Zaškův blog

Dveře se otevřely a z nich vykoukla starší paní. „Další prosím!“ To nebylo na mne, ačkoliv se na mě všichni řádně podívali. Opětoval jsem jim důležitý pohled a kývl směrem k muži vedle mne. Ten se skutečně zvedl a zamířil do dveří. Všichni se naráz zvedli a poposedli si o jedno místo doleva, blíže ke dveřím. Žena vedle mne si vytáhla cigaretu a zapálila si. Zdála se být značně nervózní. „Čekáte dlouho?“ zeptala se náhle, očividně hledajíc nějaké rozptýlení. Než jsem odpověděl, podíval jsem se pryč od ní, aby mi na obličeji mohl přejet otrávený obličej. Otočil jsem se na ni a usmál. „Ano, dlouho..“ během mé odpovědi natahovala z cigarety a rychle kývala hlavou. „A jakpak dlouho?“ otázala se hned, jak vyfoukla kouř. „No, dlouho.“ „Aha, aha, vidím, aha.“ Nechtěl jsem se s tou ženou bavit a měl jsem pocit, že jsem to dal dostatečně najevo. Nicméně ona opět započala konverzovat. „Já taky, dlouho. Ale nějak se mi tam nechce.“ „Proč?“ „Nu prot...

Výchozí bod knihy Egoista.    Muž, s nímž jsem se v apartmánech města North Cottonfield seznámil, kompletně přetvořil můj obraz lidského jednotlivce. Nejsem si jist, zda-li to byl člověk dobrý či špatný; jen jediná věc je mi jistá a to ta, že to byla obrovská osobnost a z pohledu laika by se mohla zdát až egoistická – což byl pravděpodobně i důvod, proč byl tak osamělý. Avšak já mohu říci, že v tom muži byl čirý princip, vybroušený charakter a životní jistota se vším, co se jeho osudu byť jen dotklo; jeho duch v sobě neměl ani špetku kompromisu, byl to člověk, jež se ve společnosti choval přesně tak, jak by se choval sám; něco, čeho jen málokdo z nás je schopen. On, Ruben Norieux, byl schopen probořit hranice společenského paradoxu, do něhož jsme vrženi: tím jest, abychom mohli být sami sebou, musíme být sami a abychom mohl být sami, musím být sami sebou. Snad to byl člověk přítomnosti, na rozdíl od nás, zamyšlených a do sebe zahled...