Zaškův blog

Drahý Strachapoude, milovali jsme se ve stínu našich těl, vzpomínáš si? Hrála nám tam hudba, ta z našich snů. Ach, proč zavřeli Alenku do blázince? Proč nyní Žvahlav vládne Říši divů? Proč nikdo v Zemi za zrcadlem nepovstane? Snad proto, že ten svět je iluzí? Jen proto? S nadějí, Tvá Piková královna Drahý Strachapoude, Mrzí mě, že z čiré zoufalosti upínám své naděje v naději k naději. Přestože můj rozum řve jako šílený, mé city tak toužebně chtějí poznat duši někoho jiného, chtějí boha, chtějí kult. Citům nejde rozumět, ty lze jen cítit… Tak moc chci a nevím co chci. CHCI BÝT ZKRÁTKA NĚKÝM VIDĚN. To jest to, co cítím. Milovat, vroucně, nevím proč. Mé prsty křehnou, mění se ve skleněné tyče a každým ťuknutím tlačítka na klávesnici se v nich zjevují další a další prasklinky… Jsem tak neuvěřitelně zklamán lidmi, tím, jak jsou obyčejní; tím, jak jsou definováni šedým nákresem, průměrným maloměšťáctvím, jež vzniklo jakožto aritmeti...

  Nikdy nepoznám Renée, dívku, do které jsem se zamiloval – nebo jsem si to alespoň myslel. Nikdy nepoznám Káťu, dívku, co ztratila samu sebe v druhých. Nikdy nepoznám Kristin, poněvadž má naději a to je nádherné. Nikdy nepoznám Michala, protože jsme se jako různoběžky protnuly jen jednou. Nikdy nepoznám Ondru, jelikož je šťastný. Nikdy nepoznám Tery, poněvadž hledí na svět skrze své vlastní oči. Nikdy nepoznám toho bezdomovce, v jehož očích se zračila trýzeň mládí a duševní ochrnutí. Nikdy nepoznám toho, kdo mu to způsobil. Nikdy nepoznám svého bratra, protože krev je to jediné, co nás spojuje. Nikdy nepoznám svou matku, jelikož má pod oblečením kůži z pecek. Nikdy nepoznám svého otce, co se v noci objímá na gauči. Nikdy nepoznám Báru, poněvadž věří v to, co se má stát. Nikdy nepoznám Páju, dívku, co miluje cukrovou pěnu života. Nikdy nepoznám Blanku, protože zemře příliš brzo. Nikdy nepoznám Noriho, muže, co dýchal mrak...