Čekárna

Dveře se otevřely a z nich vykoukla starší paní.

„Další prosím!“ To nebylo na mne, ačkoliv se na mě všichni řádně podívali. Opětoval jsem jim důležitý pohled a kývl směrem k muži vedle mne. Ten se skutečně zvedl a zamířil do dveří. Všichni se naráz zvedli a poposedli si o jedno místo doleva, blíže ke dveřím.

Žena vedle mne si vytáhla cigaretu a zapálila si. Zdála se být značně nervózní.

„Čekáte dlouho?“ zeptala se náhle, očividně hledajíc nějaké rozptýlení. Než jsem odpověděl, podíval jsem se pryč od ní, aby mi na obličeji mohl přejet otrávený obličej. Otočil jsem se na ni a usmál.

„Ano, dlouho..“ během mé odpovědi natahovala z cigarety a rychle kývala hlavou.

„A jakpak dlouho?“ otázala se hned, jak vyfoukla kouř.

„No, dlouho.“

„Aha, aha, vidím, aha.“ Nechtěl jsem se s tou ženou bavit a měl jsem pocit, že jsem to dal dostatečně najevo. Nicméně ona opět započala konverzovat.

„Já taky, dlouho. Ale nějak se mi tam nechce.“

„Proč?“

„Nu protože je tu takové teplíčko, víte, sedačky jsou pohodlné, útulno, jako když jsem byla malá a seděla na verandě u babičky na zahradě, bydlela na vesnici, jestlipak víte kde? V Horním Újezdě, víte kdepak to je? U Valského Mlýna. Ale to máte jedno, nechci Vás nudit! Víte, co já vím, bůh ví, copak je za těmi dveřmi.“

„Vždyť to ví přeci každý.“

„To nemůžete vědět s jistotou, třeba tam nemají ani klimatizaci, to je pak takové, no, hm, nepříjemné, nedá se dýchat, víte.“ říkala, když si vytahovala další cigaretu. Kývl jsem.

Otevřeli se dveře a všichni zpozorněli. Muž naproti mně spal. Nikdo nevyšel, ale jedna žena vstala a ostýchavě vešla dovnitř, načež se za ní dveře prudce zabouchly. Spící muž sebou ani neškubl. Nespí – jen to předstírá.

Zajímavé… Člověk často nad tím, jak dlouho tu vlastně čeká, nepřemýšlí. Už uplynulo mnoho času od té doby, co jsem nad tím přemítal. Je to takové bdění, do něhož se člověk tu a tam dostane. Jinak je tu docela nuda, nic moc se neděje, tu a tam někdo zakašle. Je zvláštní, jak moc času dokáže člověk strávit tím, že pozoruje plakát naproti sobě či jinou osobu. Slovo „pozorovat“ je však zavádějící; většinou se totiž pozorovatel ponoří do jakéhosi polovědomí, kdy se oči polodívají, uši poloslyší a nos polocítí a v tomto stavu pozorující jen tak je, tráví čas a nevnímá ani pořádně, jak ho tráví. Čas zkrátka plyne – možná ani to ne. Čas ani není, čas se rozplyne, poněvadž nic se neděje. Tok času je definován tím, že věci změní stav. A tady nemění stav nic. Ani věci, ani osoby, ani city. Vše je tu stejné, neměnné, věčné.

Ke dveřím přistoupil mladík a zaťukal. Chvíli počkal a pak vešel.

„No to je drzost, tohleto, copak to má být?“ vypustila z úst společně s kouřem žena. Chvíli se ohlížela kolem, aby našla nějakého svědka, nějakého komplice ve svém rozhořčení; ale všichni měli oči sklopené. Tudíž se obrátila zpět na mne.

„Nemám ráda, když si někteří lidé myslí, že mají prili—chci říct—prigi—víte, co chci říct, že—prilegia.“

„Privilegia.“

„Ano, to říkám: privlegia, přesně tak, ano, ano.“

„Nemyslím si, že měl nějaké privilegium.“

„Ale jasně, že měl a o tom to všechno je, mít známosti, kontakty, obyčejní lidé jako Ty – můžu Vám tykat, že ano, jsem Lucka, ahoj,“ podala mi ruku a já ji po chvíli zdráhání stiskl a řekl své jméno, „– obyčejní lidé jako Ty a já nemají vůbec žádnou šanci. Ale to mě vůbec nepřekvapuje, víš, když jsem byla mladá, mladší tedy, hahaha, tak...“

Začala se mi klížit víčka. Žena měla, ač poněkud vysoký, monotónní hlas. Ani se na mě při našem dialogu – spíše monologu – nedívala, působila to spíš, jako by jen zkrátka potřebovala vrbu.

Nevím, zda jsem skutečně usnul nebo jsem měl jen na chvíli zavřené oči, ale když jsem se rozhlédl znovu kolem sebe, už tam nebyla. Zneužila mé chvíle nepozornosti a šla dovnitř namísto mne? Je to možné. Nebo šla na záchod. Kdo ví. Je to jedno.

Muž naproti mně stále předstíral, že spí. Možná to předstíral tak dlouho, dokud skutečně neusnul. Nějaký senior ob dvě sedadla loupal pistácie. Měl dva plastové pytlíčky na klíně. Z jednoho vyndal pistácii, rozlouskl ji, snědl, vnitřek tvrdých slupek vylízl špičkou jazyka a pak je vyhodil do druhého pytlíčku. Dělal to téměř rutinně, v každém jeho pohybu byla zkušenost a vědomosti. Věděl přesně, kolik úsilí musel vynaložit na to, aby rozlouskl pistácii. Věděl přesně, jaká barva pistácie značí, že je plod chutný nebo naopak zkažený. Dokázal si poradit i s těmi pistáciemi, které nebyly napuklé – svými silnými zuby je rozkousl. Pocítil jsem k němu hlubokou úctu a snažil si vzpomenout, kdy jsem naposledy jedl pistácie. Už nevím, bylo to dávno.

Otevřeli se dveře a ozvalo se volání mého jména. Překvapeně jsem se podíval oním směrem. Mé jméno bylo vyvoláno podruhé, tentokrát hlasitěji. Spící muž - nevím, zda bděl či spal a jednalo se tak jen o cuknutí ze snu - naproti mně beze slova pokynul ke dveřím. Vstal jsem, avšak nebyl jsem schopen vykročit. Cítil jsem, jak mne lidé pozorují a čekají, jak se zachovám; pečlivě mě zkoumali, dopodrobna rozebírali každičké mé gesto a soudili všechny mé pohyby, jež jsem vykonal i ty, jež jsem nevykonal.

„Omlouvám se, není mi dobře…“ zamumlal jsem si pod nosem, otočil jsem se na druhou stranu a vyšel.

Šel jsem dlouho a lidé si mne po nějaké době přestali všímat. Konečně jsem pocítil, jak se mé srdce uklidnilo, tudíž jsem se otočil zpět a vrátil se, jenomže někdo seděl na mém místě.

Dveře byly stále dokořán a chodbou vál průvan.

Raději jsem je zavřel.