EGOISTA

Výchozí bod knihy Egoista.

  

Muž, s nímž jsem se v apartmánech města North Cottonfield seznámil, kompletně přetvořil můj obraz lidského jednotlivce. Nejsem si jist, zda-li to byl člověk dobrý či špatný; jen jediná věc je mi jistá a to ta, že to byla obrovská osobnost a z pohledu laika by se mohla zdát až egoistická – což byl pravděpodobně i důvod, proč byl tak osamělý. Avšak já mohu říci, že v tom muži byl čirý princip, vybroušený charakter a životní jistota se vším, co se jeho osudu byť jen dotklo; jeho duch v sobě neměl ani špetku kompromisu, byl to člověk, jež se ve společnosti choval přesně tak, jak by se choval sám; něco, čeho jen málokdo z nás je schopen. On, Ruben Norieux, byl schopen probořit hranice společenského paradoxu, do něhož jsme vrženi: tím jest, abychom mohli být sami sebou, musíme být sami a abychom mohl být sami, musím být sami sebou.

Snad to byl člověk přítomnosti, na rozdíl od nás, zamyšlených a do sebe zahleděných intelektuálů, co se pitvali v minulosti a tak se snažili pochopit sami sebe. Donekonečna jsme rozebírali každý centimetr sebemenší cestičky, po níž jsme se vydali, tisíckrát jsme se vraceli v myšlenkách k oněm osudovým okamžikům, od nichž se mohla odvíjet celá plejáda světů. Snažili jsme se porozumět naším činům a zhodnotit naše myšlenky, abychom se mohli stále více a více přibližovat svému vysněnému cílu bytí; abychom tak mohli chodit po kýžených cestách.

Kráčíme vzad a míjíme lidi, jež míří dopředu. Míjíme lidi, co upírají svůj zrak před sebe, na jeden bod; na jeden jediný cíl, nehledě na to, kolik květů kolem nich kvete, kolik řek kolem nich protéká a kolik staveb se podél jejich cest tyčí. Tito šťastní lidé budoucnosti, tito šťastní lidé víry doufají celý svůj život v naději a v naději se k této naději upínají. Upínají se k abstraktnu, k nereálnu, k ničemu. Myslí si, že ta zářivá věc v dálkách je rodina, je moc, je štěstí; přitom je to smrt. Pospíchají za smrtí a ve své nevědomé blaženosti se i ve vteřině smrti, při překročení srázu, dívají na horizont a vidí tam fata morgánu Onoho světa, finálního štěstí, absolutna, smyslu života. Nepřestanou se dívat, ne, nepřestanou, nikdy.

Ruben Norieux byl člověk, který se zastavil a zůstal stát.

Poprvé jsem se s ním setkal v dva týdny po mém přistěhování; dříve jsem ho v bytovce nespatřil. Zrovna jsem se vracel z práce a ztuhl v okamžiku, kdy jsem ho spatřil, jak zblízka pozoruje mé dveře od bytu. Zlehka zvedl dlaň a velmi, velmi opatrně ji přiložil k dřevu. Slabě sjel bříšky prstů až ke klice. Nos se mu dvakrát natáhl, jak přičichl k masivu. To ve mne vyvolalo pocit trapnosti a vkročil jsem do scény.

„Dobrý den.“

Muž chvíli zůstal skloněný a mne napadlo, že jsem ho uvedl do rozpaků; avšak nebylo tomu tak. Rozvážně se narovnal a podíval se na mne.

„Dobrý večer.“

„Hledáte mne?“ Přejel si mne zkoumavým pohledem.

„… Ne,“ řekl s úsměvem, „měl bych snad?“ Trochu jsem znejistil, neboť já byl ten, kdo ho načapal při tak trapném činu a přesto se mu podařilo se povýšit nade mne.

„S dovolením.“ prohodil jsem stroze a prošel kolem něj. Zastrčil jsem klíč do dveří a když jsem zacházel dovnitř a zavíral dveře, krátce jsem pohlédl na chodbu. Zacházel do vedlejšího bytu. Je to můj soused.

Probudil mne řev. Byla sobota a já měl v plánu spát dlouho, poněvadž tento týden byl vyčerpávající. Lehce podrážděn tímto nepříjemným probuzením jsem procházel chodbou a vykoukl ze dveří. Nějaká žena bušila na dveře toho podivného muže a nadávala. Nebyl jsem si jist, zda-li chci zasáhnout. Nakonec jsem ale zakročil.

„Děje se něco?“ Rychle se na mne otočila. Měla zarudlé oči.

„N… ne…. Je Váš soused doma?“

„Ne, odešel asi před hodinou.“ Zalhal jsem, poněvadž jsem chtěl, aby odešla a já mohl jít v klidu dospat.

„Aha, vidím.. No, kdybyste ho potkal.. ba ne.. ještě přijdu…“ Odvrátila se a zrychleným krokem se vydala dolů po schodech. V ten okamžik mi zazvonil mobil. Vrátil jsem se do obýváku. Byla to má matka. Ptala se mě, jak jde stěhování a byla lehce rozmrzelá z toho, že jsem ji už dlouho nevolal – naposledy jsem se ji ozval předevčírem. Když se mne zeptala, jaké mám sousedy, uvědomil jsem si, že jsem nechal otevřené dveře. Došel jsem k nim a uviděl jsem svého podivínského souseda, jak kráčí po schodech. Napadlo mne, že by bylo vhodné se zmínit o té slečně, co tu předtím byla. Omluvil jsem se matce a slíbil jsem, že se ji později ozvu. Postavil jsem se do dveří a pozdravil ho.

„Dobré dopoledne.“ Muž se usmál a opětoval pozdrav. Jelikož namířil rovnou ke svým dveřím, hovořil jsem mu do zad, avšak jakmile jsem promluvil, zastavil se.

„Byla tu nějaká žena.. Bušila Vám na dveře a nadávala.“ Muž zůstal chvíli stát a pak se s úsměvem otočil.

„Vskutku? Co potřebovala, nevíte?“

„Inu, nic mi do toho není…“

„Jen povídejte.“

„Zdálo se, že na Vás byla naštvaná.“

Jak se tak na mne poté podíval, viděl jsem v jeho výrazu jakousi nesmírnou únavu – zda-li to bylo způsobeno jen oním dnem nebo se jednalo o únavu duše, nemohl jsem tehdy posoudit. Avšak zdálo se mi, že v té únavě se zračilo i zklamání a já opět nebyl s to posoudit, jaké.

Zrak mu na okamžik sjel někam do rohu a já k němu zahořel soucitem, jenomže jsem nebyl schopen promluvit. Učinil tak namísto mne.

„Nechtěl byste si popovídat? Zrovna jsem byl nakoupit, mám čerstvou arabskou kávu.“

Pozvedl lehce tašku. Přikývl jsem.

Jednalo se o drobný, podkrovní byt, snad v počátcích se ani nejednalo o byt, až časem z něj domovnice vytvořila takovou znouzectnost, vyždímala z tohoto podkroví co se dalo a udělala z něj obyvatelnou místnost. Byt měl, krom chodby a koupelny, vlastně jen jeden větší pokoj se sestupující střechou a jediným velkým střešním oknem, které bylo lehce pootevřené.

Místnost – nemohu použít výrazu obývák nebo ložnice, poněvadž to byla zároveň i kuchyňka a pracovna – byla cítit ne přímo zatuchlým puchem, ale nebylo v ní mnoho svěžesti – pochopil jsem, proč byla tak cítit, jakmile jsem spatřil, že celou jednu stěnu tvoří tmavá, dřevěná knihovna, do níž byl vměstnán i počítač. Ta vůně, to byla vůně knih.

Celý pokoj působil jako doupě. Byl zařízen do tmavých tónů, nábytek i podlaha z ebenu, stěny, tam kde byly vůbec vidět, měly krémově béžovou, až hnědou barvu. Jinak byly pokryty obrazy či fotkami. V rohu stálo rudé křeslo, naproti němuž byla postel.

Muž vkládal potraviny do lednice a do toho promluvil.

„Omlouvám se, že tu není moc místa a že si nemáte kam sednout. Obvykle hosty nemívám.“

„V pořádku…“ Přesto jsem tak trochu přešlapoval na místě. Otočil se a usmál se.

„Usaďte se do křesla, prosím.“ Přešel jsem ke křeslu a zvedl z něj knihu.

‚Albert Camus – Exil a království‘

„To je existencialismus, že?“ zeptal jsem se, když jsem si sedal.

„Ano, ano, četl jste?“

„Vlastně ne…“

„Škoda. Můžu Vám ji půjčit. Vlastně ne, nemohu, nyní ji čtu. Ale někde bych tu měl mít..“

Odešel od kávovaru a přišel ke knihovně. Chvíli hledal a když očividně nalezl to, po čem pátral, usmál se. Vytáhl knihu a podal mi ji.

„To je Cizinec, také od tohoto autora. Velmi zajímavá knížka, mohla by se Vám líbit.“

„Děkuji.“ Muž si plácl do čela.

„Vždyť my jsme se ještě ani nepředstavili! Jsem Ruben Norieux, těší mne.“

„Kristofferson Tullington, dobrý den.“ Stiskl jsem mu ruku. Podíval jsem se ještě jednou na knihovnu.

„Vy asi hodně rád čtete, že?“

„Proč si to myslíte?“ Zasmál se. Sundal z menšího stolku pár knih a přistrčil ji ke křeslu, aby měl kam dát kávu. Pak se posadil na židli od pracovního stolu, kterou si také poponesl blíže.

Nebyl jsem úplně ve své kůži, cítil jsem se jako v jiném světě; jako by mne ten muž vtáhl do nějakého lesa, z něhož zná cestu jen on sám.

„A co Vy, čtete?“

„V poslední době ani ne. Studuji, víte.“

„Jistě. Nechte mne hádat,“ podíval se mi zpříma do očí, „… Psychologii?“

„Ano, jak jste to uhodl?“ Zasmál se a řekl, že člověka není těžké odhadnout, což mě trochu namíchlo. Bylo to ode mne drzé a hloupé, ale zaútočil jsem na něj onou nepříjemnou událostí, která tomuto pozvání předcházela.

„Co ta žena, Rubene? Nevadí, když si budeme tykat, že ne?“

Jeho úsměv na okamžik ztuhl a jeho zrak opět padl někam za mne. Když se mi ale vší silou opět opřel do mých očí, ucítil jsem, jak mi mozek začal dávat pokyn ke stáhnutí – zabořil jsem se do křesla a litoval své jedovaté poznámky.

„Samozřejmě že ne, Kristoffersone. Co se té ženy týče…“ upil z kávy a když polkl a skousl, vylezli mu slabě zadní rohy pantů, „…. byla to má milenka.“

„K čemu mezi vámi došlo?“ zeptal jsem se ostýchavě.

„Nic vážného. Přestal jsem ji milovat.“

„… Aha.“ pronesl jsem tiše a upil jsem z šálku. Pravděpodobně bych takhle nikdy nezareagoval, ale já byl stále ještě v jakémsi strachu před oním mužem. Má krátká odezva na to chladné konstatování ho překvapila, poněvadž se na mě chvíli díval a jakmile se naše oči střetly, usmál se.

„Takže studuješ psychologii?“

„Ano. Příští rok završím své studium.“

„Už máš v plánu, o čem bude Tvá diplomová práce?“

„Ne, ještě ne… Již jsem si byl mnohokrát jist, že jsem narazil na něco nového a neotřelého; jenže pokaždé narazím na někoho, kdo se již tomu či onomu tématu věnoval.“

„Ale vždyť to je přirozené.“

„Já chci přijít s něčím novým. Něčím zajímavým. Nechci sepsat jen další studii Pavlovova reflexu.“

„Jsi ambiciózní, to se mi líbí.“

„Hm… A co Ty?“

„Pracuji v novinách. Ve volném čase píši.“

„Vážně?“ řekl jsem s neskrývaným zaujetím, „… Také občas píši. Nebo, dříve. Teď už na to není čas.“

„Ale ano, je.“

„Nerozumím.“

„Vždy máme čas. Času je nekonečno. Ale plýtváme jej.“ Podíval jsem se na něj, ale on svou větu už dále nerozvíjel. Nastalo ticho a jeho pohled se zase upřel někam pryč. Rozpačitě jsem upil kávy.

„… Myslím, že je na čase, abychom se rozloučili. Nechci Tě zdržovat, Kristoffersone.“

„Ne, nezdržuješ mne…“ Nicméně on se postavil a já poznal, že skutečně chce, abych odešel. Vzal jsem si tedy knihu a připravil se k odchodu.

„Zatím nashledanou.“

„Nashle.“ odpověděl jsem, on mi stiskl pevně ruku a nechal mě, ať se sám vyprovodím. U dveří do chodby jsem se ještě jednou ohlédl a spatřil, jak sedí zády ke mne na židli s bradou podepřenou o ruku.

Řekl jsem snad něco špatně? Nemám ten pocit. Mnohem více by mi dalo smysl, kdyby mne vyhodil, když jsem se do něj obořil.

Vycházel jsem s těmito myšlenkami ze dveří a jakmile jsem zatáhl za kliku, někdo rozrazil dveře a vběhl dovnitř. Dveře mě přirazily ke stěně a já spatřil ženu s havraními vlasy, jak míří do pokoje. Rychle jsem se sebral a vrátil se do místnosti, tam už žena křičela na muže z plných plic.

„Ty bastarde! Co to má sakra znamenat?!“

Ruben se na ni díval s kamennou tváří.

„Jsi úplně stejný jako všichni ostatní! Nejprve mi slíbíš hory doly, vychvaloval jsi mou velikost, dívali jsme se spolu na to, jak pršelo na hladinu jezera, vzpomínáš si, vzpomínáš?!“ zde ji hlas trochu zaskřípal žalem, „Já ano! A pak to ukončíš?! Pak se otočíš s opovržením v očích, vykašleš se na mě, jako bych pro tebe nic neznamenala, jako bychom my dva společně nic neznamenali?! Jako bychom ani nikdy neexistovali?!!“

Ruben vstal a lehce k ní přikročil, oči měl stále upnuté na ni; nejspíš ani nevěděl, že stojím ve dveřích do pokoje a pozoruji toto divadlo. Slečna krátce ustoupila vzad, ale pak dupla před sebe a opřela se do něj s mohutným křikem, v němž se odrážel zraněný tón.

„Ublížil jsi mi, víš to?! Hrozně moc! Všichni mi to říkali, říkali, jak sobecký, s jakým opovržením a pýchou koukáš na svět, jak si s lidmi pohraješ a pak je zahodíš jako hračky! A já kráva je neposlouchala!“

Muž poprvé promluvil.

„Vysvětlil jsem ti to. Přestal jsem tě milovat.“

„Ale proč?! Proč?!“

„Protože jsem poznal jinou ženu.“

Rozlehlo se ticho, načež se od něj žena odvrátila a s brekem vyběhla z bytu. Nepromluvil a nepodíval se na mne – jako bych tam ani nebyl. Nastavil ke mne záda a zvedl kávový servis ze stolku.

„Rubene, jsi v pořádku?“

„Odejdi, prosím.“ Vykročil ke kuchyňskému pultu.

„Vážně nic nepotřebuješ?“

„Ne, chci být sám. Odejdi.“

Ještě chvíli jsem ho pozoroval a pak jsem ho uposlechl.

O půlnoci, když jsem stál na balkóně a věnoval se svému zvyku nočního doutníku a přemítání, uslyšel jsem ťukání na dveřích. Otevřel jsem dveře a spatřil tam Rubena.

„Mohu dál? Potřebuji si promluvit.“ Překvapen jsem nejprve trochu zakoktal, ale pak jsem ho pozval dále. Automaticky přešel na balkón.

„Nechceš doutník?“

„Ne, mám dýmku.“ Zastrčil si do – což mě nepřekvapilo – ebenově černé dýmky trochu tabáku a zapálil jej sirkou.

„Nevadí Ti, když Ti nyní osvětlím situaci, jež se dnes v mém bytě odehrála?“

Nerozuměl jsem příliš, proč tak chce udělat – vždyť jsme spolu neměli přátelský vztah, teprve jsme se poznali. Přesto mi přišlo, a myslím že to cítil taky, že máme nějaké společné pouto, že je mezi námi dávné, dosud neodhalené bratrství, sounáležitost, sdílení duší.

„Povídej.“

„Poznali jsme se s onou dívkou na jednom divadelním představení a hned mi padla do oka. Byla jiná, svá, milovala život z plných doušků, byla výjimečná. A tak jsem se na ni, sužován žízní mládí, vrhl, ponořil jsem své dlaně do studně její duše a pil jsem a pil a pil. A ona činila tak stejně. Zamilovala se do mne, těžila z mé opory a moudrosti, ptala se mne na mnoho věcí a já ji na vše odpověděl. Pak to přišlo.“

Vyfoukl kouř a podíval se na měsíc.

„Přestal jsem ji milovat. Láska k ní vzplála a já se jednoho dne probudil se zjištěním, že oheň už neplápolá. Že vše, co jsem z ní mohl vytěžit a dostat, jsem již tak učinil. Byl jsem jí nasycen. Neříkám, že navždy. Jenomže ona nechtěla čekat a věř mi, příteli, já ji to nezazlívám! Tudíž jsem ji vysvětlil, že k ní již nic necítím. Osvětlil jsem ji své chování, své pohnutky, upřímně, seč jsem mohl. Vím, že slova degradují a kalí ryzí hodnotu našich myšlenek a citů, ale já si ji vážil, tudíž jsem se k tomuto barbarskému činu odhodlal! Nicméně to bylo zbytečné gesto; ona pro tělo neviděla duši. Stále se ptala „proč?“ a „proč?“, chtěla jasnost, vysvětlení, shrnutí, odpověď! Jenomže odpovědí je mnoho, pravd je mnoho… A otázek? Otázek je ještě stokrát tolik! Zapomeňme na to, nyní. Každopádně, vložil jsem ji svou duši do dlaní, ale ona roztáhla prsty a nechala ji protéct. V ten okamžik mi to došlo, drahý Kristoffersone…“

Neřekl jsem nic. Z doutníku jsem od začátku jeho monologu nepotáhl.

„Nikdo nás nikdy nepochopí! Jsme odsouzeni k celoživotní izolaci vyvolanou absolutní absurditou naší osamocené existence. Tím, že jsme jednotlivci, se dobrovolně odsuzujeme k vězení samoty. Nikdo nás nikdy nepochopí, protože nikdo na tomto světě není námi. Byl jsem zklamán, ale ne tou dívkou, ne, spíše oním pravidlem, jež bylo vytesáno do naších osudů. Jediný způsob, jak proti tomuto faktu bojovat, je být upřímný. Je být sám sebou. Ale to lidi děsí. Děsí je, když člověk chodí vlastní cestou, protože v nich pak vidí svůj vlastní promarněný potenciál. Tento svět nechce pravdu, Kristoffersone; chce mlžení, zastírání, balení do vaty, posypání cukrem a soucitné pohlazení. A to je ten ultimátní paradox; protože po celý náš život toužíme po jednoduchosti a jednolitosti a ono není nic jednoduššího, než-li pravda, poněvadž je to primární jádro veškerenstva – a pak zřím, že s pravdou člověk není schopen koexistovat.“

Nevěděl jsem, jak odpovědět na všechny jeho myšlenky; tudíž jsem se vrátil k dřívějšímu vyprávění.

„Rubene.. Víš, že je to od Tebe kruté? Opustit někoho, jen tak. Navíc s jinou ženou.“

Usmál se.

„To byla lež, byla to milá lež, jíž chtěla slyšet. Pravda je krutá. Ba ne, není. Krutější by bylo tahat člověka za nos.“

„Něco takového není normální. Není normální se od člověka odvrátit.“

„To je chyba, Kristoffersone. Nezapomínej, že ‚normálnost‘ je průměr a ‚průměr‘ je pohodlnost a ‚pohodlnost‘ je strach. A strach nám brání žít tak, jak chceme.“

„Sakra, Rubene, to jsou kraviny! Tvůj život není jen Tvůj, máš závazky k lidem!“

Zvedl jsem hlas a on se nepřestával koukat na nažloutlou lunu. Já, bláhový, si opět uvědomil, že jsem udělal to stejné, jako jsem udělal v jeho bytě; dovolil jsem si příliš a odkryl jsem skutečného Rubena. Ne, on se nezlobil; naopak, byl potěšen. To jediné jsem dokázal spatřit v těch očích, jež se do mě zabodly a v nichž se odrážel měsíc.

„Mám, drahý příteli, mám? Neboť nezapomínej, že náš život je to jediné, co máme. Že to náš osud je naším já. Že vše na světe je pomíjivé. To, že nic není trvalé, by mělo být hnacím motorem přítomnosti! Nikdy bychom neměli litovat toho, že něco skončilo, poněvadž to tu bylo – a nyní už to tu není, tudíž nemá smysl se v tom rýpat. Věci přichází a odchází, je to celoživotní proces, je to tikot duševních hodin, je to tok času, jímž bychom se měli nechat nést. A to není nihilismus, příteli, právě naopak. Hlásím, abychom žili každou vteřinou a nikdy se ve vzpomínkách od těchto vteřin neodvraceli.

Vše na světe je pomíjivé, včetně našeho života, jediné, co vlastně je jisté, je smrt, což vyúsťuje v absolutní absurditu jednotlivce. Rozdat se druhým? Žít v kompromisu? Takovéto věci v čele s rozdrolující se láskou neobstojí tváří v tvář absurditě našeho osudu! Naší existenciální fatality! Člověk, který se ztratí ve všelásce k druhým, přestává být člověkem, stane se jen stínem druhých. Je přirozené, abychom si životem prošli s někým, ale umřeli sami? Slyšíš, jak pateticky to zní, můj drahý příteli? Život máme jen jeden a jeho váha je nicotná; je to zbytečná přítěž vesmíru, poněvadž život je konečný. Hodnotu by měl, pakliže bychom byli nesmrtelní! To by vše bylo věčné a tudíž by se vše mělo brát vážně! Ale ve světě, v němž všichni jednou skončíme jako prach, ztrácí vše smysl i hodnotu! A to je ta nádhera. To je to, co člověka buď zabije, nebo obrodí. Poněvadž uvědomit si absolutní izolaci od všech – neboť můj život patří jen a jen mně, protože mě nikdo nechápe, protože jsem jednotlivec – a nesmysl našeho života nám dovoluje stát se revoltářem v boji s osudem. A víš, co to znamená, revoltovat? Existovat v upřímnosti a být sám sebou, jít vlastní cestou, odhalit svůj svět. Nestát se součástí bludných společenských, etických a morálních her. Dělat si vždy to, co chceš – to, co cítíš. Podle této filozofie už žiji od svých šestnácti let a řeknu Ti, za těch deset let jsem nikdy svého rozhodnutí nelitoval! Myslím, že je veledůležité, abychom se jednou za určitou dobu pozastavili v proudu času, ohlédli se zpět a zeptali se sami sebe, zda-li jsme šťastni.“

„Copak nejsi osamělý?“ zeptal jsem se. On se usmál a potáhl z dýmky.

„Jsem, Kristoffersone, jsem… Všichni jsme. Lidi si to jen nehodlají připustit.“

„Nepřesvědčil si mne. V ničem.“

„Vidíš mě jako egocentrika? Jako ztrpklého zoufalce?“ Jeho úsměv mě rozčílil. Neodpověděl jsem. Promluvil namísto mne.

„Myslím, že to nejhorší, co může člověka potkat, je mít naději… Poněvadž ta nás odvrací od toho, co máme a nechává nás žít v prahnutí po lepších zítřkách, či po lepších lidech.“

„… Bez naděje bychom nežili.“ pronesl jsem úsečně s uraženým tónem v hlase. Zhluboka se nadechl nočního vzduchu.

„Ty máš naději?“

„Pochopitelně!“ sykl jsem. Chvíli bylo ticho, což ukončilo až jeho slabý, krátký smích.

„Tak tedy uzavřeme sázku, ano? Ty, Kristofferson Tullington, budeš žít s nadějí a já, Ruben Norieux, nebudu. Uvidíme se za dvacet let a uvidíme, kdo bude šťastnější!“ Bral jsem jeho slova na lehkou váhu, jako by jen vtipkoval.

„Díky za poslech mých myšlenek. Jsem stále člověkem, pročež potřebuji druhé lidi.“

Otočil se a odešel. Zůstal jsem stát na balkóně. Sloupek popela, v něž se změnil můj doutník, se neudržel a vítr ho rozsypal a odnesl pryč.

Kdybych byl býval věděl, že se skutečně loučil a že tuto sázku myslel vážně, tak bych ho byl zastavil a něco mu řekl.

Místo toho jsem zůstal stát na balkóně.

Spatřil jsem ho, ano, stalo se tomu tak, aniž bych chtěl. Seděl u okna, v jednom zapadlém francouzském baru… Koukal z okna. To bylo vše. Možná, že jsem ho potkal již dříve, možná, že jsem ho tu míjel již několikrát, ale dnešek byl prvním dnem, kdy jsem ho spatřil. Potkal jsem svého dávného přítele, muže, k němuž jsem zahořel láskou a nestydím se to přiznat. Nebyla to láska romantická, jako cítím ke své Katherine, ani láska rodičovská, jako cítím ke svým dětem, nýbrž duchovní láska, jež charakterizovalo pochopení a sdílení mnoha duší. Nyní, po dvaceti letech, jsem ho znovu spatřil.

Po našem půlnočním rozhovoru na balkóně jsem ho už neviděl a nejprve jsem byl rád, poněvadž se mi ten večer zhnusil; jenomže pak jsem si uvědomil, jak pošetilý jsem byl. Ruben byl nesmírně velký charakter a mé srdce ho začalo postrádat. Čím delší uplynula doba od chvíle, kdy opustil mé jeviště, tím více jsem ho miloval, tím více jsem doufal, že se zase potkáme a já ho budu moci obejmout a sdílet své myšlenky a dovolit mu, aby mi vyložil svou duši. Až když jsem ho ztratil, pochopil jsem, jak velkou hodnotu pro mě měl. Byly dny, kdy jsem ho nenáviděl a dny, kdy jsem ho uctíval. Týden po jeho odchodu jsem sepsal z paměti vše, co mi řekl a každý večer jsem si to četl. Stalo se to součástí mé tradice nočního pokouření. A čím jsem byl starší a života zkušenější, tím jsem chápal jeho slova více a více a uvědomoval si jejich pravdivost. Každým večerem jsem v nich nalézal opět něco nového, něco, co znehodnotilo veškerý můj dosavadní život o něco více. Trvalo ale dlouho, než jsem pochopil, že i jeho odchod byl součástí jeho monologu. V den, kdy jsem to uzřel ve svých slzách, jsem se rozesmál, jeho úsměvem. Tím povzneseným, trochu výsměšným, ale ne zlomyslným.

Prošel jsem kolem baru a mé srdce se zastavilo. Vážně to byl on.

Druhý den jsem šel přibližně ve stejnou dobu do onoho baru, tentokrát s knihou, kterou mi před dvaceti lety půjčil. Stále tam byl, na tom stejném místě jako včera, kouřil z tytéž dýmky a působil zamyšleně. Bar byl téměř vylidněný; bylo zde ale zakouřeno a mdlý svit lampiček osvětloval, přestože byl den, podzimně barvené stěny, na nichž visely černobílé fotografie. Přistoupil jsem k jeho stolu.

„Dobrý den, pane,“ pronesl jsem a počkal si, až se na mne podívá, „mám pocit, že tohle postrádáte.“ Ruben vzal do rukou Cizince a pomalu přejel dlaní po povrchu. Otevřel knihu, zběžně jí prolistoval a krátce si přičichl. Pak zvedl ke mne zrak a usmál se.

„Drahý příteli, rád Tě opět vidím.“ Jakmile mne takto oslovil, padl jsem na židli a zapřel se lokty o stůl. Byl jsem nadšen.

„Jak je to dlouho, Rubene? Dvacet let?“

„Ano.“

„Co jsi dělal takovou dobu? Proč jsi zmizel?“

„Uzavřeli jsme sázku, vzpomínáš si?“

„Ano, vzpomínám. Ale to neznamenalo, že jsi měl zmizet z mého života.“

„Bylo to tak lepší. Každý jsme mohli jít vlastní cestou, aniž bychom byli tím druhým ovlivňováni.“

Nastalo ticho. Zapálil jsem si doutník, chvíli si jen tak užíval přítomnosti své dávné lásky a pak jsem se konečně zeptal.

„Tak co, příteli… Jsi šťastný?“ Podíval se z okna a zavřel oči. Chvíli tahal z dýmky a nemluvil. Zhluboka se nadechl. Konečně rozevřel ústa v úsměvu.

„Mám takový… milý pocit, že jsem.“ Tato věta mi vykouzlila široký úsměv.

„Tak vyprávěj.“

„Odstěhoval jsem se na druhý konec města a žil si dobré dva roky, dokud se ke mně nedostala zpráva, že má matka umírá. Bydlela v Québecu, v Kanadě. Vrátil jsem se do svého rodného města a tam ji pochoval. Byla to milá žena, ale v posledních létech svého života jsme si již příliš nerozuměli… V Québecu jsem zůstal, našel jsem si tam práci v novinách a psal články i do několika časopisů. Ve 29 letech mi vyšla první kniha, bez většího úspěchu. O dva roky přišel další román, kritikou tentokrát přijat kladně, ale prodeje nebyly nijak valné. Třetí kniha, tentokrát novela, mi vyšla o čtyři roky později. Kritika i intelektuálové ji vyzdvihovaly jako důležitý filozoficko-literární mezník. Přicházelo mi spousta nabídek, abych psal dále. Ale já už měl pocit, že jsem řekl vše, co jsem měl na duši. Přestal jsem psát a začal jsem cestovat, poněvadž tam mě mé srdce táhlo. Když jsem se postavil na nejvyšší horu Ťan-Šanu a nadechl se tamějšího vzduchu; když jsem uviděl srbskou matku, jež zbytečně utíkala se svým vzlykajícím dítětem v náručí před sprškou kulek; když jsem spatřil mladý pár, který se líbal v rohu synagogy ortodoxních židů tak, aby jej nikdo neviděl; když jsem se podíval do očí toho japonského bezdomovce, co brečel na mé hrudi; když jsem stál na holé planině Islandu a kam mi jen oko dohlédlo, nebylo nic jiného než sopečná půda, občasné trsy trávy a čistě modré nebe se silným, bouřlivým větrem; tehdy jsem si uvědomil, že jsem viděl vše. A tak jsem se vrátil domů, do North Cottonfieldu. Tam jsem žil tak dlouho, dokud mne má nynější přítelkyně, jež dosud nepocítila dušemír, ten nádherný pocit duchovního klidu a naplněnosti, nevyzvala, abych s ní jel na pár týdnů do Paříže, poněvadž si tak chtěla splnit své dětské přání.

Když už jsme u těch žen, drahý příteli, bylo jich mnoho; dokonce i ta slečna, jak tehdy vtrhla do mého bytu, i ta se na chvíli vrátila do mého života. Ale nyní bych se chtěl spíše vyjádřit obecně k mému vztahu s lidmi. Bez naděje jsem byl s to pohlížet na každého člověka bez očekávání a bez předsudků. Někteří lidé můj pohled nazývali povýšeností, ve skutečnosti to ale byla beznaděj. Ubránil jsem se tak zklamání a bolesti z pomíjivosti. Miloval jsem lidi, poněvadž jsem se díky nim lépe poznával. Byly prakticky mou součástí. Ale nikdy se žádnému člověku nepodařilo mě sesunout z mého trůnu. Vždy jsem byl na prvním místě já. Byl to totiž jediný způsob, jak zůstat svým vlastním bohem – být bez modly. Nemodlil jsem se k lásce a nedoufal jsem v ni, ale vždy jsem ji byl otevřen. Vše v mém životě bylo pomíjivé – a o to to bylo silnější, reálnější v přítomnosti. Trvalo to dlouho, ale dosáhl jsem toho; zapomněl jsem na budoucnost a akceptoval minulost; žil jsem v přítomnosti, jen a jen pro ni. Dosáhl jsem štěstí. Netvrdím, že to občas nebylo těžké; netvrdím, že jsem často nebýval osamělý a netvrdím, že jsem občas neměl z budoucnosti příšerný strach, poněvadž jsem viděl všechny ty možné konce a uvědomil si, že jsem se mohl mýlit a že možná má cesta je slepá ulička nebo vede ke srázu. Jenomže jednoho dne jsem na to přestal myslet a uvědomil si, že nezáleželo na tom, jak můj osud skončí. Nezáleželo by na tom, jestli by skončil tragicky či radostně. Na konci totiž vůbec nezáleží. Ano, je to důsledek všech rozhodnutí, jež v životě učiníme, ale i kdyby se jednalo o smutný výsledek, nebyl by to výsledek špatný! Důležité bylo, že jsem šel vlastní cestou, byl jsem si se sebou jist a žil jsem dle svého přesvědčení a nikdy žádného rozhodnutí nelitoval. Můj život se stal mým vlastnictvím. Váha života závisí na jeho naplněnosti. Závisí na štěstí, které pocítíme, když se ohlédneme za sebe, a na sebeúctě, kterou pocítíme k sobě, když se podíváme opět vpřed. Život tragický a smutný je dle mého života osud krásnější, než život v pokoře a dobrotě! Tudíž mi dovol dokončit své vyprávění.

Ta žena s havraními vlasy – jmenovala se Edith – spáchala po našich druhých pletkách, které započaly když jsem se vrátil do North Cottonfieldu, sebevraždu. Skočila z mostu a utopila se v řece. Ve svém dopise na rozloučenou ukázala prst přímo na mě. Bylo v něm řečeno, že mne nikdy nepřestala milovat a že nechtěla udělat stejnou chybu dvakrát a tak když zjistila, že se do mě znovu zamilovala, raději ukončila svůj život, než aby riskovala znovu ta muka. Její smrt mne zamrzela, byla to velmi zajímavá osoba. Vztahy před mým druhým setkáním s Edith tu byly, byly mnohé – některé z nich krátké a vášnivé, některé z nich dlouhodobé a mírumilovné. Ale každý z nich skončil. Až s Edith, s tou dámou, jsem pocítil, že jsem nalezl člověka, s nímž bych rád strávil zbytek svého života; nebylo to snad proto, že bych ji tak miloval. Nebyl to ten typ lásky, jež k sobě cítí mladí lidé. Byla to spíš láska vyzrálá, ta, při níž se lidé skutečně znají a rozumí si. Nežijí pro sebe, žijí vedle sebe, společně, drží se za ruce. Jenomže jsem se zmýlil. A víš proč jsem si tohle všechno myslel? Protože jsem měl naději. Ano, je tomu tak. Ale nemrzí mě, že ve mně vzplála.

Potkal jsem mnoho lidí; mnoho z nich mi nerozumělo, mnoho z nich mě nenávidělo, mnoho z nich mě obdivovalo nebo milovalo, ale žádný z nich mě nikdy nepochopil, ale nevadilo mi to, protože jsem v to ani nedoufal a nepočítal jsem s tím. Něco takového jsem pocítil teprve až u Edith. A víš, co je zvláštní? Že její sebevraždě dodnes nerozumím a nechápu, proč to udělala. Vím, že tu je ten dopis; ale je to, co v něm je, pravda, či byla jen zastřená láskou? Hledala jednodušší odpověď? Kdo ví. Nikdo. Věděla to jen Edith a ta je nyní pryč, už navždy. Dlouho jsem přemýšlel nad jejím důvodem, ale pak jsem pochopil, že ta hádanka nemá řešení, protože ten, kdo ji vyřkl, už tu není.

Edithina smrt byla poslední fází toho života, v němž jsem se otáčel vzad a hledal vysvětlení důsledků přítomnosti v příčinách minulosti. Bylo složité akceptovat něco tak silného, hádanku stejně velkou jako je smysl života. Ale stejně jako u smyslu života je zapotřebí si uvědomit, že otázka není, jaký je smysl života, ale zda-li tu vůbec je.

Život je celoživotní pouť, můj drahý Kristoffersone. A žádný kilometr není špatný nebo dobrý, všechny jsou si rovny a každý z nich nás posouvá dál.“

Koukal jsem se do jeho zářících očí. Zvedl jsem se, objal ho a políbil jsem ho krátce na rty, načež jsem beze slova odešel z baru s úsměvem na tváři. Musel jsem totiž domů, přepsat svou dvacet let starou diplomovou práci; musel jsem přepsat spis, o němž jsem si tehdy myslel, ještě při svých studiích, že dokonale vystihuje Rubenův charakter. Pravdivost toho spisu jsem vyvrátil už dávno, věděl jsem, že je pošetilý a není objektivní, a věděl jsem už dávno, že je chybný, ale nikdy jsem nepocítil potřebu ho přepsat, až dnes. Šel jsem domů, s úsměvem na tváři, s jeho úsměvem, přepsat traktát ‚Egoista‘.