Zaškův blog

Už si ani pořádně nevzpomínám na ostatní členy posádky; tedy, vím, jak se jmenovali, jaké měli hodnosti a poslání. Ale postupem onoho zde tak směšného času se z mé paměti postupně odštěpují fragmenty jejich skutečné podoby. Zapomínám, jakou barvu očí měla Jekatěrina. Zapomínám, jak silně voněl Andrej. Zapomínám na individualitu, na jejich výjimečnosti – jejich existence mi splývají s jejich jmény, jako by ta jména byla vše, co je tvořilo… Dlouho jsem se snažil je udržet v paměti. Mluvil jsem s nimi, vybavoval si každý centimetr jejich těl, ale přesto se v nekonečném svitu zářící hvězdy postupně jejich obrysy ztrácely a oni byly, společně s celým mým životem na Zemi, rozmělněny v jakousi matnou vzpomínku na sebe samotného; na to, co mne definovalo… Ne, já nezapomínám na ně, nýbrž na sebe. Přitom to není možné, protože v mrazivém vakuu vesmíru neexistuje nic jiného, než já… Žádný člověk, ani zvíře, ani sebemenší odkaz naší civilizace. Jsem tu ...

I přistoupil Zachariel k hořící šalvěji, jež na sebe házela hlínu, on řka: „Nyní vodu na Tebe vliji.“ vytáhl měch od svého klínu. „Zanech toho, nehas zápal! Raději mne zemí uhas.“ Zachariel to však nechápal, inu zeptal se, šlo o její vaz. „K čemu voda, tělo mrtvé! Z hlíny zase povstanu.“ „Chceš žít skrze děti tvé? Jejich jídlo, tělo jako manu?“ Šalvěj v popel padla, bez odpovědi se ztratila Zacharielova nová modla, co cestu mu krátila. --- Poutníku zatarasil cestu medvěd, ten, co tančil o půlnoci, říkal, že viděl již celý svět, „Ukáži Ti, budu-li moci.“ Zachariel odmítl nabídku, vybídl tudíž zvíře k okamžitému ústupu. Ten však načal svou výtku: „Copak nechceš nahlédnout na životní mapu?“ „Nekráčím dle druhých nekráčím podle jejich cest. Kráčím jen po cest svých, vše ostatní je pro mne lest. Pakliže chceš, pojď se mnou. Poraďme si, zabavme se. neudělejme z toho věc marnou, ...

O světě, v němž je sebevražda svobodná volba a o lidech, kteří Vám tuto volbu umožňují. Přísahám a volám   Apollóna   lékaře a   Asklépia   a   Hygieiu   a Panakín a všechny bohy a bohyně za svědky, že budu tuto smlouvu a přísahu dle svých možností a dle svého svědomí dodržovat. Toho, kdo mě naučil umění lékařskému, budu si vážit, jako svých rodičů a budu ho ze svého zajištění podporovat. Když se dostane do nouze, dám mu ze svého, stejně jako i jeho potomkům dám a budou pro mne jako moji bratři. Pokud po znalosti tohoto umění (lékařského) zatouží, budu je vyučovat zdarma a bez smlouvy. Seznámím své syny a syny svého učitele a všechny ustanovené a na lékařský mrav přísahající s předpisy, přednáškami a se všemi ostatními radami. Jinak však s nimi neseznámím nikoho dalšího. Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné. Nepodám...

O původu Eterniela z knihy Rozhněvané malé děti Věnováno všem šedohlavcům. „Tohle nebyl dobrý nápad, Michale..“ „Drž hubu.“ Scházeli jsme po vlhkém schodišti, z dálky se ozývala příšerná hudba, co mi rvala bubínky. Nebyla to ani snad hudba – bylo to jen bezhlavé mlácení do bubnů, řvaní a naprosto šílená, ječivá elektronika. Kolem nás prošel mladík a udělal na nás kacistické znamení. Michal jej opětoval, já předstíral zaujatost počmáranými stěnami. „Proč si mě sem zatáhl? Víš, že nemám kacisty rád…“ „Protože seš srab, vole… Tady jsou holky strašně volný, daj komukoliv. I ty bys moh‘ mít štěstí!“ Zasmál se posměšně. Došli jsme do sklepení, kde se celá tato „zábava“ odehrávala. Byl to jako zlý sen – anarchistické, punkové doupě – lidé se u hudební scény třásli v transu, hlavní zpěvák křičel jako vyšinutý, dokud po něm někdo nehodil láhev s alkoholem. Zpěvák se jen otřásl a pokračoval ve zpěvu – pakliže se to zpěvem dalo nazvat. Všude byli mladí lidé, ...

   O lásce, o světě a o sobě. Smrtelně zraněný mladý muž umrzne a jeho tělo je nalezeno o dekády později...   Věnováno svatým Bedřichům. Prolog: Podíval jsem se mu do očí a nespatřil v nich nic – to mou nejistotu jen zesílilo a já nedokázal nijak zareagovat. Otevřel jsem ústa, ale nepromluvil jsem. Zavřel jsem oči, ale neodvrátil jsem zrak. Zaposlouchal jsem se do hudby této scenérie – slabé vrčení motoru, silný tep mého panenského srdce, pomalu zrychlující se dech a zašustění oblečení, když jsem si promnul nervózně stehna. Otevřel jsem oči a spustil prolog i epilog, nekrolog a monolog, ódu i rekviem. „A kdo jsi ty a kdo jsem já? Kdo jsme, že toužíme po něčem jiném? Vytváříme si společné světy, naše vlastní reality se překrývají a vytváří nekonečné dimenze našich tužeb a přání… Avšak, jak křehký a nebezpečný je materiál, z nichž jsou postaveny… Materiál mě cizí, ač lákavý, stále tak děsivý… Jednou to přijít muselo a já chci tento svět, jež s...