Zaškův blog

  „Vše je předvídatelné a nic mě neuspokojuje.“      ... jsem si zapsal před pár dny do zápisníku a myslím, že jsem konečně ve svých třiceti letech došel k jakémusi pochopení své podstaty, která je tak primitivní a banální, že mám chuť praštit hlavou do zdi. Vzpomínám si na četbu Stepního vlka , v sedmnácti čirý úžas, o pouhé tři roky později už opovržení (logicky, broušení vlastní identity/uměleckého přístupu hyperkritičností ke všemu cizímu), a teď hlubší pochopení pro hlavního protagonistu Harryho.      Což je strašně pozérské, protože jsem tohoto „uvědomění“ dosáhl co - po návštěvě jednoho baletu a opery? - to je směšné. Ačkoliv ne, ten pocit neuspokojení ze všeho kolem se táhne mým životem už dlouho, jen opravdu málokdy jsem pocítil to pnutí, ty ohňostroje v hrudi z čirého úžasu; naštěstí už jsem dost starý na to, abych si uvědomil, že je to moje vina a ne vina společnosti (ale nedokážu se ubránit hořkému cynismu). Opravdu někdy závidím normíkům,...

  Jsou pryč ty pohledy věnované zapadajícímu slunci, ale ty se za ním zase rozběhneš, viď? Phil říká „není konce“ a „jsem šíp ve vzduchu“. Samozřejmě, že tě miluju, Renáto; navěky. Je to pryč - cítíš to? Jak asi - jak cítit to, co odnesl vítr? Ano, cítíš to, tu nepřítomnost. A ještě lépe; ano, cítím to, ten vítr, co to odnesl...                                        slyšíš ho?             ...  þœ...                                                                                              ...

  Tento článek jsem začal psát, když mi bylo devětadvacet. Přemýšlím o významu přechodových rituálů, zda je opravdu podstatné oddělit umělé období od dalšího umělého období, které vzniklo proto, že máme deset prstů. Necítím při té myšlence nic hlubšího, netrápí mě přerod z jedné desítkové soustavy do druhé, avšak ten konec - jako každý - by měl být nějaký. A tak, pro klid duše, zapaluji svíčku v mušličce, která mi leží na stole už bůhvíjakdlouho. A přesto se vkrádá do každičkého rituálu konce absurdní idiocie; protože pokud za třicet let života je nějaká pravda, kterou jsem poznal (a není jich mnoho, jen pár trpkých trnek po kapsách), tak je to ta, že není konce,  aniž bych měl teď na mysli nějakou směšnou myšlenku nesmrtelnosti, naopak pouze přerodu, bolestivého nekonce, neurčitosti změny a proměnlivosti nestálého. Vzpomínám si na někoho, koho jsem miloval, a pak to skončilo... a ta bolest, kdysi tak palčivá a srdcetříštící, otupěla v nostalgický úsměv. Nemá smysl si hrát na ...

 Přiznám se, že každou noc ulehám s Virginii Woolfovou, a nahotou jejího těla upadám do rozpaků. Nevím, co si o tom všem Virginie myslí; její tělo je však nyní mé a mně nezbývá než doufat, že by jí to „nevadilo“ ... Je to zhýralost, můj anděli obtěžkaný kameny, tvé vlasy vlnící se v řece zapomnění, do níž jsi vkročila dobrovolně, a jíž se vzpouzí ti hloupí a bázliví? I já jednou vstoupím do té chladivé řeky, ať tak či onak; zapomenut tak sladce. Můj anděli obtěžkaný kameny, dej mi nové jméno, až znovu nabydu sílu ohlédnout se a ujistit se, že Renáta se na mě nedívá (moře jí sluší). I ona je můj anděl - anděl s trnkami po kapsách (staronová mytologie). Přesto jí vyhlížím každý den, nemohu jinak - a volám ji, hluboko v duši, se skousnutými zuby a panty vrytými do kůže - ten hlad po větru, ta žízeň po moři! Nikdy mě neopusť a buď má! Ne, moje dny nejsou obtěžkané kameny, ale jsem jako ten zimní hranostaj v rozkvetlé louce a v jeho černých perličkách očí se odráží dálná nebesa. A ty se...

  (Z člověka pouhý žíč.) Čím méně se ti stává, že strháváš ten barevný závoj (kterému říkají život), tím silněji na tebe působí pohled na ty obrazy skutečnosti tekoucí mezi prsty (citumžik). Ale síla strhávat ten barevný závoj (kterému říkají život, Maughame, Byrone) je v očích, v ničem jiném (všim). Slyšíš to ťapkání ( Chrysocyon brachyurus )...? A Renáta (17 let) čeká před bungalovem v sousedství (2004), kde všichni truchlí pro přejetou kočku (2 měsíce). Je tohle má nová mytologie? Neschopnost proniknout skrze krustu každodení (oduchlost); proč je umění vzpourou (proti životu, jaký je) a ne oslavou života (jaký by měl být)? Je tohle nová mytologie? Někdo, kdo žije (žíč), otevírá dveře... a prosí o minutu bez mytologie.  Ale já jsem přece jen člověk se svým příběhem, zotročen předchozími kroky a jehož svoboda spočívá jen v tom, kam udělám ten příští. Nadechni se. Zkus to znovu. Ty staré kroky (ve svalech). Když skousnu zuby, vryjí se mi panty do kůže. A rozhrnu záclonu, ktero...

  Při nedávné procházce městem mě ovládl pocit měkoučkého štěstí kujného jako indium. Bylo to štěstíčko docela nepatrné a maličké, jemňoučké jako srst jehněte. Nad takovým štěstíčkem by kdekdo ohrnul nos - ostatně i já, kdysi. Ptám se: kde se vzala tahle louka? Nebo jsem k ní byl jen slepý? A jak ulehám mezi květiny, umírám, nebo vítězím? Je tohle cíl, kvůli němuž trpěla a bolela má duše, au au au? Je tohle ta „chvíle, jež se nazývá domovem“? Kdo mi ho postavil a kdo mi otevřel dveře? Ale tam nahoře, v pokoji pro hosty, je otevřené okno, jímž dovnitř fouká vánek... a já tuším, že záclona tiše tančí, ale tu jistotu nemám, nikdo ji nemá. A desítky nehybných sluncí ve mě probudilo náhlou chuť psát básně, která se rozplynula do všednosti. Tak mi to uletělo pryč, ono plaché zacuknutí v prstech, a já už to nesvíral v dlani pevně a křečovitě. Není schopnost všimu, ta schopnost vidět krásu v každodení, přece jen ušlechtilejší než její násilný otisk do papíru perem? Listy knih, které jsem n...