepnu na červenou; a hle, ze stroje se stává mechanický stroj na výrobu grapefruitové šťávy!
  Stero tlačítek, jimiž stroj oplýval, bylo již dávno ochrnuto a nepsalo. Když člověk chtěl, musel sáhnout do stroje a vytáhnout jednu z tyčinek, na jejímž konci bylo písmeno, a ručně ji vtlačit na papír. Podíval jsem se dovnitř stroje, koukaje, jestli náhodou mirakulózně nezačaly samy od sebe fungovat - a naprosto mě odzbrojila vůně prastarého inkoustu, který nikdy nenaplnil svůj osud a zůstal na písmenech, která nikdy nesepsala všechny ty příběhy, básničky, všechny omluvy, všechna rozloučení a všechna vyznání lásky, která kdy mohla a chtěla. Onen inkoust v sobě obsahoval potenciál toho všeho; bylo v něm všechno nevyřčené a to nevyřčené těkalo do éteru a zasáhlo mě silně, tak silně, že jsem si řekl, nahlas:
  TAK TAKHLE VONÍ MÉ DĚTSTVÍ.

  Šel jsem městem, přede mnou žena s krásnými, dlouhými vlasy. Byly rovné a krásně se leskly. Řekl jsem si: ,,Ta žena má ale krásné vlasy!" Po chvilce jsem ji předešel a hle, on to byl muž...