Zaškův blog

Save Me  - S   Jenom jsem v tom mostě stál. Ve vodě pode mnou se docela nedávno utopil potrat v kostýmku klauna. To ráno zářil pod hladinou svou čerstvostí jako měsíc mezi hvězdami; já se rozhlédl, abych - ačkoliv se za to stydím - se přesvědčil, že nikdo není poblíž. Zhluboka jsem se nadechl a ve směru toku řeky jsem vykřikl z plných plic: ,,NEMÁM NIC." neboť mé ruce skutečně byly prázdné.   Přicházeje domů jsem si všiml kačera. Kačera na naší zahradě, před plotem sousedů, kterým patřil. Chvíli jsem na něj koukal a snažil se pochopit situaci. Musel jsem jej přehodit přes plot, ke kterému mezitím přiběhly veškeré husy a slepice a další nemotorní hospodářští ptáci jako na nějaké představení.   Dokáže si někdo představit melancholického cynika Zaška, jak pobíhá po zahradě, snaže se chytit kačera a říká mu: "No tak se zastav, chci tě přehodit, co to děláš, chceš se zabít, nebo co? Kam to jdeš, no tak to přeskoč, na co čumíš?"   K popukání.   Ze sr...

Mladý muž trpí dutotělostí, kvůli níž se musí neustále vycpávat, aby nebyl jen prázdnou skořápkou. Posadil jsem se do klubu k partě svých spolužáků, kteří se tak nějak bavili o takových nějakých věcech. Pomalu mi křehla slupka, neboť jsem si ráno zapomněl vyplnit kůži hlínou nebo alespoň pilinami či plyšem. Přinejhorším se dá použít i takový bramborový salát, ale toho je vážně škoda. Seděl jsem tedy v klubu a pil jsem cidr, jelikož jsem upřímně doufal, že ten mě naplní. Skutečně se tak zanedlouho dělo, žbluňkalo to ve mně a já byl za chvíli jako sud – to byla nevýhoda tekutin, nebylo nikdy možné je v sobě nijak uspořádat. Jeden z mých kamarádů se na mě otráveně podíval. „Zase piješ cidr?“ vytkl mi. Já se stáhl a omluvil se, jenomže mi vypadl špunt z pupíku, z něhož se okamžitě začal tento jablečný mok řinout ven a vytvořil louži pod stolem. „Ty vole!“ vykřikl jeden z chlapců. Hodil jsem na něj lítostný pohled. „Já říkal, ať ho sem ...

Dusty Road (So Kind) - DeYarmond Edison   Hezcí Muži a hezké Ženy. A pak spousta holek a kluků, desetiletejch i stoletejch..   Mladý vousatý muž s nosem ve tvaru kotvy, který nosil v jedné ruce notebook a v druhé si držel u těla krabici (na banány?) přistoupil ve vlaku k ženě a zeptal se, jestli si může přisednout. Žena neodpovídala, tak se se zmateným úsměvem rozhlédl kolem a zeptal se znovu, nahlas. Lidé se otočili (čumilové).   ,,Vy na mě koukáte, jako bych byl revizor!" řekl muž. Žena něco na odpověď zabrumlala. Lidem málem vypadly oči z důlků. I já se na něj pořádně podíval skrze mezeru v opěrátkách. Mladík se posadil, místo vlasů měl vrabčí hnízdo - trčely nahoru, zkrátka vypadal jako blázen. Měl hnědou mikinu, vypadala jako z flísu. A hrozně malé oči, hnědé, myslím. Výsměšné, drzé, pablovské. Byl to všeláskař.   ,,Copa to studujete dobrýho?" zeptal se. Ve chvíli, kdy už všichni ostatní odvrátili zrak, tak já jej s užaslým úsměvem nadále pozoroval. ...

O muži, jenž jednoho dne zavítá do podivného obchůdku: ,,Vítáme Vás v Apateatyce,  lékárně pro veškeré Vaše strachy, obavy, noční můry a špatné povahové rysy.“   Ohlížím se kolem a vidím apatyku – ani si nevzpomínám, že by tady u zastávky nějaká byla - zrychleně vykročím a už vytahuji ruku z kapsy. Vběhnu dovnitř a shazuji z ramen sníh.  Nikde nikdo. Co je to za šarlatánský krámek? Výjev jako z nějakého sektářského obchůdku Duhových lidí – stěny pokryté regály, na nichž stojí desítky a desítky, ba stovky pestrobarevných, do očí křičících obalů s léky. Ze dveří, jež vedou do místnosti za pultem, ze ozývá podivný šramot. „Haló?“ zvolám. Šramot utichá. Netrvá dlouho a ze dveří vychází pohledná, mladá dívka menší postavy. Už od dveří na mne upírá svůj zrak – má jasné, zelené oči – přesto jsou jaksi zakalené, neodráží se v nich světlo. Ebenové vlasy ji stékají po spáncích a s fantastickým kontrastem tak dovolují vyniknout veške...