Nic #3

Dusty Road (So Kind) - DeYarmond Edison

  Hezcí Muži a hezké Ženy. A pak spousta holek a kluků, desetiletejch i stoletejch..

  Mladý vousatý muž s nosem ve tvaru kotvy, který nosil v jedné ruce notebook a v druhé si držel u těla krabici (na banány?) přistoupil ve vlaku k ženě a zeptal se, jestli si může přisednout. Žena neodpovídala, tak se se zmateným úsměvem rozhlédl kolem a zeptal se znovu, nahlas. Lidé se otočili (čumilové).
  ,,Vy na mě koukáte, jako bych byl revizor!" řekl muž. Žena něco na odpověď zabrumlala. Lidem málem vypadly oči z důlků. I já se na něj pořádně podíval skrze mezeru v opěrátkách. Mladík se posadil, místo vlasů měl vrabčí hnízdo - trčely nahoru, zkrátka vypadal jako blázen. Měl hnědou mikinu, vypadala jako z flísu. A hrozně malé oči, hnědé, myslím. Výsměšné, drzé, pablovské. Byl to všeláskař.
  ,,Copa to studujete dobrýho?" zeptal se. Ve chvíli, kdy už všichni ostatní odvrátili zrak, tak já jej s užaslým úsměvem nadále pozoroval. Žena se s ním nechtěla bavit. Bylo mu to jedno. Začal se věnovat svému notebooku a zamračil se.
  Schoval jsem křivý úsměv do šály.

  Zelené návleky, rudé tričko, černý špagát kolem krku a zajímavé jméno.

  ,,Je chvíle, která půlí krajinu." - Jan Skácel
  Variace:
  ,,Je cit, který půlí srdce."
  ,,Je Žena, která půlí muže." 
  ,,Je gesto, které půlí ruce."
  ,,Je slovo, které půlí ticho."

  Haustovy vzdechy na mě ještě dnes ráno působily jako facky; dnes večer jsem se však já, samsebín (!!!), nechal jimi s úsměvem zahltit. V tašce mi o sebe cinkaly dva cidry a já rozpažil ruce na prázdné silnici, pod oranžovým světlem lamp, a zhluboka se nadechl.

  Vedle Prodejovoc, kde domy měly ducha, v budově s rozpadlou omítkou a s Vetur tančící na chodbách, jsem čítaje ležel na stropě a schovával se za podzimní listí, které mi rašilo na řasách jako na větvích stromů. Ve tmě, za víčky svých očí, jsem hledal duše, které by byly schopny dýchat u těch dřevěných, masivních stolů a hořících kamen, žel jsem našel jediné; touhu natáhnout své mrazem zkřehlé ruce a ohřát se. Tudíž jsem steppenwolfčil a broukal si písně, jež jsem měl vyvěšené na stěnách svých srdečních komor.
  Do životníku jsem si jednou napsal: Celý náš život se snažíme zapadnout do kruhů, kam náš tvar co nejlépe zapadá.
  Avšak člověk beztvarý jen stěží někam zapadne.

  Jak mne dostihne nepřipraveného západ slunce a spatřím, jak skrze žaluzie protéká růž, okamžitě se zvedám a vybíhám na balkón, kde mi celá scenérie chytne pod krkem, vyrazí mi dech z plic a stáhne srdce. A nepustí mě, ne, nepustí. Tam, za fialovými lesy, otevřenými ránami zjizvená oranž stékala jako barva po modrém plátně a do stran se rozpíjela v něco, čemu se v mém dětství říkalo jablečno-mořská zeleň. Jak se tomu říká dnes? To nevím.
  Ta nádhera mi proletí mozkem jako kulka, to, že něco takového je skutečné, mě vbije do existence tak silně, že nemohu ztratit tvar a rozplynout se. To všechno zůstane navěky nepoznané a já pociťuji, že nic není v pořádku.

  Víte, mám rád, když jsem nějak příjemně ovlivněn, když mi někdo dodá nějakého malého, zakulaceného tvaru. Jedná se o drobné změny v našich zvycích či chování. Jsou to střípky duší, který v nás někdo zapomněl - časem však vyprchají, nicméně dokud je máme a uvědomujeme si to, tak se jim smějeme.
  Nikdy jsem si nesladil čaj. Nyní to občas dělávám; jen tak, aniž bych nad tím přemýšlel.