Epos o Zacharielu, I.
I
přistoupil Zachariel k hořící šalvěji,
jež na
sebe házela hlínu,
on řka:
„Nyní vodu na Tebe vliji.“
vytáhl
měch od svého klínu.
„Zanech
toho, nehas zápal!
Raději mne
zemí uhas.“
Zachariel
to však nechápal,
inu zeptal
se, šlo o její vaz.
„K čemu
voda, tělo mrtvé!
Z hlíny
zase povstanu.“
„Chceš žít
skrze děti tvé?
Jejich
jídlo, tělo jako manu?“
Šalvěj
v popel padla,
bez
odpovědi se ztratila
Zacharielova
nová modla,
co cestu
mu krátila.
---
Poutníku
zatarasil cestu medvěd,
ten, co tančil
o půlnoci,
říkal, že
viděl již celý svět,
„Ukáži Ti,
budu-li moci.“
Zachariel
odmítl nabídku,
vybídl
tudíž zvíře k okamžitému ústupu.
Ten však
načal svou výtku:
„Copak nechceš nahlédnout na životní mapu?“
„Nekráčím
dle druhých
nekráčím
podle jejich cest.
Kráčím jen
po cest svých,
vše
ostatní je pro mne lest.
Pakliže
chceš, pojď se mnou.
Poraďme
si, zabavme se.
neudělejme
z toho věc marnou,
všichni
totiž vpřed ženeme se.“
---
Zachariel u
cesty propast spatřil,
z níž
ozýval se smích.
Taktéž z
ní libou vůni zavětřil,
a poznal,
že je to líh.
„Přistup,
cizinče! Zde ráj!“
pravil
ženský hlas.
„Jáma plna
lásky, věčný máj!“
Tma
pohltila jas.
„Jak mohu
jít tam, kam nevidím?
Mráz po
zádech, není to lest?!“
„Nevidíš?
Avšak já na Tebe hledím!
Tu je
krásně, muži jak pěst!
Co teprve
naše ženy;
ty
ověnčeny božími jmény.“
„Kam asi
tak může cesta do nitra vést?
Nikam
jinam, než-li do pekel.“
„Poznat
sám sebe? To jen plody může nést!“
Copak jsi
své vlastní tělo proklel?!“
„Sám sebe
poznávám skrze druhé,
ne skrze Vámi
vzývané požitky.“
„To jest
tak nudné a ubohé,
tvé záchvěvy
chtíče cítím jak mžitky!“
Zachariel
odstoupil od díry,
naposledy
promluvil.
„Zdálo se
mi, z tvé víry,
že bůh tě
zvolil.
Nyní
poznal jsem, tak zklamán,
jak
prázdné to vše je,
tvůj duch,
natřikrát zlámán,
lítost do
krve se mi lije.“
---
Poutníkův
život se v horách ztratil,
pomalu
upadal do tmy nekonečné,
jeho
naděje v zítřek mu osud zhatil,
již
pohlcovaly ho sny věčné.
Pak se
probudil u ohně zářícího,
spatřil
muže též, mastičkáře snad,
spatřil
toho muže, ještě spícího,
neslyšně
vrněl a dýchal, jak had.
Zachariel
poděkoval spícímu,
políbil ho
na čelo lehce,
pokynul
také tělu sílícímu,
ač se mu
stále nechce.
---
Liška, co
ležela ve zlatavém obilném poli,
se
zapletla našemu poutníku pod nohy,
od očí ji
padaly krůpěje vody a soli,
přičemž
vzývala své zavrhlé bohy.
„Co se
děje, zvíře nebohé?“
optal se
Zachariel opatrně,
poněvadž
již tak vyděsil mnohé,
jeho ruka
do duší pádila strmě.
„Ach, ach,
ztracena jsem!
Polem
zmateně bloudím, nemám stání!
Nechci se
stát potulným psem!
Kde pole
končí a zdali vůbec, nemám zdání!“
„Proč
naříkáš, co liška tady hledá?
Sem
nepatříš, jsi tvor divoký!
Proč
běduješ, proč jsi tak bledá?
Nejsi
slepá; jsi tvor dvouoký!“
Tudíž vzal
lišku do náruče,
a ukázal
ji horizont, kde les stál,
zapálil ji
a sobě louče,
načež je
vítr od sebe navždy odvál.
Komentáře
Okomentovat